Buďme k sobě upřímní. To, co se dnes v naší společnosti odehrává, není nic než pokrytectví. Pravdoláskaři se předhánějí v humanitě a altruismu, lžinenávistivci v ochraně Evropy, národa a civilizace a nikdo z nich není ochoten připustit, že tou skutečnou hodnotou, kterou anticko-židovsko-křesťanská kultura dala světu, je cynismus.

Naštěstí jsou však umělci bernhardovského typu, kteří i za cenu všeobecného opovržení a vlastního sebeponížení nastavují člověku pravdivé zrcadlo. Takovým umělcem je básník Martin Reiner, jenž uprostřed hodnotového běsnění zachoval chladnou hlavu a na serveru Hithit představil projekt cynismu vpravdě evropského. „Plachý milionář“ Reiner, který vydělal peníze na vydávání knih Michala Viewegha, a neméně úspěšný spisovatel, který letos získal i cenu Magnesia Litera, uspořádal veřejnou sbírku na vydání své vlastní sbírky veršů ve svém vlastním nakladatelství. Že jde o autentický evropský cynismus, je evidentní. Už při přebírání ceny Magnesia Litera Reiner hrdě prohlásil, že z těch 200 000 Kč nedá ani korunu na charitu, a jak je vidět, nemíní ji dát ani na vydání vlastní sbírky. A je to tak dobře! Autor jistě nepíše proto, že chce něco sdělit, ale proto, že jsou lidé, kteří jsou ochotní za to platit. Jen pokrytec by tedy mohl Reinerovi vyčítat, že díky penězům od Viewegha by si mohl sám sponzorovat vydání sbírky v jiném nakladatelství nebo ji vydat ve svém vlastním nakladatelství, které, díky týmž penězům, může vydat prakticky cokoliv, co se plachému milionáři líbí. Sympaticky cynické je ale už to, že pořádá sbírku na knihu, která je pokračováním úspěšné sbírky Decimy, která vyšla ve dvou vydáních, a má tedy slušnou naději, že se bude dobře prodávat a že se tudíž zaplatí i náklady na vydání. Nepokrytě cynický je ale především fakt, že částka, kterou hodlá na Hithitu vybrat (80 tisíc), překračuje (podle toho, co jsem zjistil dotazem v renomovaném nakladatelství) veškeré náklady na vydání standardní sbírky veršů téměř dvojnásobně. Stejně cynický je pak přístup serveru Hithit, který prý Reinera ohledně sbírky sám oslovil. Muselo jim být totiž jasné, že úspěšný spisovatel a ještě úspěšnější nakladatel nepochybně nepotřebuje peníze na vydání své knihy, byť by šlo o verše. Stejně tak jim ale bylo jasné, že vydavatel Viewegha a držitel ceny Magnesia Litera takovou veřejnou podporu nejspíš získá, a tím i server Hithit svoji provizi. V této strategii by zřejmě bylo ještě účelnější oslovit například Leoše Mareše, jestli nepotřebuje nové Lamborghini. Kreativní potenciál, o nějž jde Hithitu především, je zhruba podobný jako u Reinerových veršů, a lidí, kteří milují Leoše Mareše a přejí mu jen to nejlepší, je jistě ještě mnohem více než v případě Reinera. I paní Marešová by pak svého Leoše obdivovala nepochybně ještě více, než bude paní Reinerová obdivovat pana Reinera, pokud se mu poskládáme na sbírku (jak tvrdí v propagačním klipu). Server Hithit je pak nutné ocenit i za to, že se dokáže vysmát všem altruistům a vlastencům, když své aktivity na webu srovnává se sbírkou na Národní divadlo.

I lidé, kteří nás nabádají k podpoře Reinerovy sbírky v propagačním videoklipu, ctí hodnotu cynismu bezezbytku. Jakkoliv se nás snaží přesvědčit, že taková podpora má smysl, je zřejmé, že se tomu smějí. O verše pochopitelně nejde ani jednomu. Arnošt Goldflam chce, aby vyšla, neboť mu unikl večírek po vydání předchozí Reinerovy knihy, kde se, jak říká, vypilo 38 lahví šampaňského, což podle něj ukazuje, jak je to dobré, a což by, dodejme, samo o sobě zřejmě pokrylo značnou část nákladů na vydání. Michal Viewegh s rafinovaným cynismem zarecituje roztomile naivní básničku, kterou, jak zdůrazní, napsal coby panic a která podle něj „nastavuje laťku hodně vysoko“, a věří přitom, že ji ty Reinerovy verše ještě „překonají“. Janu Hřebejkovi zase nejvíce utkvěl verš: „Když podíváš se ráno do zrcadla, zjistíš, že už padla“ a přitom filozoficky zdůvodňuje, že poezii bere „jako něco, co si nejvíc myslíme, že nepotřebujeme, z těch věcí, který nezbytně potřebujeme“. Srandista Lukáš Pavlásek, který je „sběratelem poezie“, už ani nepředstírá, že by knihu chtěl číst, potřeboval by jen vyplnit mezeru v knihovně a Reiner mu prý ve sbírce chybí, tak by ho chtěl, ale když by to nevyšlo, tak se taky nezblázní a „šoupne“ si tam klidně Ivana Skálu, což je „podobný, nebo skoro stejný“. Vše dovršuje paní Reinerová, která jakože vtipně poznamená, že její muž je škaredý, a proto píše básničky, a když je vydá, tak ona ho bude aspoň obdivovat, což „on by chtěl“. A protože se tento úspěšný vydavatel a spisovatel nenarodil pod šťastnou hvězdou, tak bychom mu měli pomoci, protože z toho pak budeme mít dobrý pocit. Cynismus Reinerových přátel je pak o to větší, že ačkoliv každý z nich by vydání knihy milovaného autora mohl sám zaplatit, na sbírku (s výjimkou Michala Viewegha) nepřispěli ani korunou.

Svůj hlas k podpoře tedy přidává i autor tohoto článku, neboť v zájmu zachování cynismu je to nutné gesto. Podporujeme tím totiž onu největší hodnotu, na níž stojí evropská identita: schopnost všechno znehodnotit. Tím, že na sbírku přispějete i vy, máte tedy možnost se sami sobě vysmát do ksichtu, a to za těch pár korun přece stojí.

Radim Holzknecht