20/10/2021 | portrét |

Autoportrét: Jsme takový krásný a zajímavý živočišný druh!

O tom, že budu nakladatelkou, jsem nikdy nepřemýšlela. Prostě se mi to stalo. Vystudovala jsem žurnalistiku a plánovala se věnovat literárnímu dokumentu. Když jsme s Ditou Pepe daly v roce 2012 dohromady knihu Slečny a námi oslovená nakladatelství nás odmítla, vybrala jsem stavební spoření, nechala se zlanařit na vůbec první crowdfundingovou kampaň v Česku a knihu vydala sama v nakladatelství wo-men.

Od té doby jsem knih vydala už skoro dvacet — a na to, že je nakladatelství pořád ještě one woman show, mám plánů do dalších let opravdu požehnaně. Docela dlouho jsem o sobě po vzoru kolegyně Veroniky Benešové Hudečkové z nakladatelství Verzone říkala, že vydávání knih je vlastně jen takovým drahým koníčkem. Ale za těch deset let, co se publikování věnuji, jsem zjistila, že je tato aktivita něčím mnohem víc. Ale člověk k tomu musí dozrát…

Vybrala jsem si nakladatelskou cestu úzkého zaměření — na literárně-fotografický dokument. A k tomu se zaměřuji na teorii zodpovědného a udržitelného vydávání knih. Kdysi mi Dita řekla, že když nějakému projektu věnujeme několik let života, mělo by to na něm být vidět i v grafickém zpracování. Ta myšlenka se mi líbila — i proto kniha Slečny vyšla jako růžová krabička, která evokovala bonboniéru — teprve po jejím rozbalení vylezla na povrch syrovost knihy. Od té doby jsem tento nápad v rámci grafického konceptu se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi mnohokrát posunula. 

S Jindrou Štreitem jsme udělali projekt Kde domov můj, kdy se kniha stala objektem — kartonovou krabicí s fotkami. V případě Miss AmeriKy jsme knihu vytvořili tak, že na první pohled působí jako složka. Milk and Honey jsme potáhli plyšem jako hebký polštář. Baví mě diskutovat s lidmi, kteří spolu se mnou knížky tvoří, o tom, jak grafickým ztvárněním prospět obsahu. Ráda říkám, že naše knihy mají hodnotu nejenom obsahovou, ale i vizuální a že mým snem je, aby se dědily v rodinách z generace na generaci jako stará křišťálová váza. 

Ještě větší pozornost věnuji obsahu. Protože jsem sama literární dokumentaristka, pečlivě si vybírám, jakému projektu se budu následující měsíce a roky věnovat. Zrovna mi na stole leží kniha o přátelství malé holčičky a stařenky s mentálním postižením od Adély Marie Jirků, projekt o poruchách příjmu potravy Martiny Lupínkové i skvěle vyargumentované eseje Šárky Homfray o postavení žen v české společnosti. Kvůli takto zajímavým projektům sama odkládám vlastní dokumentární projekty — i když zrovna teď chystám do tisku knihu Hlasy žen: Austrálie, kterou jsme s Ditou realizovaly v roce 2017 během mého výzkumného pobytu na University of New South Wales v Sydney. 

Paralelně s tím s Ditou dokončujeme její mnohaletý projekt s názvem Hranice lásky. Ten je pro nás, zúčastněné, velmi náročný, protože se dotýká mnoha bolestivých věcí, v otevřenosti jde za hranice myslitelného. A právě u takovýchto knih se nejvíce ukazuje, že nakladatel či nakladatelka nebývají pouhými vydavateli a produkčními, ale i průvodci a průvodkyněmi, podporovateli, utěšovateli a rádkyněmi. Těmi, kdo vytahují meč a sekají hlavy supům, kteří se začínají slétat, aby se — jako v případě Hranic lásky — bulvárně popásli na cizích traumatech.

V mnoha ohledech tak nejsem úplně běžnou nakladatelkou. Nikdy jsem neměla ambice, aby mě nakladatelství živilo, protože jsem věděla, že by to znamenalo kompromisy v kvalitě toho, co nabízím. Ono je totiž lehké vytipovat si komerční projekt, který by nám, malým nezávislým nakladatelům a nakladatelkám, pomohl vydělat. Jenže já na takových projektech nechci ztrácet svůj čas ani energii. Pro mě je mnohem důležitější, že moje nakladatelství může fungovat jako amplion pro přehlížené, opomíjené, tiché hlasy — ať už jsou to hlasy žen po šedesátce, lidí bez domova, nebo s hendikepem.

Svoje nakladatelství vnímám jako bránu umožňující mi vstoupit se svými názory a přesvědčeními do veřejného prostoru. A samotný akt vydávání knih pak chápu jako politický. Zároveň se chci bavit. Moje práce mě neskutečně naplňuje, protože ji vnímám jako smysluplnou. Věřím, že knihy, které vydávám, mají šanci někoho proměnit k lepšímu nebo nastolit důležitá témata ve společnosti. Těší mě potkávat lidi kolem knížek, povídat si s ostatními nakladateli a nakladatelkami. Jsme takový krásný a zajímavý živočišný druh! Myslím, že v rámci nezávislého nakladatelského prostoru to máme tak nějak všichni podobně. 

Chtěla bych tady toho napsat ještě spoustu — jak je důležité podporovat malé nakladatele a nakladatelky, kupovat knížky v malých kurátorovaných knihkupectvích, být zvědavá/zvědavý otevírat i knihy, kterých se člověk na první pohled bojí. Já přijala fakt, že vydávání knih je běh na dlouhou trať, ale jak říkám, jednou si člověk za kvalitní knihu ze své sbírky pořídí nové zuby, neboť svět se jednou stejně zase přehoupne do pomalého offline světa. Já jsem v něm ráda. Už jenom pro to šustění papíru.