Blackout po česku

Prozaická prvotina Miroslava Bočka nás uvádí do města rozvráceného politickou, ekonomickou a hlavně morální krizí po takzvaném blackoutu. Město je zasaženo „přílivem“, jak autor vstřícný vůči svému čtenáři vysvětluje, „příliv“ zde v obrazném smyslu ztělesňuje představu krize, aféry, rozvratu, posléze dojde i k jeho explicitnímu naplnění, když je do řeky protékající městem vypuštěna voda z blíže neupřesněného zdroje.

Tentokrát už „příliv“ zabíjí a rozvodněná řeka město navíc rozděluje: v jedné části zůstává sídlo vládnoucí „Korporace“, ve druhé panelová obydlí. Hlavní téma knihy tedy nemusíme pracně dolovat, je naservírováno jasně: žijeme v době, kterou ovládla média a moc, žijeme mezi reklamou a prací, co postrádá smysl. Není zřejmé, jaký smysl má žít ve světě, kde nic nemá svou cenu a kde vztahy jsou naplněny odcizením. Shrnuto: kritika současné společnosti v posttraumatické situaci.

Boček si tedy vybral téma, které v současné české knižní produkci nemá velké zastoupení a svou aktuálností nabízí široké možnosti. Jak vyznívá v jeho podání? Nezasáhne, nepřesvědčí, nenechá za sebou zážitek. Charakteristickým rysem novely je nespojitost. Především máme pocit, jako bychom četli více knih najednou, jakousi koláž. Chvílemi se pohybujeme v akčním příběhu. K rychlému čtení nás nutí krátké, úsečné věty, volně k sobě připojované (často se zasekávají v neobratné syntaxi), sledujeme dynamické scény nabité děním jako z bondovek. Pak se ocitneme v melodramatu dlouhých rozvláčných pasáží se snovou optikou. Na řadu přichází změť alogických detailů spojujících neuspořádaný, apokalypticky a depresivně působící svět s citovými výlevy hrdinů. Čteme klišé zabalená do básnivého jazyka, nabubřelá slova, která se sama vyprazdňují. Sofistikované disputace se rychle proměňují v blábolení. Ani urputná snaha po jazykové originalitě („až se mu oční důlky naplní vlastní osobností“), ani střídání spisovné normy s nespisovným jazykem nepřidává knize na přesvědčivosti.

Další nespojitou „kapitolou“ jsou postavy. Ty mají svůj akční i psychologický rozměr. Hrdinka Marie (zvaná také náhodně Maruška) působí neuroticky, ale ve vypjatých chvílích dokáže utíkat, vzdorovat a správně se rozhodnout. Jiří, filozof života, snivec a dobroděj (stará se o dítě), představuje základní „meditativní“ linku příběhu. Pak tady máme černou stranu v postavě Vyšetřovatele (typ diktátor), ten je zmítán láskou k Marii, a bílou stranu v postavě Andyho (typ zkorumpovaný radikál), který chce Vyšetřovatele zabít a zlepšit tím svět. K tomu dlužno přidat tajemnou postavu Borise (typ vizionář). Schematické rozvržení postav odpovídající akčnímu rámci příběhu prudce kontrastuje s neustálým psychologizováním a rádoby filozofickými sentencemi. Dialogy těkají mezi tématy, návraty do Mariina dětství ještě víc celou vizualizaci rozostřují.

Novela vzbuzuje otázku po funkčnosti spojování různých žánrových poloh, které je možná přece jen složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsme-li na záložce knihy vybízeni k porovnání s dílem Bradburyho a Tarkovského, tak abychom v autorově snaze objevili filozofující sci-fi z blízké budoucnosti, která chce znepokojujícím tónem upozornit na odcizenost lidí ve světě médií, nemusí se to nakonec podařit. Stejně tak se nám připomene inspirace obraznou lyričností Tarkovského, jenže základní problém Bočkovy novely je už zacházení se slovem. K tomu lze na okraj recenze ještě podotknout, že knižní kultura dneška se zdá být na štíru i s českým jazykem. Jak jinak si vysvětlit jednu z neopravených hrubek, které v knize jsou: „Ty nejsi zrůda, to my můžeš věřit.“ O překlepech se raději ani zmiňovat nebudu.


Miroslav Boček: Příliv, Novela Bohemica, Praha 2016