Anna Solidarita

Ukázka z biografie jedné z předních osobností polské Solidarity Anny Walentynowiczové, ženy, jejíž propuštění ze zaměstnání v Gdaňské loděnici v roce 1980 vedlo k vlně stávek a protestů, jejichž vyústěním bylo založení Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita.

Pochopila jsem, že jiná cesta není. Čas pronásledování a hrdinství (1982–1984) Anna Walentynowiczová nevěděla, kam ji vezou. Cesta byla dlouhá a únavná, policisté jí naznačovali, že je to cesta poslední, a k tomu do neznáma, jisté však je, že na východ. Šlo o často užívanou formu zastrašování žen po 13. prosinci 1981. „Dne 9. ledna 1982 jsme třemi vozy vyjely neznámým směrem. Byla strašná zima a my jsme měly jen lehké oblečení, deky nám nedali,“ napsala si Walentynowiczová do deníku. „Když pustili topení, dovnitř vozu proudily výfukové zplodiny. Sedmnáct dekagramů cukru na osobu byl proviant. Ta hrozná cesta trvala 22 hodin. V autě, ve kterém jela Gwiazdová, si policisté rozložili mapu a domlouvali se, na kterém hraničním přechodu nás předají Rusům. Sledovali, jak na to reagují vězeňkyně. ,Neradujte se,‘ odpověděla Joanna, ,pokud vím, v této části Evropy je zvykem při takové příležitosti likvidovat i svědky.‘ Já jsem se snažila hovořit s jedním z příslušníků. Vysvětlil mi, že je obyčejný, průměrný policista. ,V tomhle světle jsme všichni průměrní, a přesto jsme všichni Poláci. Vy víte, kam nás vezou, a já k vám mám prosbu. Až dojedeme, mohl byste zajít do prvního kostela a prvnímu knězi, kterého potkáte, říct, kam nás odvezli?‘ ,Nebudu nic slibovat, stejně byste mi nevěřila.‘ Ostatním ženám se dařilo kanalizační rourou vyhazovat papírky, na kterých bylo napsáno: ,Tudy jely uvězněné ženy vezené neznámo kam.‘ Později se ukázalo, že některé z těchto papírků lidé našli, zato policista mou prosbu nesplnil.“ Cesta nakonec skončila 600 metrů před hranicí Polska se Sovětským svazem poblíž městečka Gołdap v tehdejším suwalském vojvodství. Nápravné zařízení pro ženy bylo zřízeno u Gołdapského jezera v areálu rekreačního odborového střediska zaměstnanců v oboru tisku, knih, rozhlasu a televize. Na přelomu prosince 1981 a ledna 1982 byly dořešeny všechny podmínky týkající se přijetí internovaných žen. Byl připraven personál tábora, který se skládal z prověřených pracovníků rekreačního střediska, příslušníků vězeňské služby, SB a vojáků WOP (Wojsko Ochrony Pogranicza – Pohraniční stráž). Formálně bylo Nápravné zařízení pro internované ženy založeno 9. ledna 1982. O čtyři dny později na místo dojely tři transporty vězeňkyň: z nápravného zařízení v Bydhošti-Fordonu (38 osob), z vazební věznice v Poznani (30 osob) a z nápravného zařízení v Jaworu (4 osoby). Během celého období fungování tábora v Gołdapi (do 24. července 1982) v něm bylo průběžně internováno téměř 400 žen. Mezi vězněnými byly např. Teresa Baranowska, Małgorzata Bartyzelová, Joanna Dudová-Gwiazdová, Barbara Hejczová, Bożena Hugetová, Anna Kowalska, Grażyna Kurońová, Hanna Natorová-Macierewiczová, Halina Mikołajska, Alina Pienkowska, Agnieszka Romaszewska, Grażyna Staniszewska, Ewa Tomaszewska a samozřejmě Anna  Walentynowiczová.

Anna Walentynowiczová a Lech Wałęsa při mši během srpnové stávky v roce 1980, foto: Tadeusz Kłapyta

Anna Walentynowiczová a Lech Wałęsa při mši během srpnové stávky v roce 1980, foto: Tadeusz Kłapyta

