Bílá stuha po Bulharsku

Od chybějící mateřské lásky je už jen kousek ke zločinu. To je poselství již druhého do češtiny přeloženého románu Matky (2015) uznávané bulharské autorky Teodory Dimovy. Že to bude temné čtení, je jasné hned od prvních stran. Kniha totiž sestává ze sedmi textů a každý z nich je drsným příběhem „nelásky“ jednoho ze spolužáků jedné „zvláštní“ třídy, kde naprostá vzornost, soulad a disciplinovanost vyučující až znepokojuje: „Jako by to byla jiná rasa žáků, jiné lidské plémě.“

Každý z příběhů přibližuje rodinné zázemí hrdiny, vypovídá o osudovém zlomu, bolestném prožitku nelásky, zrady, ztráty bezpečí v rodinném kruhu. Fatální trýznivosti prvního pak už ostatní příběhy nedosahují, ale ani to není potřeba. Nastolená intenzita by se naopak možná i přejedla a dramatická vyhrocenost by působila nevěrohodně.

K dopadu nelásky dochází souhrou více faktorů a rodičovská selhání nelze tak lehce odsoudit. Andrea, Lia, Dana, Alexandr, Nikola, Dejan a Kalina jsou zde konfrontováni s traumaty svých rodičů. Jsou zároveň postavami s vlastní, již částečně strukturovanou hodnotovou hierarchií, což celou situaci ještě znesnadňuje. Pokud navíc opustíme směrodatnost názvu, postavy otců zde selhávají v obdobné míře. Význam, který autorka matkám přidělila, tedy nesměřuje ani tak k soudu jako k reflexi, že mateřská láska je nezastupitelná. Jistá „invektiva“ v názvu má svou paralelu v opakujícím se motivu blížícího se finále mistrovství světa ve fotbale, které pohlcuje veškerou pozornost většiny otců.

Drama jednotlivých kapitol, které by mohly do jisté míry fungovat také jako samostatné povídky, dotváří zprvu neurčité zlomky dialogů vyvedené kurzivou. Až zpětně se dozvídáme, že jsou to úryvky záznamu z vyšetřování. Postavám jsou v nich kladeny dotazy na třídní učitelku Javoru, morální vzor suplující žákům i mateřskou lásku. Neurčitá motivace výslechů a vzrůstající rozdíl mezi drsným zázemím malých hrdinů a zbožným vykreslováním učitelky jako éterické či andělské bytosti zvyšují napětí a předjímají temné finále příběhu. Kompozice románu se tak nakonec ukáže jako velice dobře promyšlená.

Dimova svým románem vystavuje současné bulharské společnosti temnou vizitku s ještě temnějším výhledem do budoucna. Podobné téma — rozkrytí následků neodčinitelné citové deprivace poslušných žáků — má silnou podobu v historickém dramatu Michaela Hanekeho Bílá stuha (2009). Stejně jako v Matkách je zde důsledně pošlapána dětská nevinnost. S filmem si kniha nezadá ani v syrovosti vyprávění, v postupném narůstání napětí, v tušeném hromadění zla pod povrchem, ani v přetrvávajícím dojmu z chybějící katarze. Násilná povaha lidského druhu se může dostat ke slovu kdykoli — v předválečném Německu i současném Bulharsku.

U Dimovy kvalitu a působivost výpovědi o důsledcích chybějící mateřské lásky dotváří specifická strukturace textu s množstvím symbolů a aluzí. Doporučuji nevynechat ani doslov Anželiny Penčevy, rozkrývající nemálo souvislostí z bulharských reálií, které mohou českému čtenáři uniknout.


Teodora Dimova: Matky, přeložil David Bernstein, ilustrovala Alžběta Skálová, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2015