Hodně se svého času hovořilo o občanské či participativní žurnalistice. Měla nechat vykvést přísliby digitální revoluce, po níž jsme se všichni měli stát informovanějšími občany. Vize počítala s až socialistickým ideálem, že lidé budou mít dostatek volného času, v němž se mohou věnovat svým veřejně prospěšných zájmům — a tak podporovat i společenství. Okopávat svoje digitální zahrádky a bezplatně nabízet své výpěstky. To se do jisté míry dělo. Kdysi existovaly blogy, chybělo jim však širší publikum.
Tištěné deníky a týdeníky řídí v Česku výlučně muži, ve vedení dvacítky relevantních webů bychom našli jedinou ženu. Řediteli všech tří veřejnoprávních institucí jsou muži, hned pod nimi sedí ze tří čtvrtin také pánové, nakonec mají muži i čtyřpětinovou převahu v kontrolních radách. Genderové zastoupení v nejvyšších pozicích v české novinařině spočítaly nedávno Seznam Zprávy. Tristní výsledek nepřekvapuje. Konečně se však zdá, že to stále více lidem nepřipadá normální.
Hodně odvětví v Česku dlouhodobě nabízelo dobrodružné příjmy na hraně holého vyžití, už ani to však neplatí. Inflační krize vše změnila. Stagnující odměny dnes nepokrývají ani ty nejzákladnější potřeby. Humanitní vědci, divadelníci či rozvozci jídla se proto bouří, organizují a vznášejí požadavky. Řady nespokojených se stále rozšiřují a po Novém roce mezi ně přibyli i kulturní publicisté.
Šéfredaktor reportážní publicistiky a dramaturg Reportérů ČT Marek Wollner skončil v České televizi. Nedobrovolně.
Českou mediální obcí už chvíli obchází otázka: kdo bude první vlivný novinář či novinářka, kteří opustí tradiční redakci a začnou vydělávat pouze sami na sebe? Podmínky pro vydělání pořádného balíku nikdy nebyly pro osamocené autory příznivější. Stačí si založit účet na Substacku či některé z českých služeb pro rozesílání placených newsletterů — a kasírovat.
