„Mezi psychopsavci se vyskytují i podvodníci, tak jako všude. Ti, co píší pro výdělek. Cynici. Pár lidí přečetlo takovou knížku, vydalo se za hlasem vnitřního dítěte a dodnes nenacházejí to, co hledají,“ zamýšlí se ve svém fejetonu Zbyněk Vybíral.
Připadá vám psaní spisovatelů o sobě jaksi… neliterární? Místo toho, aby vymysleli svérázného pana domácího, čarodějku z Bradavic, chytrého detektiva, sáhnou po sobě samých. Píšou dopisy, deníky, memoáry, vzpomínání… Copak není hodnotnější vymyslet sofistikovanou fabuli románu?
Ponechat takový název? A pokud ano, jak zajistit, že se do fejetonu vůbec někdo začte? Když text nazvu takto, nemám spíš počítat s tím, že se mu každý vyhne? Kdokoliv si chce přečíst fejeton, vybere si jiný. O lásce, o umění nebo nesčetných jiných příležitostech života. Přesto název ponechávám, protože jedny z nejkrásnějších textů, které jsem v poslední době přečetl, byly o smrti a umírání.
Přišla smrt, poslední dny už vyhlížená, aby ho převedla do jiného života. „Smrt smrtí nekončí I smrt / přináší jenom jiný život.“ Zdeněk Rieger (1947—2023) byl rodinný terapeut, manželský poradce, odborník na krizovou intervenci, na vedení psychoterapeutických skupin, psal odborné knihy, fejetony, glosy, ale při tom všem zůstával básník.
Když psychologové probírají osvojování si mluvy dítětem, nezapomínají zdůraznit, jak rychle si batole rozvine bohatou slovní zásobu a vyvine správné syntaktické struktury. Dítě opravdu udivuje. Již ve druhém roce si vytváří množinu velmi odlišných objektů „označovaných“ jedním a týmž „označujícím“ slovem.
Napodobování, mimesis, ve smyslu „obrazu“ skutečnosti, je jiným napodobováním, než o jakém budu psát. Existuje totiž i napodobování jiných autorů; touha zkusit to také — jako oni.
