Dočkali jsme se. Čas probuzení rozevírá náruč květeny. Naše duše přichází a opírá se o ni. Nyní může v klidu vydechnout. Tvorové světa, již potřebují k životu omámení žárem, jsou vzhůru. Životodárný symbol energie a smysl existence nakukuje přes své rameno a říká: „Tak mě tu zase máte, saláti. A teď se ukažte, jak umíte žít.“
Dubnový fejeton Věry Horváthové Duždové o tom, jak běží čas, proč nepsat o strastech, o důležitosti Mezinárodního dne Romů, ale i o tom, že se život neptá a občas nás přivede do nečekaných situací.
Má hlava se stala náletovým prostorem bez možnosti přistání. Tento den jsem si vyhradila pro psaní článku o vesmíru. Původně odosobněný mimozemšťan se stal mým přítelem a byl se mnou všude. Náměstí Republiky působilo jako včelí úl, když vtom přede mě vyskočili dva muži.
Má humor hranice? Můžeme se smát nemocným? A co takové náhlé úmrtí? Věra Horváthová Duždová miluje černý humor, což přibližuje ve svém fejetonu na řadě příkladů. Její fantazie sahá dokonce tak daleko, že si vymyslela vlastní ves jménem Ztracenov.
S plodností běžných dní ubíhá náš čas a nesmlouvavě přetváří sílu, duševno a zdraví v postupně chřadnoucí existenci. Všechno má svůj čas a ten je pro každého z nás jiný. A proto si dovolím trochu se vrátit v čase.
V oparu ponurém a neútulném jsou prosincové dny oděny. Jejich stín se šíří vzduchem a při každém vykročení z domova se do nás zabodávají jeho nevlídné částečky. Z milých a příjemných lidí se stávají monstra, jejichž cílem je pouze jít si za svým, vnímat jen své potřeby a pocity a přednostně vypustit svého vnitřního netvora ven.
