Poprvé jsme se setkaly elektronicky. V roce 2010 jsem ji požádala, jestli by si nechtěla v brněnské pobočce Skandinávského domu povídat o Larssonově Miléniu, které bylo tehdy už dva roky vyštosované v každém knihkupectví, podobně jako je tomu dnes s knihami Eleny Ferrante. Adresa, na kterou jsem jí psala, zněla podivuhodně: helarctos malayanus. Nedalo mi to a nakrmila jsem Google. Vypadl na mě obrázek malého medvěda malajského, který je, jak stálo ve Wikipedii, pro svou mírumilovnost s oblibou chován v zajetí. Zkrabacená kůže na hlavě a výrazná žlutá kresba ve tváři a na hrudi.

„Milá paní Stehlíková, jsem strašný srab, ale snad bych to nějak zvládla!“ (helarctos malayanus, 9. 9. 2010). Zvládla to a byl z toho skvělý večer ve Starém Pivovaru nazvaný Armageddon was yesterday. Today we have a serious problem za účasti mnoha čtenářů, nakladatele a studentů. Za nějaký čas jsme ho zopakovaly v Městské knihovně v Praze. Překladatelka získala jistotu a od té doby vystoupila na řadě dalších debat věnovaných severské krimi. Ta poslední se odehrála v roce 2017 v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

Když nakladatelství Host v roce 2008 hledalo překladatele — „A rád bych se zeptal: neznáš náhodou nějaké překladatele ze švédštiny? Tomáš teď koupil takový bestseller, trilogii Millennium od Stiega Larssona.“ (Marek Sečkař, 3. 1. 2008) —, došlo k zásadní revizi švédských překladatelských vod.

Lovilo se mezi tehdy začínajícími překladateli. Nabídka zamířila k Anežce Kuzmičové a Heleně Stiessové (ta se mimochodem později pro tentýž nakladatelský dům skvěle zhostila překladů Henninga Mankella, dalšího švédského mistra detektivního žánru).

Azita Haidarová (10. 7. 1966 – 14. 5. 2018), foto: Vojtěch Vlk

„Asi to nebude nic těžkého, nevím. Ta knížka je celkem bomba, po celé Evropě je to všude na špičkách prodeje.“ (Marek Sečkař, 4. 1. 2008). Těžké to místy bylo (ne, že ne) a taky to spěchalo. Navíc nikdo ještě netušil, zda se z Milénia stane bestseller také u nás. Nakladatelský sen se ovšem skutečně splnil. Tím, kdo románové trilogii, jíž se jen do konce roku 2011 u nás prodalo 225 tisíc výtisků, nakonec oblékl přiléhavý český kabát, byla Azita Haidarová.

Neznali jsme ji. A to bylo v době, kdy ke spočítání překladatelů ze všech severských jazyků stačily zhruba dvakrát dvě ruce, což už dávno neplatí. Až zpětně jsem se dozvěděla, že na pražské Filozofické fakultě vystudovala švédštinu a finštinu, kam se uchýlila po studiích angličtiny. Od ukončení studií byla víceméně pořád na volné noze. Zpočátku se věnovala hlavně odborným překladům a provázela po Praze švédské turisty. V roce 2000 se podílela na překladu knihy Fotbalové hvězdy, věnované světovým a českým špičkovým fotbalistům. O pár let později přeložila několik kuchařek a moderní příručku pro nastávající matky, což proložila Strindbergovou hrou Velikonoce pro výbor dramat August Strindberg: Hry II, vydaný Divadelním ústavem v roce 2004. Až s Larssonem vtrhla naplno na půdu beletrie a rychle se tam zabydlela. Kromě trilogie Milénium přeložila za deset let řadu thrillerů Alexandry a Alexandra Ahndorilových, píšících pod pseudonymem Lars Kepler. Také Larssonův pokračovatel David Lagercrantz se bez ní neobešel. Mezi její poslední překlady patří převod hry Umění padat od současné švédské dramatičky Sary Stridsbergové.

Když jsme se později spřátelily, zeptala jsem se jí na malajského chlupáče. Odpověděla, že má medvědy prostě ráda. Na jejím PF z roku 2014 byla fotografie regálů se zbožím v bůhvíjaké zahraniční večerce. Vyrovnané vedle sebe tam stály plechovky nejrůznějších ležáků. Všechny měly společnou etiketu s medvědem. PF bylo uvozeno slovy „JEN LÍNÝ NEPIJE. Ruské přísloví.“ Medvědy měla prostě ráda.

Stieg Larsson si nemohl přát lepší překladatelku. Když Azita o jeho knihách mluvila na besedách, bylo vidět, že je má skutečně ráda. Že se s Larssonovým světem identifikuje, žije s jeho hrdiny, aspoň na čas se stává jedním z nich. Snad právě díky tomu měla dar přeložit výtečně i to, čím Larsson vyčníval z davu detektivkářů. Onu zvláštní jiskru, která byla jeho poznávacím znamením, a nepřehlédnutelnou radost z vyprávění.

Ani Azitu nešlo přehlédnout. Kudrnaté světlé mikádo, splývající kalhotový kostým a elegantní šála přes ramena. Uměla se nést.

Když jí občas nějaký čtenář položil všetečný dotaz, zda Keplerovy detektivky nejsou náhodou přepálené béčkové čtivo, odpovídala otázkou: „Myslíte?“ Samotné jí to nepřišlo, jako by až v tu chvíli získávala odstup a byla schopná romány posuzovat. Ty knihy byly jejím Matrixem. Na dlouho ji pohlcovaly a ona se tomu ráda poddávala.  Nevím to, ale myslím si, že byla vášnivou čtenářkou.

Tradiční norskou pohádku Bílý medvědí král doprovází ikonická ilustrace Theodora Kittelsena. Je na ní obří medvěd, na jehož hřbetě cestuje rusovlasá princezna. Věřím, že Azitu na druhý břeh také někdo doprovodil. Kráčel jí po boku, černý medvěd se žlutou kresbou.