Proč není v pořádku mluvit za druhé z pozice moci, i když bylo otroctví zrušené a všichni máme (skoro) stejná práva? A kam vlastně dopadají slzy vyplakané při čtení dojemných příběhů plných utrpení?
Literatura, která vychází z mužské tradice, je prý kvalitnější. Současné mladé spisovatelky na mužskou literární tradici kašlou, proto je u nich možné pozorovat „evidentní pokles kvality“. Platí podobná úměra i u ženské literární tradice? A mohla bych ji vidět?
Kanonické seznamy jsou často kritizovány za to, jak omezený výsek lidské zkušenosti reprezentují a jak vyzdvihují mužská trápení jako všeobecný pohled na svět. Jak by kánon vypadal, kdyby na obecně lidské prožívání reality povyšoval naopak to, co zažívají ženy?
Psát o literatuře, která je určitou částí odborné veřejnosti znevažována a která je někdy i čtenářstvem vnímána jako odchylka, a ne jako součást obecně lidské literární výpovědi, je občas k vzteku. Předchozí text tohoto seriálu byl vzteku a smutku plný natolik, že v něm nezbylo místo na knižní tipy. Tentokrát to bude naopak.
Na protestech požadujících bezpečnost a rovná práva pro queer lidi se volá po konkrétních politických krocích — v první řadě po zastavení šíření lží a hoaxů, které vedou k násilí. Naopak je důležité poznávat queer pestrost i skrze literaturu. Ve společnosti s transfobním prezidentem a premiérem odmítajícím rovnost queer lidí před zákonem to ale sotva bude stačit.
Ženy v Íránu se bouří. Vlna odporu proti patriarchálnímu útlaku odstartovala, když dvaadvacetiletá Mahsa Amini podlehla zraněním, která jí způsobila mravnostní policie. Z hidžábu jí totiž vykukovaly vlasy. Ženy se tak veřejně stříhají, a dokonce hidžáby pálí. Takový protest, to je feminismus, který vám ve střední Evropě odkývá každý včetně Biancy Bellové.
