Každá četba starověké klasiky připomíná, z jakých šablon vzešla kultura naší civilizovanosti. Čtete a přitom studujete archetypy. Jarní glosa psychologa Zbyňka Vybírala.
Možná se vám také dlouho po přečtení vybavují některé pasáže z knih. Mně například jeden dialog, přecitlivělý rozhovor mezi kritikem (či kdovíkým) a spisovatelem nad autorovou knihou, který nezapomenutelně popsala Nathalie Sarraute v románu Mezi životem a smrtí.
Z nenápadného návyku se vyvinul nezaměnitelný způsob výběru knih. Začalo to tím, že po odvyprávění večerní pohádky dvouapůlletému synovi (poslední měsíc téměř výhradně O Červené karkulce) jsem se zvedl, zhasl, na odchodnou směrem k postýlce řekl: „Dobrou noc“ a vzal si z knihovny či ze stolu knihu. S knihou v ruce jsem za sebou zavřel dveře.
Literární vztahy mezi matkami, otci a dětmi, knižní druhy pláče či psychologický rozbor paměti a vzpomínání… Psycholog Zbyněk Vybíral v nové knize ohledává lidské nitro za pomoci literární klasiky.
Nepřestává mě zaskakovat despekt, který tu a tam nacházím v literárním časopise Host v diskusích o knihách. Není to paradoxní? Lidé, jichž není mnoho a jejichž svobodnou volbou je, předpokládám, kultivovat marginální literární kulturu dneška, namísto tolerantní kultivace inscenují drobné války, formulují zteče, útočí na sebe a vyprovokovávají se k těžko pochopitelným trapným výrokům. Málo nás je a ještě se bijeme. Jinak by to některé z nás asi nebavilo. Někoho ale uspokojuje asi jen boj.
Když jsem začal pravidelněji číst recenze, domníval jsem se, že budu nacházet rozbory textů a na základě nich formulované názory. Po čase jsem nabyl dojmu, že spíše jen výjimečně se recenzent pokusí text rozebrat. Recenze velmi často nepřinášejí téměř nic, co by čtenáři nabídlo porozumění, interpretaci a zhodnocení, protože recenzenti nerozebírají. Možná to neumějí. Jistě, upozorní na to, že kniha vyšla, k čemuž se připíše třicet subjektivních vět. Brát vážně recenze v Čechách je tedy skoro zbytečné. Svou podstatou je to totiž hra bez pravidel.
