„Kdyby růži zvali syrečkem, voněla by stejně?“ V práci nám nedávno všem přišel nezvykle osobní mail od účetního. Do té doby jsme ho znali jako Láďu Chudáčika, to už ale neplatí: změnil si jméno na Láďu Šťastného.
Nejdřív se zbláznili ptáci. Kroužili nad středověkým centrem Alghera ve výstražných manévrech a nezpívali. Řvali. Nebe se převlékalo do ošklivých šatů, jako by mu už na ničem nezáleželo.
Doslechla se, že varšavský Dům zábavy a kultury pořádá otevřené klání ve slam poetry. Psát básně, natož ty soutěžní, jí moc nešlo, na to byla „zkažená“ filozofií, přece však dostala chuť si to vyzkoušet. Připravila si pásmo o potraceném plodu. A pokud by při troše štěstí postoupila do druhého kola, měla v záloze jakýsi seznam důvodů, proč je dobré žít na tomhle světě.
Jedné pobožné kamarádce připravily starší sestry rozlučku se svobodou ve znamení sedmi smrtelných hříchů. Ptal jsem se jí, co to obnášelo, jestli byla nucená někomu ublížit, s někým smilnit nebo co já vím. Odmítla mi to říct, prý to neví ani její tehdejší snoubenec, dnes manžel a táta dítěte. Zůstane to navždy jako tajemství, které ustavilo temnou spřízněnost mezi několika sezvanými dívkami.
„Milá Eržiko,“ píšu fixem na balonek napuštěný heliem, „máme se na co těšit? Je nám těžko, ale nějak se držíme navzájem. A ty ses pustila.“
Jedno lidské stvoření se v osmnácti letech rozdělilo na dvě poloviny. První zůstala doma, aby pomáhala rodičům se správou jejich skrovných majetků. Druhá se tak dlouho oddávala vábení knih a větru v záclonách, až jí to nedalo a vyrazila do světa. Bylo slyšet vzdalující se drncání kolečkového kufru, a pak už nic. To drncání se vzdalovalo se mnou — jsem to já, ta druhá polovina.
