Posedlost zánikem a smrtí či ohledávání jejich přítomné nepřítomnosti není v poezii ničím neobvyklým. Stále naléhavější se zdát být potřeba vyrovnat se s těmito skutečnostmi i v každodenním jednání. Nejde přitom pouze o život s hrozbou jaderné katastrofy nebo důsledky klimatického kolapsu, ale o vztah k smrtelnosti a zkušenosti ztráty.
Rozhovor s Vojtěchem Vackem, knihovníkem, členem umělecké skupiny NaHajana a básníkem, kterému dosud vyšly dvě básnické sbírky — „Schopní jsou ti s chlopní“ a „Měňagon“.
Koncem minulého roku vyšlo několik pozoruhodných sbírek. Čtyři z nich artikulují odlišné zkušenosti, aktualizují jinou literární tradici a vyhovují jim různé způsoby čtení. Lze však nalézt i stezky, které jsou jim společné: citlivost vůči živému světu, zkušenost vzájemnosti, důležitá role oslovení či emancipační moc imaginace.
