Američtí bohové stále nacházejí víru v odkouzleném světě
Když v roce 2001 vydal Neil Gaiman román Američtí bohové, znamenalo to v jeho kariéře zlom. Ačkoliv již měl na svém kontě spolupráci s Terrym Pratchettem na humoristickém románu o konci světa Dobrá znamení, pohádkový Hvězdný prach a hlavně Nikdykde dodnes považované za základní kámen tzv. městské fantasy — především její „londýnské větve“, viz Ben Aaronovitch, Simon R. Green či Tom Pollock —, stále byl vnímaný především coby komiksový tvůrce. Američtí bohové, ověnčení o rok později nejdůležitějšími cenami fantastického žánru (Hugo, Nebula, Locus, ale i Bram Stoker Award), však jako první dokázali konkurovat Gaimanovu do té doby nejznámějšímu dílu, komiksové sérii Sandman. A to co do epické šíře, ucelené vize světa, v němž se prolíná hned několik mytologií, i kvalitou provedení.
Příběh střetu starých a nových božstev, tedy mezi Odinem, Černobogem nebo pavoučím Anansim na jedné a Médii či Městem na straně druhé, do kterého se přimotá čerstvě propuštěný trestanec Stín, navíc vytěžil maximum ze zasazení děje do Spojených států. Gaiman využil konceptu, podle kterého se bozi rodí (a umírají) v lidských myslích a srdcích; román sleduje nejen jejich střet v moderní době, ale obsahuje i jakési historické exkurzy, v nichž odkrývá jejich „příchod“ do Ameriky. Kontinent je tak překreslován a znovu objevován jakousi mytologickou mapou, díky čemuž Gaiman odhaluje jeho skryté symboly a klíčové body (jednou z podzápletek je hledání středu USA). Využíval přitom nejen své dosavadní zkušenosti s psaním příběhů, ale i vlastní pozici přistěhovalce nejen ve smyslu zeměpisném, ale i kulturním.
I proto se o seriálové adaptaci mluvilo již řadu let, například v souvislosti s HBO, ale nakonec se příběhu chopila stanice Starz, především pak Bryan Fuller, který stál například za seriálem Hannibal. Letos uvedená první série se tak oprávněně řadila k nejočekávanějším událostem seriálové sezóny. A zatím je možné říci, že vedle Příběhu služebnice a návratu Davida Lynche do Twin Peaks se skutečně nic zajímavějšího na obrazovkách neobjevilo. Ovšem rozhodně se nejedná o seriál pro každého.
Fuller — a režisérský tým, kterému vévodí David Slade, rozpomenuvší se na svůj brutální upíří horor 30 dní dlouhá noc — totiž pokračuje v tom, čím ozvláštnil už Hannibala: hraje si s formou, každá druhá scéna má (zde zcela logicky) mystický podtón a realita je vůbec soustavně přepisována. Minimálně v první sérii je tento přístup ještě zvýrazněný tím, že Fuller hlavní dějovou linii pouští na volnoběh a spíše se věnuje jednotlivým scénám, které nemá problém natáhnout na podstatnou část dílu — jedná se přitom o pasáže, které v knize slouží jako podkres, doplňují střípky informací; v seriálu však tvoří samotný základ.
Hned od první podobné scény (první vikingové v Americe) přitom nastoluje dva základní stavební prvky celého seriálu. Prvním je notně černý humor, který v předloze vystrkuje růžky spíše opatrně, ale zde — i díky skvělému výběru herců v čele s Ianem McShanem, který má nejšťavnatější roli od Deadwoodu, a Gillian Anderson jako zosobněním médií — hraje mnohdy prim. Druhým prvkem pak je záměrná, ve srovnání s produkcemi například HBO levnější stylizace, která místy přechází až v jakousi obdobu stylizace komiksové (v animované sekvenci s lovci mamutů pak připomínající práci Guillerma del Tora v Hellboyovi). Digitální triky jsou tak někdy záměrně „viditelné“ svou zářivostí až kýčovitostí; tím, jak nezapadají do „reality“. Zvýrazňování neonů a zářivek, ulítlé snové vize (cadillac jedoucí v kelímku kafe po horách z marshmallows) a klipové montáže přicházející kdykoliv a s čímkoliv pak ve výsledku opravdu připomínají roztříštěné komiksové kompozice, se kterými pracoval Gaiman v Sandmanovi. Američtí bohové jsou v tomto ohledu mnohem komiksovějším dílem než například netflixovské seriály typu Daredevil.
Fanoušky jistě potěší, že i když je seriál mnohdy opravdu doslovný — především v prvním díle —, jde v jiných ohledech vlastní cestou. Skrytou hvězdou se tak stává v knize ryze vedlejší postava Stínovy ženy Laury v podání Emily Browning. Vše, co se této skoro-zombie femme fatale děje, přitom vychází z předlohy. Ostatně ducha gaimanovské předlohy ctí i ukázková práce s kočkami. Nejsou přehnaně adorovány (pro Lauřin příběh je například jednou z klíčových událostí smrt jejího kocoura), ale z každé scény je jasné, že si obývají svůj vlastní svět a jen občas se ležérně mihnou v tom lidském.
Američtí bohové jsou tak velmi povedenou adaptací legendární knihy, v níž se neztratil rukopis autora předlohy ani Fullerova týmu; naopak došlo i přes odklon od epiky spíše k lyrice k hladké symbióze. Množství vjemů a záměrně na maximum zpomalené tempo (Lauřin neustálý nudný koloběh v kasinu, soulož taxikářského ifríta s podomním obchodníkem) můžou milovníky přímočařejších seriálů odradit. Byla by to však škoda. Lepší fantasy seriál — ve smyslu oslavy fantazie a nápadů — tu totiž zatím ještě nebyl. Úspěch seriálu tak může pro fantasy v televizní tvorbě udělat mnohem více než například stále pokračující fenomén Hry o trůny, strhávající pozornost jen k vysokonákladovým monstrprodukcím vytěžujícím posttolkienovskou linii žánru.