Články od:
Vladimír Stanzel
21/03/2017 | recenze |

Bloudění barokem

Překladatel, literární kritik a vysokoškolský pedagog Marek Vajchr se ve Jménech příběhu představuje podruhé jako svébytný prozaik a stejně tak jako ve své prvotině Proml…čitelnost (1996) traktuje i zde rodovou historii, tentokrát ovšem zasazenou do mnohem širšího společenského a hlavně uměleckého rámce.

13/09/2016 | recenze |

Vzdělání pro nebo proti státu?

Ač by to mohl poněkud na efekt zvolený název knihy naznačovat, nesoustředí se Pavla Vošahlíková v monografii Rákoska v dílně lidskosti na historii školských trestů, ale na celý fenomén školství „v Čechách i v Moravě“, a to od zavedení povinné školní docházky roku 1774 přibližně do konce „dlouhého“ devatenáctého století. Autorka se zabývá převážně dějinami každodennosti, pod jejichž zorným úhlem koncipovala i svoji studii. Tu je pak možno chápat dvojím způsobem — jako příspěvek k „obecným“ českým dějinám devatenáctého století nebo k dějinám české pedagogiky.

29/03/2016 | recenze |

Americké Pelíšky

Z Čech až na konec světa, přesněji „za velikou louži“ do poklidného města Northampton ve státě Massachusetts v USA přesunul děj své zatím poslední knihy A nakonec Vánoce Petr Šabach.

14/01/2016 | komentář |

Neučit se, neučit se, neučit se?!

Dnešní střední školy, gymnázia v první řadě, pedagogicky zamrzly v éře Rakouska-Uherska. Bazírují hlavně na starých metodách, na pamětním učení, memorování informací, které jsou odtrženy od běžného života, a prakticky ignorují obrovský zdroj vědomostí, jímž je internet. Takto je velmi často líčen obraz českého školství médii a školskými (pseudo)experty. Odpovídá realitě? Je vše nové zároveň i prospěšné?

20/10/2015 | recenze |

Oskar kajícný

Pomineme-li předloňské autobiografické účtování s blízkostí smrti Můj život po životě, jehož beletristický charakter převálcovalo rehabilitační „rozepisování se“ po těžkém zdravotním kolapsu, Michal Viewegh se po třech letech vrací na pomyslné literární kolbiště. A spolu s ním přichází i jeho alter ego Oskar. A protože oba míří primárně na svého modelového čtenáře, jde o návrat, jenž neskýtá velké překvapení — ať už ve smyslu pozitivním nebo negativním. V povídkovém souboru Zpátky ve hře Viewegh zkrátka zůstává svůj, byť přibylo temných tónů a životní tragiky.

29/09/2015 | recenze |

Pod šapitó stále dokola

Výtvarník a básník Viktor Špaček se ve své prozaické prvotině s poněkud enigmatickým názvem Něco cirkusového věnuje mezilidským vztahům, převážně partnerským. Z dvaceti pěti nestejně dlouhých čísel povídkového souboru (od jednostránkových mikročrt po vícestránkové „studie“) jich plné tři pětiny rozkrývají partnerské peripetie současného člověka v různých podobách a fázích milostných vztahů, několik příběhů je pak mezigeneračních.