06/07/2020 | portrét |

Arthur Conan Doyle a jeho nechtěný hrdina

Před devadesáti lety zemřel tvůrce Sherlocka Holmese, ikonické figury moderní kultury.

Ten příběh je všeobecně známý: mladý lékař Arthur Conan Doyle, údajně proto, aby si finančně přilepšil k lékařské praxi, během tří týdnů napsal nedlouhý román Studie v šarlatové (1887) a v něm stvořil jednoznačně jednoho z nejslavnějších literárních hrdinů. Obdržel za něj honorář 25 liber, což — jak se lze dozvědět na Wikipedii — odpovídá současným 2 700 librám. V roce 1890 vydal Conan Doyle pokračování Znamení čtyř. Skutečnou hvězdu z jeho hrdiny ovšem vytvořila až série povídek publikovaných v časopise Strand mezi léty 1891—1894. Protože Conana Doyla psaní o Holmesovi otravovalo a odvádělo od „seriózní literatury“, rozhodl se ho (navzdory protestům vlastní matky) zbavit tím, že jej svrhl do Reichenbašských vodopádů. Učinil tak v roce 1894 v povídce „Poslední případ“, leč učinil tak předčasně. Čtenáři zahrnuli zakladatele Strandu George Newnese úpěnlivými žádostmi, aby Holmese, za nímž truchlili jako za skutečným člověkem, vrátil zpět. Conan Doyle nakonec neodolal a napsal Psa baskervillského, který když byl ve Strandu otiskován na pokračování, zvedl už tak solidní náklad o dalších třicet tisíc. Jenže hlad čtenářů tím neukojil; v roce 1903 proto v povídce „Prázdný dům“ Holmese oživil s tím, že velký detektiv smrt jen předstíral, aby se mohl vypořádat se svými nepřáteli. Nakonec psal Conan Doyle holmesovské příběhy až do roku 1927. Je jich celkem šedesát — kánon tvoří čtyři romány a padesát šest povídek, odehrávajících se mezi léty 1880 až 1914, a Holmes je v nich většinou (ale nikoliv bezvýhradně) doprovázen dr. Johnem Watsonem, věrným společníkem a kronikářem jeho dobrodružství.

Arthur Conan Doyle, foto: Portsmouth Museum

I když Conan Doyle vytvořil model, který byl následující léta donekonečna opakován, ve skutečnosti nebyl první. Už před ním budoucí podobu detektivek předznamenali Wilkie Collins, Edgar Allan Poe a ve své době enormně populární Francouz Emile Gaboriau, jehož detektiv Lecoq (bez křestního jména) byl inspirován slavným zakladatelem Sûreté Eugènem Franҫoisem Vidocquem, ale také Poeovým Dupinem. Gaboriauovskou detektivku zparodoval Anton Pavlovič Čechov v zábavně poťouchlé Švédské zápalce, v níž tak zdařile vyhmátl základní rysy dobové detektivky, zejména dedukce dalekosáhlých teorií z nicotných stop (tolik připomínající schopnost Sherlocka Holmese vyčíst dejme tomu z obyčejných kapesních hodinek životopis jejich majitele), že se nechce věřit, že Čechov svou povídku publikoval čtyři roky před prvním holmesovským příběhem. Jenže žádný z jeho předchůdců nedokázal oslovit své čtenáře i řadu napodobitelů, jak se to povedlo právě Conanu Doylovi.

Ikonické figury geniálního detektiva Sherlocka Holmese a jeho intelektuálně spíše průměrného přítele dr. Johna Watsona, jehož prostřednictvím se o Holmesových případech dozvídáme, znají všichni, a to i ti, kteří nikdy žádný Conan Doylův příběh nečetli. Holmes byl zčásti recyklátem předchozích literárních detektivů, zčásti obdivným portrétem Josepha Bella, skotského lékaře, na jehož přednášky během svých studií v Edinburghu Conan Doyle docházel. Doktor Bell dokázal diagnostikovat choroby dedukcí a pouhým pozorováním pacientů. Také Holmes řeší případy „vědecky“, logickou dedukcí, na základě důkladné analýzy posbíraných stop, většinou materiálního rázu. „Příběhy oslavují materialismus doby, ukazují, že pokud jsou obyčejné malé předměty každodenní existence patřičně pozorovány, mají své příběhy, vytvářejí nálady a ukazují různými směry,“ napsal k tomu přední znalec žánru Martin Priestman. Příběhy neoslavují jen materialismus doby, ale také sémantickou jednoznačnost, kdy mezi jevem — předmětem — znakem a jeho výkladem je přímočará spojitost, a najdeme-li správný klíč, vždy nás systém stop — znaků spolehlivě dovede ke správnému řešení.