Tábor byl k překvapení všech aktivistek Solidarity, KSS KOR, Hnutí mladého Polska a Konfederace nezávislého Polska, které tam byly přiváženy z celé země, poměrně pohodlný. Vykachlíčkované koupelny se sprchami a vanami, dvou- až třílůžkové pokoje, a kolem les místo plotu nebo zdi… Všechno to připomínalo spíše rekreační zařízení než místo vězení a izolace. „Tentokrát nás drželi v důstojných podmínkách, zřejmě chtěli udělat dojem. […] Dům stojí v nádherném smíšeném lese. Doslova na dosah ruky jsou smrky, břízy, borovice. A ptáci tu šílí jako v Borku, přilétají hejna sýkorek, velké barevné sojky, datlové, a spousta jiných, jejichž jména neznám,“ psala v dojemném dopise Grażyna Kurońová. Annu Walentynowiczovou nejvíce těšila pohodlná postel. „Jistě proto, že už nejsem tak mladá a zdravá,“ vzpomínala o několik let později. Sdílela pokoj se dvěma přítelkyněmi – Alinou Pienkowskou a Joannou Dudovou-Gwiazdovou. Společně působily ve WZZ, měly podobné názory na záležitosti Solidarity, mnoho spolu prožily. Ten zdánlivý odpočinek však začínal být stále více únavný a vyčerpávající. Nenápadný vězeňský dozor, pokoje místo cel, stálá lékařská péče, a na druhé straně zákaz vycházek, okna a dveře bez klik, zatlučené dveře na balkóny a terasy. „V té situaci bylo něco schizofrenního – jako pobyt na nekonečné rekreaci,“ psala jedna z žen internovaných v Gołdapi, Alicja Kulaszka. Zvláštní atmosféru se uvězněné snažily uvolnit všemi způsoby, četbou, pletením, organizováním jazykových kurzů a hodinami gymnastiky. Začaly dokonce vydávat samizdatový časopis, ručně přepisovaný Informator, ve kterém publikovaly nejdůležitější informace převzaté z rádia Svobodná Evropa. Mezi internovanými ženami byla i známá herečka Halina Mikołajska, která nacvičovala divadelní monodramata. Po celou dobu fungování střediska byla zajištěna i duchovní péče, přestože se komunisté snažili kontakty duchovenstva s uvězněnými omezit. Přicházely dopisy a byly dovoleny návštěvy. Z dokumentů internované Anny Walentynowiczové vychází najevo, že ji v Gołdapi navštívili mj. syn Janusz a manželka mužova bratra (Ewa Walentynowiczová). Januszovi Walentynowiczovi se podařilo uniknout zatčení. Byl však předvolán do sídla SB v ulici Okopowa v Gdaňsku. Ukázali mu alba s fotografiemi přátel a byl dotazován na Bogdana Borusewicze, Stanisława Jarosze a Antoniho Browarczyka. Zahrál si na prosťáčka a dokola opakoval, že osoby na snímcích nepoznává a nic o nich neví. V Gołdapi docházelo ke konfliktům s vězeňskou službou, ale i s příslušníky MO a SB. Jeden z nich souvisel s oslavou státního svátku Ústavy 3. května: „Jedné z internovaných tragicky zahynul syn. Nechtěli ji pustit na pohřeb. Pohrozily jsme hladovkou. […] Blížil se 3. květen. Celou noc jsme připravovaly výzdobu. Nejdůležitější však byla vlajka. Její bílá část byla z ručníku, červenou jsme upletly. Jako výraz smutku do ní byl vpleten kousek černého vlákna. Od rána docházelo ke konfliktům, které se týkaly praporků a nápisů Solidarita. Velitel mi sdělil, že nemá nic proti polské vlajce, ale nerozumí, proč je na ní symbol smutku. ,Protože slavíme svátek ve válce,‘ vysvětluji mu. ,To není válka, jen výjimečný stav.‘ ,To je válka, protože umírají lidé.‘ Za chvíli přijel automobil MO Nysa a v čele funkcionářů přicházel muž v civilu. ,Jménem republiky žádám, abyste nám nekomplikovaly práci.‘ ,Jménem republiky žádáme, abyste nám nekomplikovali oslavy 3. května,‘ odpovídáme. Vlajka visela za oknem. Bereme se za ruce, zpíváme a blokujeme přístup k vlajce. Pomyslela jsem si, že to všechno začíná připomínat události v Bydhošti v roce 1981. Policisté nás fotografují a snaží se nás vytlačit. Někdo vyrazil okno, ale nemohl strhnout vlajku, protože ji držela internovaná hendikepovaná žena. Jiné bodají špendlíky, trhají jim nárameníky, jedna chtěla jednomu z nich vytáhnout z kapsy uniformy doklady, ale našla jen špičku na cigarety. Skleněná stěna skřípe. ,Spadneme všichni,‘ křičí někdo. Náhle přichází rozkaz ukončit akci. Odcházejí. Když odjíždějí, zpíváme: ,wyrwać murom zęby krat‘ [„vyrvat ze zdí zuby mříží“ – verš z písně „Mury“ od Jacka Kaczmarského, básníka a zpěváka spojeného s polským hnutím protikomunistického odporu – pozn. překl.] a ukazujeme znak vítězství. Několik policistů nám přátelsky odpovídá stejným gestem. Celou dobu jsem měla pocit, že se nijak zvlášť nesnažili naši vlajku strhnout. A tak jsme zůstaly na bojišti s vlajkou a ukořistěnou špičkou na cigarety.