17/03/2021 | portrét | Milan Valden

Možná je to všechno jinak

Zuzana Mayerová prosluje překlady děl autorů, jako jsou Virginia Woolfová, Margaret Atwoodová, Tennessee Williams, John Irving, Anne Tylerová, i nositelů Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera, Toni Morrisonové a Alice Munroové. Nejnovějším vydaným překladem Zuzany Mayerové je sbírka povídek Přítelkyně z mládí od poslední jmenované kanadské prozaičky.

Jak jste se dostala k překládání povídek Alice Munroové, kterou překládala také Alena Jindrová-Špilarová?

První překlad povídek Alice Munroové mi v nakladatelství Paseka nabídl v roce 2013 redaktor Milan Macháček, který Alici Munroovou vlastně pro české čtenáře objevil. Navrhl mi, že bych mohla navázat na práci paní Jindrové-Špilarové, která připravila z Munroové několik výborů. Dal mi přečíst sbírku Příliš mnoho štěstí, a i když jsem do té doby Munroovou nečetla, bylo mi hned jasné, že tuto nabídku s velkou radostí přijmu. Naše spolupráce nad překlady byla jako vždy s Milanem Macháčkem velikým potěšením — vzpomínám na dlouhá odpoledne v redakci, kdy jsme společně řešili nějaké zapeklité místo v textu, abychom se dobrali co nejlepšího převodu originálu. Milan Macháček měl povídky Alice Munroové velmi rád a těšilo ho, že i všechny její další vydané sbírky našly u českých čtenářů tak příznivou odezvu.

Přeložila jste román Z hlubin jiné slavné kanadské autorky Margaret Atwoodové. Mají Atwoodová a Munroová, obě ze stejné generace narozené ve třicátých letech, podle vás něco společného?

Řekla bych, že jsou to právě ty „hlubiny“, z nichž obě vynášejí na povrch emoce, prožitky, vzpomínky, které v sobě postavy jejich příběhů někdy i léta nosí, které je trápí a od kterých se snaží, úspěšně i neúspěšně, osvobodit. Tvorba, a nejen literární, se bohužel velmi často posuzuje z hlediska nějaké ideologie. Munroová i Atwoodová bývají označovány jako feministky, protože píší téměř výhradně o ženách a jejich často problematických osudech. Pro mě jsou ale především skvělé pozorovatelky — zachycují své hrdinky ve složitých životních a svým způsobem vyšinutých situacích, které nicméně na čtenáře působí jako zcela reálné a uvěřitelné.

Když jsme u té ženské spojnice: co jiné velké spisovatelky, které jste přeložila, Virginia Woolfová a Toni Morrisonová, dá se najít nějaký společný jmenovatel?

Zajímavé možná je, že Toni Morrisonová ve své doktorské práci, kterou psala v roce 1955, rozebírá — mimo jiné — právě Virginii Woolfovou, takže příliš vzdálené si určitě nejsou. Nejsem literární kritik, texty Toni Morrisonové na mě působí velice sugestivně, citově a lidsky. U Virginie Woolfové si cením absolutního mistrovství, s nímž se dovede ponořit do světa představivosti, dojmů, asociací, poezie. Sbírka jejích povídek, vydaná roku 1982 v Odeonu pod názvem Smyčcový kvartet, byla moje první opravdová překladatelská práce. Tyhle krátké impresionistické texty jsem objevila v oddělení anglických knih Národní knihovny, kde jsem tehdy pracovala, a uchvátily mne tak, že se z celého jejího díla stala moje celoživotní láska. 

A jak se vám čtou — a překládají — povídky Alice Munroové?

Příběhy, o kterých píše, se vlastně mohou odehrávat kdekoli, ale pořád jsme v Kanadě. Nikdy jsem tam nebyla, takže pro mě je možná nejtěžší nezanedbat a nezkreslit nic z reálií, které jsou — zvlášť v omezeném formátu povídky — zachycené zhuštěně, někdy jen v náznaku, v pozadí děje. Nic nevynechat, nezkomolit a přitom se vyjádřit srozumitelně česky. 

Osobně jejím povídkám říkám „malé romány“, mnohé na mě tak působí. Na co by jiní autoři potřebovali celé knihy, stačí Munroové třicet čtyřicet stran a přitom čtenář nemá pocit, že by je o něco ochudila. A zároveň tam zůstává i leccos nedořečeného čili prostor pro čtenářovu fantazii a otázky. Jak to vidíte vy?

Určitě jsou to často příběhy na román — ostatně Munroová kdesi sama přiznala, že se zpočátku romány psát snažila, ale vždycky jí z toho nakonec vyšla povídka. Mnoho záměrně jen naznačí a nechává na čtenáři, jak její sdělení pochopí — líbí se mi jedna věta, která je pro její povídky typická: „Ale možná je to všechno jinak.“

Přítelkyně z mládí, foto: nakladatelství Paseka

Máte v nově vydané knize nějakou zvlášť oblíbenou povídku?

Z poslední sbírky se mi těžko vybírá jen jedna, krásný nadějný závěr má podle mě povídka „Dobrota a milosrdenství“. Hodně ráda mám celou sbírku Příliš mnoho štěstí, kterou jsem překládala jako první, a v ní třeba docela „humornou“ povídku „Volné radikály“; pozoruhodné jsou také čtyři závěrečné povídky ze sbírky Drahý život, o kterých autorka sama říká: „Jsou to první a poslední — a pravdě nejbližší — texty, ve kterých píšu o svém životě.“

K vydání se — poprvé v češtině — ve vašem překladu chystá román Roky Virginie Woolfové. Jaký je?

Roky jsem překládala rok a bylo to krásné. Ten román je pozoruhodný i tím, že je to vlastně poslední román Virginie Woolfové, který za svého života připravila k vydání. Nejlépe ho charakterizují její vlastní slova z deníku: „Myslím, že to bude něco úžasného. Musím být otevřená, odvážná. Chci zachytit celou současnou společnost, nic nevynechat: popsat fakta i vize. A vzájemně je propojit… Mým cílem je obsáhnout nekonečnou šíři, nekonečnou intenzitu. Měla by tam být satira, komedie, poezie, próza… A nakonec všechno pokračuje dál běžným každodenním životem…“ Upřímně doufám, že český překlad, který má vyjít letos v dubnu, bude mít u čtenářů úspěch.