Otázka Severu proti Jihu

Při formulování Deklarace nezávislosti roku 1776 se dokonce ani její autor Thomas Jefferson nemohl cítit v úplné pohodě, když si musel uvědomit, že jeho závažná slova o tom, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni nezcizitelnými právy, mezi něž náleží právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí“, se mají a také budou vztahovat jen na část obyvatel nových kolonií, konkrétně na jejich bílé muže. Ne že by Jeffersona, později třetího amerického prezidenta, nenapadlo nějak se vyrovnat s nesrovnalostí mezi ideou základního dokumentu a realitou, ale hospodářská a následně i politická situace se v zemi stále komplikovala a části území Spojených států se postupně stále viditelněji dělily na dva nesmiřitelné regiony — na Sever a Jih. Otázka vztahu k otroctví nebyla jediným důvodem sváru, ale nebyla nepodstatná a během občanské války se už zdála být tím rozhodujícím. Zpočátku ji za takovou nepovažoval ani Abraham Lincoln, ale právě on během občanské války došel k závěru, že moderní Amerika si rozdělení země ani feudální systém v jedné půli a kapitalistický v druhé nemůže dovolit. Nejdříve roku 1863 vydal Prohlášení emancipace všech občanů bez ohledu na barvu pleti. A roku 1865 pak na jeho návrh Kongres schválil XIII. dodatek k Ústavě, definitivně tak rušící zločinný režim otroctví.

Jednou z nejcitovanějších vět americké historie jsou Lincolnova slova, jež prý pronesl při setkání se spisovatelkou Harriet Beecher Stoweovou, kterou pozdravil jako „tu malou dámu, jejíž román rozpoutal tu velikou válku“.

Lapači otroků

Je pravda, že Chaloupka strýčka Toma (Uncle Tom’s Cabin, 1852) se stala jednou z nejčtenějších knížek v dějinách. Prohloubila obecné povědomí o existujícím řádu věcí v Americe a zejména na americkém Jihu. Autorku k jejímu napsání vyprovokoval nový zákon, který varoval pod hrozbou trestu veškeré občany, aby nepomáhali otrokům uprchlým z jižních plantáží. A těm, kteří by otroky pomohli vrátit majitelům, byly přislíbeny peněžní odměny. Tyto „honičky s lapači uprchlých otroků“ vložila Stoweová do svého románu, stejně jako brutální scény, v nichž jsou lidé týráni, a to jen proto, že jsou černí, a tedy majetkem, s nímž může majitel zacházet podle libosti. Pro autorku je důležité morální vedení příběhů, z nichž se kniha skládá — a jedním z nejvážnějších argumentů je fakt, že hlavní postava je vlastně lepší křesťan než ti, od nichž jejich víru převzal.

Pro radikálnější kritiky amerického otroctví byla kniha Stoweové málo výmluvná, a tak je dobré si její vidění doplnit četbou vyprávění samotných uprchlých nebo osvobozených otroků. Přímo hrdinský rozměr mají třeba texty The Narrative of the Life of Frederick Douglass, An American Slave (1845) nebo Incidents in the Life of a Slave Girl (1861). Ke gramotnosti se oba dopracovali vlastní vůlí a pílí — a v podstatě tajně. Což také vypovídá o vztahu mezi otroky a otrokáři.

Román Stoweové přijal svět jako novou informaci, ale americký Jih se bránil a brzy vyšlo několik knížek, které chtěly dokázat, že populární román není pravdivý, což měly potvrdit idylické obrázky z plantáží se šťastnými a věčně se smějícími černochy. Realitu ovšem tyto pokusy zakrýt nemohly.

Na Chaloupku chtěl zřejmě vědomě reagovat roku 1938 afroamerický prozaik Richard Wright, který svou knihu povídek nazval Uncle Tom’s Children (1938). Nejedná se jen o to, že autor chtěl psát o novějších generacích, tedy dětech strýčka Toma, ale hrdiny svých povídek vnímal jako existenciální postavy, jež se ve svém rasovém a sociálním protestu rozhodly potvrdit svoji lidskou důstojnost. Volí cestu násilí i smrt, aby si ji potvrdili. To už jsme v době, kdy samotný pojem „Uncle Tom“ v černošském chápání znamená jedince, který není připraven na bojovnější postoj k trvající rasové nespravedlnosti v zemi.

Rasismus přežívá

Bílý romanopisec William Styron si troufl v románu Doznání Nata Turnera (The Confessions of Nat Turner, 1967) na posvátné téma afroamerické historie — na historicky jedinou významnou rebelii černých otroků, kteří v krvavé vzpouře roku 1836 pozabíjeli několik desítek bílých farmářů a členů jejich rodin. Kniha měla nečekaný úspěch. Byla ověnčena cenami, měla být zfilmována, ale stala se také nečekaným politickým bojištěm bílých a černých pohledů na americké dějiny. Deset černých autorů přispělo do svazku kritických esejů, které vyšly v redakci Johna Henrika Clarka pod názvem Deset odpovědí (Ten Responses, 1967). Po chvále románu z úst řady bílých literátů (ale i černého Jamese Baldwina) se rozzlobení Styronovi kritici shodovali v tom, že bílý jižanský autor se dopustil nepřijatelných prohřešků tím, že si dovolil psát o skoro mytologické osobnosti afroamerické minulosti, ale hlavně si dovolil změnit některá historická fakta, aby si vytvořil prostor pro vlastní „výmysly“. Jako bylo třeba zamlčení skutečnosti, že Turner byl ženatý muž, přičemž Styron mu přisuzuje sexuální fantazie o bílé dívce, kterou nakonec sám zavraždí. Styronovi tedy přinesl jeho obecně vítaný román nečekaná zklamání a hluboké deprese.

