Pojďme si chvíli povídat o nakupování. Nakupování desek. O chvílích, kdy můžete rozšířit nekonečnou mapu poznané hudby zase o kus dál. K mým zahraničním cestám to patří i léta poté, co se Česko takzvaně vrátilo do Evropy.
Zkuste si sami za sebe představit jednu věc. A totiž: že nesmíte zpívat a vůbec se hudebně projevovat, protože vám to zákon zakazuje pod přísnými tresty.
Když jsem Arletu viděl poprvé, bylo to v socialistickém lynchovském baru v lázních Luhačovice, kde se rudé světlo snoubilo s tmou. Rozuměl jsem z jejího rapování jen útržky: třeba „čiči, čí jseš? Jsem ničí, syčím“, rým „kde domov můj / fuj“ anebo „moje srdce dvacet čtyři sedm broken, ale je to joy“.