Sir Arthur ve své zahradě, foto: Fox Photos / Hulton Archive

Ponecháme-li stranou romány, mají holmesovské povídky víceméně stejnou strukturu: nejprve se v rámci úvodní scény v bytě na Baker Street dočkáme drobné ukázky Holmesových dedukčních schopností. Z nečinnosti Holmese vyruší návštěva klienta (může být nahrazena dopisem), který se ocitl v neobvyklé situaci a vyžaduje konzultaci. Problém musí obsahovat natolik silný prvek záhady, že se detektiv rozhodne záležitosti ujmout. Následně se přesuneme na místo činu, kde Holmes za asistence Watsona sbírá fakta a zkoumá stopy. Na jejich základě vydedukuje, k čemu došlo, popřípadě k čemu se schyluje, a připraví plán na dopadení zločince. Jakkoliv Holmes velmi často záhadu vyřeší už při ohledání místa činu, nechá si řešení pro sebe (Watson se obvykle příliš neorientuje) a odhalí jej až v samém závěru (po dramatickém zadržení pachatele), kdy události a své pátrání zrekapituluje a vysvětlí postup svých dedukcí. K čtenářské atraktivitě přispívá i přímočarost příběhu bez zbytečných odboček a vypravěčská lakoničnost, protože autor chtěl mít psaní o Holmesovi co nejdřív z krku.

Čím Holmes tak zaujal ve své době?

Odpověď nalezneme v tom, koho George Newnes považoval za typického čtenáře svého obsáhlého, bohatě ilustrovaného časopisu Strand: byl to muž ze středních vrstev, nebo toužící patřit mezi střední vrstvy, který si koupí výtisk v knihkupectví na nádraží cestou z práce domů, někam na prestižní adresu rychle se rozrůstajícího západního předměstí Londýna. Takovým čtenářům Conan Doylovy povídky nabízely dokonalou a kultivovanou náhradu za senzační a šestákové romány. Navíc četba holmesovských příběhů — a Strandu obecně — byla z hlediska viktoriánské morálky přijatelná i pro ženy. Středostavovský čtenář se mohl snadno identifikovat s postavou dr. Watsona. Jak napsal britský badatel Richard Bradford, pro viktoriánské čtenáře byl záhadný, neproniknutelný, geniální Holmes jakýmsi ztělesněním snů a nedostupných fantazií, byl jakousi „tkaninou nejistoty“. Moc toho o něm nevíme; jeho vztahy se ženami jsou letmé a zcela nad rámec Watsonova chápání. I když se vlastně pohybuje „mimo systém“, je vnímán jako autorita, jako ochránce viktoriánských hodnot, práva a spravedlnosti. Pro své středostavovské čtenáře Holmes představoval svého druhu únik: zaváděl je do světa tajemství a dobrodružství, z něhož se ale díky Watsonovi vždy vrátili do bezpečné a přehledné reality. Svou roli možná hrálo i to, že se Holmes pohyboval jaksi mimo dobový třídní systém — když přijímal klienty, nestaral se, jedná-li se o aristokraty nebo lidi středních vrstev, zajímala jej pouze kvalita záhady předložené k řešení.

Spravedlnost, jistota a bezpečí…

V obecném povědomí je zakotveno, že správná detektivka by měla obsahovat vraždu. Ovšem u Conana Doyla se zas tolik nevraždí. Holmes nejčastěji vyšetřuje útoky na majetek, tedy zločiny, které svou podstatou atakují základy viktoriánské společnosti. Vyřešením případu tak Holmes čtenáře ubezpečuje, že status quo je zachován. Conan Doylovy povídky jsou uklidňující i v tom, že „oslavují schopnost racionálního uvažování smysluplně organizovat existenční potřeby a sílu racionálního jedince chránit nás před sémiotickým a morálním chaosem“, jak napsal Martin Priestman. Holmesovský svět je přehledný: v rámci pevně dané společenské struktury má každá příčina svůj následek. Zločiny jsou srozumitelně motivovány a Holmes vždy dokáže správně přečíst stopy. Na konci je pachatel odhalen a čtenář si může oddechnout.

Úmyslně píšu odhalen, nikoliv potrestán, protože Holmes má svou osobní představu o spravedlnosti. Je-li čin pachatele ospravedlnitelný či oprávněný, Holmes jej nechá uprchnout. Martin Priestman napočítal, že v holmesovských povídkách najdeme 45 trestných případů; z nich jen 18 se uzavře zatčením a právním postihem pachatele. Ze zbývajících 27 končí 11 smrtí pachatele (jakožto zásahu Boží spravedlnosti). V dalších 7 případech zločinec uniká, aby byl potrestán Boží spravedlností později. A v minimálně 9 případech Holmes nechá pachatele jít.

Pocitu jistoty a bezpečí spojenému s četbou holmesovských příběhů přispíval i způsob publikace. Viktoriánci byli zvyklí na vydávání příběhů na pokračování v časopisech. Conan Doyle nabídl jiný model: opakující se struktura, stejné hlavní postavy a vždy uzavřený případ. Čtenáře k četbě nových povídek nevedla jen potřeba dozvědět se, jak příběh dopadne, ale užívali si další setkávání s oblíbenou postavou a opakovaného ujišťování, že žijí ve světě, kde racionální myšlení a věda porážejí chaos spojený se zločinem. Ať byl svět, v němž žili, jakkoliv nejistý, na Holmese se vždy mohli spolehnout.

Conan Doyle tedy nejen že vytvořil ikonickou dvojici, vlastně archetypální vzor, ale také dokázal umně pracovat se čtenářskými emocemi: čtenáři měli pocit, že přihlížejí — dychtivě, zvědavě, se zatajeným dechem a očima rozšířenýma úžasem — něčemu děsivému v sousedství, zatímco oni sami jsou v bezpečí svých domovů. Na takovýchto základech a emocích pak stála celá jedna éra britské detektivky, později označovaná jako „Zlatý věk“.