Nedávno jsem si při četbě knížky o depresi znovu připomněl, že sklouzávání k dichotomiím považují někteří moji kolegové psychologové a psychiatři za průvodní jev životního nastavení, které je často zdevastováno právě depresí. I bez tohoto onemocnění jde v drtivé většině o neadekvátní zjednodušování, i třeba v umění.
Podle některých expertů na rozpoznávání duševních chorob dříme narcistní porucha v každém z nás. Není divu: sebevzhlíživost se snadno páchá, pokušení bývá velké. Právem se tak dá říct, že narcismus v nás nepodřimuje, ale bděle se protahuje. A tak jsem si řekl, že své poruše popustím uzdu. Je možné narcistní poruchu rozvíjet listováním knihami?
„Píše se o multižánrové tvorbě. Jsou tu umělecké fúze. Tvorba ‚na pomezí‘. Nezařaditelné konceptuální a sociální umění. Rockoví muzikanti vystupují se symfonickými tělesy. Proč ne?“ Psycholog Zbyněk Vybíral se zamýšlí nad možnostmi a důležitostí migrace v umění i ve společenských vědách.
Nepřestává mě udivovat, jak si někdy kniha „sedne“ s životním obdobím, ve kterém je čtena. Jak naplní potřeby nebo zarezonuje s tím, co zrovna řeším. Dolehlo na mě stárnutí, nezapírám. Stáří, blížící se zpovzdálí, je jako fronta mraků na obzoru, přibližuje se.
Rozumíme hlavou, tělem, srdcem, intuitivně, na základě znalostí i bez nich. Kde se bere v naší mysli rozumění? Mám štěstí, že mohu sledovat zrod rozumění u dítěte, jemuž je čtrnáct měsíců. Před dvěma týdny začalo chodit — už i venku v botách, štráduje si to mezi poli, nepadá.
Ani já nezůstal ušetřen stěhování. Na stará kolena… Na každý pád to bylo stěhování poslední. Ani já nezůstal ušetřen prognóz a mouder, že lepší je vyhořet než se stěhovat. Ale nakonec tu stojí vítězové, sešikovaní v zástupu, kteří na stěhování vydělali. Knihy…
