Články od:
Pavel Janoušek
07/04/2021 | recenze |

Trudnokrásně aneb jen kdyby nebylo toho…

Žánr románové kroniky, k níž se hlásí próza Šikmý kostel od Karin Lednické, respektive její (zatím?) dva vydané díly, má svou tradici, sahající nejen v české literatuře až do devatenáctého století. A je také určen svou relativně pevnou poetikou.

03/03/2020 | recenze |

Láska jako hybný princip světa

Kniha Plovoucí po hvězdách od Martiny Doležalové je složena z individuálních příběhů, ovšem motivicky téměř neznatelně prostupujících tak, aby vytvářely celistvější výpověď o „mladé generaci“. Tedy o lidech, mužích a ženách, náctiletých, ale především o těch, kteří už možná mají hodně přes třicet, přesto však stále ještě hledají své místo ve světě.

14/01/2020 | recenze |

Pochvala mainstreamu navzdory!

Jestliže každému kritickému soudu předchází určité předporozumění, nezbývá mi než přiznat, že já jsem se svým profesním pohledem na literaturu i čtenářským založením pro Doru Kaprálovou adresátem takřka ideálním. Člověkem, kterého baví její nejnovější povídkový soubor Ostrovy číst a který je také odhodlán jej veřejně pochválit. A to i přesto, že současně tuším, že jde o knihu, která se v dnešní tekuté době těžko stane mainstreamovou událostí a natrvalo vstoupí do české literární paměti.

26/11/2019 | recenze |

Republika Žižkov a normalizační bažina

Literární kritik je už ze své profese všeználek, co „všechno“ zná, a tudíž jej jen tak něco nezaujme. Proto se jen málokdy do nějaké recenzované prózy docela obyčejně začtu, oddám se toku vyprávění a spontánně propadnu předváděné fikci. Kniha Simony Bohaté Všichni jsou trapný ovšem k těmto výjimkám patří.

12/02/2019 | recenze |

Nenastalý střet civilizací

Výchozí záměr Daniely Šafránkové v románu Fína celkem chápu. Nápad literárně zachytit život specifické americké komunity, kterou devadesátá léta přilákala do postkomunistického Československa či Česka, je nepochybně zajímavý.

07/08/2018 | recenze |

Nejedno úskalí narativního triku

Nebývá zvykem analyzovat gesto, s nímž je literární dílo prezentováno adresátům. V případě románu Naivní sezóna mi to však připadá zajímavé, neboť doprovodné texty, které mají čtenáři poskytnout klíč odemykající smysl vytištěného, nesou znaky promyšlené strategie, jejímž cílem je zdůraznit vnitřní autenticitu výpovědi. A to — paradoxně — jejím proklamativním popíráním.