V minulosti jsem několikrát kriticky komentoval jazyk, kterým se vyjadřovali psychoanalytici. Dráždily mě jejich termíny, všechny ty katexe, sublimace, kontejnované obsahy, odehrávání a objektní vztahy. Nebyl jsem sám, jazyk psychoanalýzy kritizovali i samotní psychoanalytici, tedy alespoň někteří: Fonagy, Bion, Ogden, Ferro, Bergstein…
V Praze na začátku 80. let nás, pár kamarádů, oslnila monografie provázející tvorbou naivních umělců Jugoslávie. Někdy od té doby mám rád naivní umění, insitní malíře, malíře mezi psychiatrickými pacienty, art brut a outsider art… A nedávno mi přišlo, že podobní outsideři také píší. A skvěle.
„Co si člověk zapamatuje, a co naopak ne? Často si zapamatujeme to, co bylo spojeno se silným prožitkem. Takže já si pamatuji dokonce i to, na kterém sedadle autobusu z Gottwaldova přes Buchlovské vrchy do Brna jsem seděl.“ Zbyněk Vybíral s blížícím se 100. výročím narození připomíná Jana Skácela.
Na začátku útlého románu Nevědění, a po desítkách stran znovu ústy románové postavy, se Milan Kundera dovolává jednoho čtyřverší Skácelova, když líčí, že po invazi armádami Varšavského paktu si Češi mysleli, že bude Moskvou nastolený režim trvat nekonečně. Sedmdesátá léta minulého století… Skácel tehdy napsal v Chybě broskví: „je tolik smutku lze ho zdvíhat / na břehu moře vystavět / si z něho dům a neotvírat / kambalám dveře tři sta let.“
Lidstvo si užilo i jiných období, než jsou pandemie, války, období sedmi prázdných klasů či sedmi churavých krav. Třeba Belle Époque, přivolávající představu hravosti, tvorby, lehkého povznášení a snů…
Pár týdnů mě provází názor Amose Oze (z knižního rozhovoru, který vedl s Širou Chadadovou a který nazvali Skok do prázdného bazénu): „Politika a sdělovací prostředky se stávají jen dalšími odvětvími zábavního průmyslu. Problémy vypadají jako vtípky. Řešení mají podobu esemesek. Život jako by byl jen laciný trik. Mluvím o systematické infantilizaci lidstva.“
