07/03/2022 | recenze |

Aby naše utrpení našlo své místo v historii

Autobiografická kniha německé Sintky Philomeny Franz vyšla poprvé v roce 1985. Byla tehdy jedním z prvních knižně vydaných svědectví o holokaustu pohledem Romů a Sintů. V roce 2021 se příběh této odvážné ženy dostal pod titulem „Žít bez hořkosti“ i k českým čtenářům jako jedna z mála připomínek často opomíjeného tématu moderních dějin — genocidy Romů a Sintů za druhé světové války.

Své vzpomínky rozděluje autorka, jež letos oslaví sté narozeniny, do dvou hlavních částí — Mé dětství a Můj holokaust. Vyprávění Philomena Franz dále člení do krátkých, dvou- či třístránkových kapitol, které na sebe povětšinou přímo nenavazují. V těchto útržcích se prolíná autorčina šťastná i hrůzná minulost s jejím současným pohledem na věc.

Philomena Franz: Žít bez hořkosti. Příběh německé Sintky, která přežila holokaust, přeložila Eva Zdařilová
KHER, Praha 2021

V první části se Franz vrací do šťastného období dětských let, z něhož později v nejhorších chvílích čerpala. Vzpomíná na svoji rodinu a kočovnou divadelní a hudební společnost, se kterou procestovala mnoho evropských zemí. S láskou píše o jednotlivých příbuzných — milované mamince, vždy upraveném tatínkovi a dědečkovi, patriarchovi rodiny. Právě dědeček hrál v životě malé Philomeny velkou roli. Naučil ji respektovat přírodu a být její součástí. Toto úzké spojení s přírodou pak prostupuje celou knihou. 

Dnes již téměř zapomenutý životní styl dívčiny rodiny, se kterým se čtenář v první části seznamuje, byl ovlivněn především jejím původem. Autorka mnohokrát zmiňuje své sintské kořeny, představuje původ Sintů, jejich odlišnosti od Romů i některé tradice. Při vyprávění ovšem nezapomíná ani na „usedlý“ život. Chodí do školy, učení ji baví a jde jí. Její rodinu respektují nejen ostatní Sintové a Romové, ale i Němci. Nikdo netuší, co se blíží. Do dnů vyplněných hudbou a láskou k přírodě se postupně vkrádá stín rostoucí moci nacistického režimu. Napětí se stupňuje v posledních kapitolách první části (jak lze vytušit už z jejich názvů — Omezování či Velký strach) a vrcholí deportací Philomenina strýce do koncentračního tábora v kapitole Můj strýček.

Ve druhé části vidíme autorku již jako mladou ženu. Je rok 1943 a pracuje v továrně na munici. Záhy je však deportována do Osvětimi, čímž pro ni začínají chvíle největšího utrpení. Kapitola Můj holokaust pokrývá období dvou let — od deportace přes neúspěšný útěk až po útěk úspěšný. Bez příkras popisuje nelidské zacházení s vězni a chování dozorců, které sama přežívá zejména díky své houževnatosti a pár šťastným náhodám. I ve vyprávění plném násilí a smrti se Franz vrací zpět ke svému původu. Pouto mezi Sinty a Romy se podle ní v době jejich systematického vyhlazování ještě upevnilo — v koncentračním táboře drželi pospolu a nepodléhali touze po úlevách a přilepšeních na úkor druhého, jak to bylo běžné mezi německými vězni. Zmiňuje dokonce i jistou sounáležitost se Židy jakožto dalšími z utlačovaných. Výrazným motivem je také autorčin přechod od nenávisti, kterou cítí v bezprostřední blízkosti svých trýznitelů, k odpuštění. V některých pasážích se s jistým patosem dokonce zastává řadových vojáků či některých esesmanů, kteří se k ní zachovali vstřícně a ze kterých vycítila jakýsi stud za jejich činy.

Philomena Franz, foto: Ute Glaser

Text Philomeny Franz doplňuje krátká obrazová příloha, v níž můžeme najít dosud nezveřejněné rodinné fotografie z autorčina soukromého archivu a její dokumentaci z koncentračních táborů Osvětim a Ravensbrück. Součástí publikace se stal také unikátní rozhovor vedený překladatelkou knihy Evou Zdařilovou. Interview skýtá čtenáři náhled do autorčina poválečného života. Franz v něm vzpomíná na seznámení s budoucím manželem, shledání se ztracenou matkou, ale i na psychické trauma přetrvávající až do jejího pozdního věku. Přibližuje počátky své osvětové činnosti, se kterou začala již krátce po válce, i činnosti literární, jež byla úzce spjata s německým spisovatelem Heinrichem Böllem. Poslední stránky jsou pak věnovány faktografickému doslovu historičky Renaty Berkyové, která se specializuje na válečnou a poválečnou historii Romů.

Kniha přináší autentické svědectví událostí, jež by se neměly opakovat. Připomíná válečné i poválečné osudy lidí, o kterých se většinou hovoří jen okrajově. Vybízí k odpuštění a osvětě, odsuzuje zbytečné násilí. Publikace Žít bez hořkosti s podtitulem Příběh německé Sintky, která přežila holokaust souzní s myšlenkou, již Philomena Franz zmiňuje v předmluvě a jejíž vliv je patrný napříč knihou: „My Romové nejsme pomstychtiví. Ale i my si zasloužíme, aby naše utrpení našlo své místo v historii. A máme naději, že na zemi zavládne mír. Nikdo nemá právo oplácet zlo zlem.“


Text vznikl v rámci semináře Kritická reflexe romské kultury, vedeného Janou Čeňkovou a Tomášem Bystrým na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK ve spolupráci s neziskovou organizací Slovo 21 (projekt AndroMedia, financován z Fondů EHP 2014—2021).