“ Stejně jako v každém nápravném zařízení i v Gołdapi byly vězněné ženy předvolávány k rozhovorům s příslušníky SB. Cílem těchto rutinních akcí bylo mj. přesvědčovat internované, aby opustily Polsko. Především však šlo o „podněcování loajality“, které často přerůstalo v přesvědčování ke spolupráci s SB. Bohužel stále ještě nemáme k dispozici systematizované informace týkající se agentů umístěných v Gołdapi. Podařilo se odhalit, že jedna z internovaných žen, dělnice z Gdaňské loděnice V. I. Lenina napojená na Hnutí mladého Polska Grażyna Trzosowska, před nástupem do zařízení podepsala dne 4. ledna 1982 dohodu o spolupráci s III. odborem SB v Gdaňsku a přijala pseudonym „Sara Virtanen“. Z dostupných materiálů můžeme vyčíst, že souhlasila s internací (5. února – 27. dubna 1982) a po umístění v Gołdapi „poskytla množství informací týkajících se situace mezi internovanými“. Její záznamy z Gołdapi se nedochovaly, ale příslušník SB, který psal její charakteristiku, uvedl, že se už dříve ocitla v podezření, že s bezpečností spolupracuje. Potvrzuje to Joanna Dudová-Gwiazdová: „Jediný příklad odhalené agentky, který znám, je Grażyna Trzosowska, ale ta slečna vyprávěla s obrovským sebevědomím takové nesmysly, že jsme ji od začátku braly jako nebezpečnou, byla to typická ,návnada‘. Grażynu jsme odhalily, hned jak ji přivezli do zařízení.“ Ví se, že Trzosowska spolupracovala s SB až do roku 1986, ale už jako TS s krycím jménem „Gałczyński“. Příliš mnoho se toho neví ani o operativních akcích SB vedených v Nápravném zařízení pro internované ženy v Gołdapi. Díky záznamu Anny Walentynowiczové však známe historii provokační akce, kterou SB realizovala v únoru 1982. Spočívala v tom, že Walentynowiczové byla podstrčena kopie ručně psaného udání TS s kr. jm. „Bolek“ (Lecha Wałęsy) z 12. ledna 1971 a dvou potvrzení, že převzal peníze (z 18. ledna 1971 a 29. června 1974). Bylo to porušení všech pravidel, jež se dosud dodržovala v tajných službách PLR, které nikdy předtím vlastní autentické operativní dokumenty prokazující agenturní spolupráci nezveřejnily. To je důkaz, jak moc byl tento „operativní plán“ pro SB důležitý. Politické byro ÚV PSDS a ministerstvo vnitra totiž přijaly usnesení, že je to nejen v zájmu tajných služeb, ale i celého státu. Podle jiné zprávy se mezi podvrženými dokumenty měly nacházet i na stroji přepsaná udání TS s kr. jm. „Bolek“ a leták varující před Wałęsou jako agentem SB podepsaný tajemným podzemním aktivistou „Mieszkem II.“. Šlo o falešný leták SB, který měl údajně šířit Celopolský výbor odporu (Ogólnopolski Komitet Oporu, OKO) NSZZ Solidarita. SB se vydávala za vůdce OKO Eugeniusze Szumiejka, který po vyhlášení výjimečného stavu vystupoval pod pseudonymem „Mieszko“. V letáku SB čteme: „Kdo to je Lech WAŁĘSA? Agent UB BOLEK!!! Farizej a největší grázl! Už při tragédii v prosinci 1970 a událostech po ní následujících prodával SB své přátele. Kvůli němu bylo mnoho osob předvoláno na výslechy na SB a propuštěno ze zaměstnání. Po založení WZZ v Gdaňsku do nich pronikl, aby mohl špehovat aktivisty jako Anna Walentynowiczová, Alina Pińkowska [správně má být Pienkowska – pozn. aut.], Florian Wiśniewski nebo Tadeusz Stanny. Pomocí svých šéfů z SB se šikovně dostal do čela stávek v roce 1980 a později ovládl vznikající Solidaritu. A tady začíná vrcholné období jeho zrádcovské kariéry. Uklidnil konflikt v Bydhošti. Vyčistil Mezipodnikový přípravný výbor v Gdaňsku od zásadových a zasloužilých členů. Na příkaz SB chtěl vyčistit Regionální správu Mazovsko, to však bylo nad jeho síly. Tajně jednal s vládou a plnil její úkoly. Mistrovským kouskem jeho manévrů se Solidaritou bylo připravení půdy pro to, aby vláda mohla vyhlásit výjimečný stav. Výstřelky v Radomi nebyly ničím jiným než předem dohodnutým plánem. Protože znal termín vyhlášení výjimečného stavu, dvakrát přeložil termín schůze Celostátního výboru NSZZ Solidarita, aby vládě a armádě umožnil zatknout členy Celostátního výboru v Gdaňsku a na cestě domů. Záměrně obnažil regiony tím, že je zbavil jejich vůdců. Výjimečný stav byl pro Wałęsu a ty, kdo ho drží u moci, jediná možnost, jak z odborového svazu odstranit nepohodlné lidi.“ Překlad David Zelinka   Vydává Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Volvox Globator.