Americký otrokářský systém byl hluboce propojen s velmi výrazným rasovým cítěním. Rasismus, který samozřejmě přežil zrušení otrokářského systému, se nedal překonat podpisem nějakého prohlášení ani přijetím zákona. 

Spisovatelka Toni Morrisonová si jako redaktorka slavného nakladatelství Random House slíbila, že hojení ran, jež otroctví na americké společnosti zanechalo a které stále přetrvávají, se pokusí sama léčit. Pomohla na svět několika knihám mladých černých autorů, ale také začala psát své vlastní romány. A napsala jich za život jedenáct. Literární a humánní hodnotu její tvorby zaznamenala i Švédská akademie a udělila jí roku 1993 Nobelovu cenu.

Zobrazit otroctví v Americe a jeho mnohé důsledky se stalo cílem jejího kritického tvůrčího záměru. O největší pozornost si řekl román Milovaná (Beloved, 1987). Impulzem k jeho napsání byla skutečná událost, k níž došlo roku 1856 — mladé černošské matce se podařilo i s dětmi utéct z plantáže řízené krutým majitelem. Ten ale stihl rodinu na útěku dohnat, což matku donutilo k zoufalému činu — usmrtila dvouletou dcerušku, aby neupadla do nesvobody, do níž se narodila ona sama. Náhrobní kámen opatřila jediným slovem: „Beloved“. Otrokářský majitel byl jejím šíleným činem tak vyděšen, že ji zpátky na plantáž nevzal. Sethe, jak se žena jmenovala, zůstala zcela uvězněna ve svém posttraumatickém světě, okupovaném výčitkami a přízračnou přítomností její zabité dcery. Kniha se podle slov autorky chtěla pokusit zachytit citovou zkušenost mladé černé otrokyně, mladé ženy v otroctví.

Touhy po svobodě se nelze vzdát

Další dva autoři jsou členy nové generace, o které jeden z nich — Charles Johnson — řekl: „Naše literatura se přesune z úzkého protestu a ze stesků k široké oslavě života.“ Takový postoj s sebou nese i nové hodnocení americké historie, která samozřejmě nebyla nikdy jenom bílá, i když se za takovou velmi často vydávala a jako taková se prezentovala. Není třeba ji přepisovat, abychom do ní mohli včlenit uznání přínosu a příspěvku Afroameričanů — je potřeba ji doplnit.

Prozaik Charles Johnson je studovaný filozof a svým pohledem na svět buddhista. Po důkladném studiu historie, mořeplavectví a obchodu s otroky napsal roku 1990 román Trojúhelníkový obchod (Middle Passage). Obchod s otroky byl oficiálně ukončen, či přesněji stal se nelegálním, už roku 1808. Přesto loď, na níž se i přes vlastní překvapení objeví protagonista románu, je na cestě do Afriky pro nový náklad lidí, kteří by se měli v Americe po dovezení prodat. Loď naplněná Afričany z kmene Allmuseri byla málem zničena v mimořádně silné bouřce, následovala vzpoura zajatců a plavba zpátky do Ameriky je pro protagonistu plná nejrůznějších poznatků, včetně podezřelých aktivit kapitána lodi, po jehož sebevraždě není na palubě nikdo, kdo by mohl plavidlo řídit. Těsně před potopením se troska lodi setkává s lodí jinou. Protagonista je zachráněn, ale když pozná, že je vlastně zpátky v situaci, z níž si myslel, že utekl, rezignovaně přijímá svůj osud, včetně zjištění, že je osvobozen od dluhů a vmanipulován do manželství, před nímž rovněž prchal. Co v protagonistovi zůstává z jeho až bolestného náhledu do hrůzného obchodu s otroky, je otázka k zamyšlení.

Také romány Colsona Whiteheada jsou „spekulativní“, jak je někteří kritici nazývají. Zajímavý zpětný pohled na dobu otroctví v zemi, která měla namířeno k pozici světové velmoci, nabízí autorův pátý román Podzemní železnice (Underground Railroad, 2016). Název je obrazně domyšlený pojem, který v době otrokářského režimu vymyslela uprchlá otrokyně Harriet Tubmanová. Whitehead s odvážnou ženou z období před občanskou válkou sdílí přesvědčení, že touhu po svobodě nemůže člověk nikdy vzdát, či dokonce potlačovat. Hrdinkou jeho románu je dospívající černá otrokyně Cora a román nás provádí stanicemi její rozhodné a samozřejmě náročné cesty ke svobodě. Cora je majetkem plantážníka, kterému se opakovaně vzpírá a je za to bolestně trestána. Žije sama, protože matka, které se podařilo uprchnout, ji jako dítě opustila. Mladý černoch Caesar přemlouvá Coru k útěku a ona po zdráhání souhlasí. Stát Georgia je asi jedno z nejpekelnějších míst na americkém Jihu, ale ani jinde není život v nesvobodě nijak lákavý, jak poznáváme během Cořina putování za svobodou. Boj s Jihem je pro Coru personifikován neúnavným lapačem uprchlých otroků Ridgewayem, který dokonce zvládne zlikvidovat i Caesara, ale na Coru nakonec nevyzraje a v tomto malém souboji dobra se zlem prohrává. Román je vyprávěn obrazně velmi přesvědčivě, ale i s pocitovým a myšlenkovým nadhledem. Colsona Whiteheada bude jistě zajímavé dále sledovat. Stejně jako vývoj současné afroamerické literatury jako literatury americké.

Poznámka k titulům: Kurzívou jsou napsané české tituly, pokud existují v překladu, jinak jsou kurzívou tituly originálu.