Abych se nenaučil psát

Láska v době globálních klimatických změn se hodně dotýká rasismu a předsudků, hlavní hrdina románu dokonce pochybuje, jestli nejsou dány geneticky. Stal jste se někdy sám objektem předsudečnosti? Ano. Váš literární styl je hodně specifický a rozpoznatelný. Jak jste se k rytmickým větám a často se opakujícím spojením dostal? Intuitivně. V jednom rozhovoru říkáte, že jste si odvykl mít domov, vaše kniha je hodně o hledání vlastního místa. Co je to domov v globalizovaném světě? Lidé, tj. rodina, přátelé, příbuzní. Je — podle mých zkušeností — do značné míry a snad i úplně nezávislý na místě. V den Magnesie Litery jste prohlásil, že s mediálním provozem a veřejností končíte. Teď čtete publiku na festivalu. Jaká je vaše zkušenost s českým literárním provozem? Tato otázka se mě velmi dotýká a v podstatě na ostatní otázky odpovídám proto, abych mohl odpovědět i na tuto. Ano, nedokázal jsem dodržet to, co jsem chtěl udělat. Navíc jsem to řekl veřejně, a to je pro mě veliké poučení — paradoxně tím, že jsem to nedodržel, jsem získal cennou zkušenost. Proč jsem to nedodržel má svoje důvody, ale nemá smysl je tady vysvětlovat. Nicméně už další pozvánky na veřejná literární vystoupení, s výjimkou čtení (k tomu se ještě dostanu), odmítám, protože mě vystupování na nich připravuje o čas a ruší v soustředění na jiné, pro mě důležitější věci, např. moji práci. Výjimkou jsou čtení, kde člověk vystupuje sám a je v přímém kontaktu s posluchači; přijde mi, že to má smysl jednak pro propagaci knihy, jednak to přitahuje pozornost k literatuře, i když samozřejmě dosah (protože na moje čtení přichází několik, max. pár desítek lidí) je mizivý. I tak si ale myslím, že to má smysl. Prý nechcete být spisovatel. Proč? Abych se nenaučil psát.