Jan Těsnohlídek ml. je součástí české básnické scény nejméně od roku 2009, kdy vydal svůj debut „Násilí bez předsudků“. O rok později obdržel (za všeobecného sakrování velké části literárního provozu) Cenu Jiřího Ortena. Vlny rozvířil i tím, že do debaty o angažované poezii přispěl kontroverzně laděným textem Rasistická poezie. V posledních letech se „usadil“. Z nové sbírky „Garum“ četl na festivalu Ortenova Kutná Hora, jejž organizuje a na kterém v kocovině a spěchu vznikal tento rozhovor.
Projev básnířky Alžběty Stančákové, kterým otevřela předposlední diskusní blok s tématem Literatura a feminismus v rámci letošního Sjezdu spisovatelů.
„V Česku se rádi tváříme, že jsme tolerantní, jinakost ale tolerujeme jen ve chvíli, kdy není vidět,“ tvrdí překladatelka Sylva Ficová. „Ženy jsou českou společností přehlížené obecně, a když je žena lesba, platí to pro ni dvojnásob.“
Iniciativa Hlavák pomáhá běžencům od roku 2015. Jejími řadami prošla i část literární scény, například Zofia Bałdyga, Ondřej Macl, Anna Luňáková nebo Jan Škop. Výraznou tváří Iniciativy je Veronika Dvorská, básnířka, scenáristka, učitelka češtiny pro cizince a koordinátorka dobrovolníků. Rozhovor o probíhající krizi, uprchlické literatuře, nových výzvách pro tvorbu a morálním kýči.
Olga Wawracz a Jiří Šimčík patří k nejmladší básnické generaci, se kterou se rozhovory běžně nedělají. Nízký věk při posuzování jejich tvorby ale nehraje roli — jsou to zkrátka jen pozoruhodní autoři, kterým letos vyjdou debuty. V uplynulých měsících jsme jejich tvorbu mohli číst třeba v Psím víně, revue Prostor, Hostu nebo Tvaru.
Institucionalizovaná výuka tvůrčího psaní není v Česku — oproti jiným zemím — dosud příliš zavedená. Několik seminářů probíhá na veřejných univerzitách, samostatný obor u nás lze vystudovat pouze soukromě. Zda nás může naučit psát někdo jiný než my sami, se nejspíš nedozvíme. Na to, jak se k tvůrčímu psaní přistupuje v Německu, se ale podívat můžeme.
