Po přečtení komentáře Vojtěcha Varyše o Radce Denemarkové jsem byla zvědavá. Velmi zvědavá na to, co Denermarková v jím citovaných rozhovorech řekla v celé šíři, v jakých souvislostech to zaznělo. Což je podstatné. Oba rozhovory jsem si přečetla. A zjevně to není Denemarková, kdo má problém.

Rozhovor pro Echo24, v němž Denemarková vzletně charakterizuje své postavy a vypráví o tom, co a jak a proč psala, což Varyš kritizuje, pracuje s otázkami neotázkami typu: „Představte nám svůj nový román.“ Spisovatel má v takové chvíli dvě možnosti: poslat novináře k šípku, aby si knihu nejprve přečetl, než se na ni bude ptát, nebo se pokusit sám svoje dílo charakterizovat. Autorka dělá to druhé. Paradoxně proto, že dostala prostor jen sama pro sebe a velmi široké otázky, je možné v tomhle rozhovoru číst i ostrou kritiku současné české kinematografie („V Čechách se ale netočí filmy, točí se televizní pořady pro nedělní večery. Líbivá kamera i hudba, režiséři bez názoru, špetka vážné tematiky, ale ne moc, špetka lechtivých vtipů a situační komiky, hlavně ‚naši‘ herci, Polívka, celá Geislerová, půlka Bohdalové… Toho se účastnit nechci.“), celé společnosti („Jsme země, která zdokonaluje lhostejnost ve všem a ke všemu. Až ji dovedeme k dokonalosti, můžeme ji vyvážet.  Mluví se o menšinách, nepomáhá se jim.“) či Putina i Zemana („Miloš Zeman, opojený diktátory v Rusku a v Číně, bohorovně prohlásí, že problémem je Islámský stát a konflikt na Ukrajině je jen chřipka, Islámský stát je rakovina. Ne. Nic nelze porovnávat. Obojí je velký problém. Sebestředné myšlení Zemanů je rakovina dneška.“). Všechno jsou to názory, s nimiž lze souhlasit (Zeman, Putin, společnost), či je možné se vyhradit víceméně jen vůči přílišné paušalizaci (kinematografie).

Zcela účelově interpretované je tvrzení Varyše, že Denemarková odsuzuje svět komiksů. Ona ale říká doslova: „Film ztratil náročné publikum, publikum zdětinštělo televizí a chce už jen komiksy.“ Nejde tu nade vši pochybnost o kritiku komiksů, ale o použití slova komiks jako možná nešťastné, leč pochopitelné charakteristiky pro zjednodušení komplikovaného díla.

Ani co se týká náboženství (v druhém rozhovoru), není Denemarková militantní ateistkou, jak ji líčí Varyš — když si ji poslechneme, nezbude než opět chápat důvody, které spisovatelku k razantním prohlášením vedou: „Zásadní zkušenost pro mě měla čtení ve Francii. Rodiny sice utečou z nesvobodného politického režimu, získají azyl v západních demokratických zemích, ale pro manželky, dcery a sestry to žádná změna není. Pořád žijí v systému, který si rodina přinesla z domova. Otcové nebo bratři mučí a popravují dívky, které se zamilují do někoho mimo komunitu. Kvůli takovým zvěrstvům bychom měli vyjít do ulic.“

Jistě, Denemarková je podle všeho komplikovaná osobnost, musí být náročné s ní spolupracovat, některé její odsudky jsou příliš kategorické. Ale co bychom chtěli? Vlídnou, skromnou, tichou a kající se spisovatelku, která se bude tvářit, že si nevěří, nebo že nemá jasný názor, protože to se přece od (ženy) autorky čeká? Proč? Koho znepokojuje, že se nedrží vyježděných kolejí terapeutického „ženského“ psaní a místo plaček obžalovává?

Nejproblematičtější na komentáři Vojtěcha Varyše je pro mě fakt, že je pouze jakýmsi dálkovým soudem o autorce a jejích prohlášeních v tisku, nikoli o jejích knihách, potažmo o jejím posledním románu, v souvislosti s ním ostatně kritizovaná interview poskytovala. Varyš není první, kdo má potřebu se vůči Denemarkové vymezovat. Někteří kritikové ji považují za hysterickou (nevím, osobně ji neznám) a urputnou (ve své próze urputná je, zejména umanutým zatěžkaným rýpáním se v tématu, o němž píše, což ovšem nutně nevnímám jako negativum). Obávám se, že je to často projev vlastního ohrožení sveřepou, možná sebestřednou, ale určitě sebevědomou ženskou, která dokáže otevřeně mluvit o vlastních úspěších, byť třeba těm mužům přijdou jen domnělé, či halasně kritizovat patriarchální svět, v němž žije. Dobře, že takhle urputné autorky máme — témata jako znásilnění, ponižování, znesvobodňování, chudoba či zlehčování lidského (ženského, dětského) utrpení málokdo ve svých románech řeší s takovou nekompromisností. O ta témata jde, v jejích knihách i v rozhovorech, které možná vyznívají příliš apelativně, ale jsou zcela legitimní. Na rozdíl od Varyšovy kritiky. Úvod„Radka Denemarková napsala novou knihu, což ještě není tak strašné jako skutečnost, že kvůli tomu poskytla několik rozhovorů do médií“ je věta, kterou by možná její autor mohl zkusit rozebrat se svým terapeutem.

Klára Kubíčková