Vskutku je to tak, upozorňuje na to i Peter Ackroyd ve svém díle Albion. „Kořeny anglické imaginace“, čmáralové a mazalové, které spojuje zájem o krajinu, o krajinu libovolného původu, spojuje představa „vinoucí se stezky“, ať již jde o obraz „Stezka pro jízdu koňmo v Cookhamu“ Stanleyho Spencera, nebo putování malé Nelly v Dickensově „Starožitníkově krámu“.
Ve své eseji „Společné podnikání malířů a básníků“ jsem se rozvášnil nad vztahy, sympatiemi a spolupracemi, jaké kdy mezi výtvarníky a literáty vznikly, vzplály a proběhly. Napadlo mě v těchto úvahách pokračovat a vzít si občas ku pomoci osobnost, která se pohybuje v hraničním pásmu mezi literaturou a malířstvím a jejíhož úsudku si vážím. Oslovil jsem proto Martina Mrskoše.
Kasička vnímání vztahů mezi literaturou a malířstvím. Obdiv a ignorování. Jde jen o náběh k tomu, jak vnímají básníci malíře a možná naopak. Tohle téma mě napadlo, když jsem jako editor pracoval na knize básní malíře Jiřího Davida. Zdálo se mi, že si nejsme tak vzdálení. A totéž jsem cítil, když jsem jako redaktor pracoval na jiných knihách.
„Je dvojí soucit,“ zamýšlí se Stefan Zweig v úvodu románu Netrpělivost srdce z roku 1939. První, ten obvyklý a běžný, považuje za zbabělý a sentimentální… A pak je ten druhý, „který jediný má smysl — ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj“. Zweig by v neděli oslavil 140. narozeniny.
Dnes uplyne pětačtyřicet let od úmrtí interesantního francouzského básníka, spisovatele a milovníka exaktních věd a podivností — Raymonda Queneaua (nar. 21. února 1903 v Le Havru). Předpokládám, souměrně s dobou, že je důležité připomenout tohoto autora, který za svými na první čtenářský dojem obyčejnými příběhy neskrývaně tajil neskutečný experimentální potenciál.
Čtyřiadvacátého září 1717 se nad Albionem zešeřilo. Narodil se hrabě z Orfordu, plodný pisatel dopisů a především první představitel a zakladatel gotického románu. Vypravme se za dědečkem hororu.
