30/06/2016 | komentář |

Aktivisace všedního dne

Proč umí Tom Cruise číst poesii. Proč není feminismus pro chlapy. Proč nemá být poesie slušných lidí slušná.

Pravidelnou docházku na demonstrace si může dovolit jen Pražan. Zvláště pokud jde o sociální problémy (nemám na cestu do hlavního města), demonstrace mimo Prahu bývají mírně řečeno ošidné. Ve třinácti letech jsem byl na ekologické demonstraci v Teplicích a o tři dny později se strhla – či něco takového – sametová revoluce. Takže minimálně jednu státotvornou mám za sebou.

Podepisuji však petice – proti golfovému resortu v Klánovickém lese (úspěch), proti zákazu kouření – dle vůle majitele – v hospodách (zatím úspěch), na ochranu stromů (úspěch střídavý). Píši články o patafysické rekultivaci povrchové šachty severočeského hnědouhelného revíru. Sám s lopatou a rýčem a se svým psem Baaderem se snažím navrátit haldám a výsypkám jejich původní ráz. Místo hnusných polí vojtěšky vrstvím mohyly, které symbolisují poesii Luďka Markse i Emila Juliše. Proti McDonaldu a KFC a podobným rošťákům nebojuji uštěpačnými texty a ironickými básněmi, které beztak pochopí jen ti, kteří tam nikdy nepůjdou – a i o nich lze pochybovat –, ale hlídám, aby tam družinářka nebo skautský vedoucí nevodil mého syna.

Takový postoj je možný pouze díky aktivisaci každodenního života. A to jedině života svobodného – oproštěného od pravicové indolence, která byla v módě před patnácti lety, i toho levicového pastičkaření, jež je nyní v kursu. To, co mě děsilo tehdy – tah na konsum, a to naprosto brutální a bezskrupulosní, ale zároveň přiznaný a upřímný –, mě točí i dnes. Změnili se hráči, ale všichni vědí, že nic nezískají a nic neztratí.

Tom Cruise ve filmu Vanilkové nebe v roli barmana recituje a nechává svým štamgastům číst yuppiecké básně a všechny sklízejí nehorázný potlesk. Je to poesie pyšná a arogantní, a přece v ní něco je. Oscar Wilde byl právě takový člověk – úspěšný mladý městský profesionál (young urban professional, yuppie), a navíc dekadent, klasicista a dandy, bohatý a egoistický floutek – a dal by jako jediný ze všech oslovených britských umělců peníze na dělníky v nouzi. Teprve G. B. Shaw odhalil, že dandy Wilde jako jeden z mála britských autorů, autorů sociálních s hubami plnými porozumění, reagoval na výzvy socialistické Fabiánské společnosti finanční podporou.

To vše píši proto, abych předeslal, že aktivismus má různé tváře – a myslím, že leccos je opravdu životaschopné. Ale to, co smrdí hloupostí, si zaslouží opravdu proprat.

Před rokem vznikla aktivita Fakultní básníci, letos se presentovala v renomovaném literárním časopise slovy, která drtí: „Ústřední zásadou Fakultních básníků je ne-akceptace vulgarity, explicitní sexuality, rasismu v poezii.“ Hlásí se k Nezvalovi, k jeho básni „Edison“ – a slovům, která dokonale drtí.

Ale jdu dál a čtu ve Tvaru 11/2016 glosu Jiřího Feryny: „Tehdy jsem vyfotil svoje nohy v šatech a punčochách s dovětkem ‚protože nejsem správnej chlap.‘“ Proč se fotí v punčochách, proč dokazuje, že není chlap – když dneska není nikdo správnej chlap? Nejde proti trendu, jde s proudem. S výzvou zabijte šovinisty, dokládá každý ničemnost svého života a svými slovy zabíjí poesii. Umrtvuje ji, odděluje špatné a dobré dle vlastního úsudku.

Když na jiném místě téhož čísla Tvaru hájí Jiří Feryna posice aktivisace, musím už jen smíchy hrčet. Věta „nemalá část [studujících] zastává feministické názory“, kterou Jiří Feryna argumentuje vůči rektorovi University Karlovy, mě dostává do varu. Rektor uvádí americké příklady přehnaného feminismu (sankce za otevření dveří), ale Tomáš Zima a Jiří Feryna, ať mne Bůh netrestá, neuvádějí příklady radikálního feminismu z britských a norských universit. Jako příklad za ně uvedu verdikt Rady britských studentů, že projevů rasismu jsou schopní pouze bílí muži. Z toho plyne, že studentka nejprestižnější britské university Bahara Mustafová může nadále své spolužáky častovat slovy bílý odpad. Za dvacet let čtení poesie a setkávání s básníky jsem nepotkal jedinou feministku, dívku či ženu, která by tak primitivně krájela svět.

Tom Cruise jako představitel mačistických hrdinů by se v jiné době a patrně v Evropě stal idolem radikálně smýšlejících dívek, kdyby ne skrze Vanilkové nebe, tak jistě pro film Magnolie. Oscar Wilde by patrně neodmítl hlavní roli v Top Gunu. Sakra, taková je role umělce, být kosmickým clownem. Fakultní básníci kážou svou představu, jak to má být. A netvrdím zde, že jejich diktát je špatný. Je mi pouze odporný.