Vše začalo v březnu letošního roku podpisem smlouvy o autorských právech a zhotovení překladu knihy z německého jazyka do češtiny, kterému předcházelo vypracování zkušebního překladu. Celý proces probíhal velmi hladce a celkem bezproblémově, až na určité maličkosti a formulace uvedené ve smlouvě. Například se v ní psalo o finančních sankcích v případě pozdního odevzdání překladu nebo o „strhávání honoráře“ za chyby a nedodělky v hotovém překladu. Bylo toho tam zmíněno tolik, že jsem se nestačila divit, o kolik peněz z výsledného honoráře může překladatel přijít svou nedbalostí či pouhým neakceptováním smluvních podmínek.

Po přečtení smlouvy o zhotovení díla a akceptování sporných formulací jsem se tedy s nadšením pustila do překladu knihy, abych mohla asi po jednadvaceti dnech po podpisu smlouvy poslat agentuře desetinu hotového překladu. V případě nedodržení této podmínky by mi hrozilo odstoupení od smlouvy a finanční pokuta ve výši 5000 korun. Nakonec jsem tuto podmínku splnila, ačkoliv jsem si již v té chvíli uvědomovala, že nebudu schopna odevzdat vyhotovený překlad knihy v dohodnutém termínu. V té době na mě totiž čekaly jiné pracovní povinnosti v zahraničí a také nezodpovězené dotazy týkající se samotného provedení překladu, například překladu zkratek, odborné terminologie a poznámek pod čarou.

Snažila jsem se tedy posunout termín odevzdání překladu po telefonu alespoň o jeden měsíc. Po několika marných pokusech jsem se dovolala šéfredaktorovi, který velmi nerad zvedal telefon. Během hovoru mi velmi arogantně sdělil, kdo si myslím, že jsem, že si takto pohrávám s termínem odevzdání překladu a že bych se měla řídit tím, co bylo ujednáno ve smlouvě. Koneckonců jsem prý měla na vyhotovení překladu dostatek času. Na závěr ještě neopomenul dodat, že pokud odevzdám nekvalitní překlad, tak „teprve uvidím, co se bude dít“. Přiznám se, že způsob komunikace se šéfem nakladatelství mi připadal naprosto nevhodný. Nechápala jsem, že ho dokázal rozhněvat můj nevinný dotaz natolik, aby nasadil tak opovržlivý tón.

Až o několik měsíců později jsem pochopila, že jednání pana šéfredaktora a jeho sekretářky tak úplně nestandardní nebylo, jelikož jsem si na internetu přečetla nesčetné recenze na nakladatelství Omega, kde se mnoho jiných a zkušenějších překladatelů vyjadřovalo o svých zkušenostech s jejich ne úplně standardním postupem vydávání knížek.

To jsem ještě netušila, co mě bude čekat, až se hotový překlad dostane do rukou redaktora a šéfredaktora. O pár dní později se se mnou pokoušel pomocí SMS zprávy komunikovat právní zástupce Omegy, který mi po domluvě se šéfredaktorem měl poslat „varovný dopis“, ve kterém by mi byla sdělena celková škoda za údajně „pozdě dodaný překlad“. Volala jsem panu právníkovi, abych vše uvedla na pravou míru. Vysvětlila jsem mu, že jsem překlad neodevzdala pozdě a že vydavatelství určitě stihne titul vydat v dohodnutém termínu. Jelikož jsem věděla, že se zřejmě v celé kauze jedná o nedorozumění z šéfredaktorovy strany, slíbila jsem právníkovi, že mu pošlu všechny e-maily potvrzující sjednaný termín odevzdání překladu. Právník nakonec přijal mé stanovisko a šéfredaktora o celém případu informoval, aniž by mi hrozil dalšími smluvními sankcemi.

Aby toho nebylo málo, byla jsem poté, co jsem do nakladatelství poslala text, agenturou Rita Reklama, která pro Omegu zajišťuje překladatele, důrazně upozorněna na stylistické a gramatické chyby v překladu a nejrůznější překlepy, které jsem si bohužel nedokázala v tak šibeničním termínu zcela uvědomit, natož je odstranit. Bylo mi doporučeno, abych si co nejdříve našla profesionální korektorku, která by mi tyto chyby odstranila a vlastně zvládla práci redakce bez jakýchkoliv problémů a připomínek.

Ačkoliv jsem namítala, že žádného korektora neznám a že se korekturami textu ani nezabývám, agentura tvrdila, že je tento postup zcela běžný ve všech nakladatelstvích a že oni žádného korektora nemají, což mi přišlo podezřelé.

Korektorku jsem nakonec našla, i když to stálo docela hodně úsilí. V té chvíli jsem si dokonce říkala, že už budu mít od jakékoliv kritiky a připomínek z šéfredaktorovy strany pokoj. Velmi jsem se mýlila, jak se ukázalo po letmé, zhruba dvoutýdenní redakční práci na čerstvě přeložené knize. Dostala jsem opravenou zhruba desetinu svého původního textu s negativním vyjádřením, že text je mnohem horší než před korekturou, plný hrubek a stylistických chyb, které nejdou odstranit ani po sebelepší redakční práci. Text bylo prý nutno svěřit do rukou editorky, která ho dokáže upravit tak, aby byl alespoň trochu čtivý. V té době jsem absolvovala další nepříjemný telefonát se šéfredaktorem, podle něhož jsem si najala špatnou korektorku, která prý ten text ani nečetla, a že jsem si to měla raději opravit sama.

Nechtěla jsem ani uvěřit tomu, že byl text po korektuře ještě horší než předtím, avšak nic jsem nakladatelství nenamítala.

Ani při editorské práci jsem si neoddechla, neboť jsem musela s paní editorkou spolupracovat na překladu pasáží, které jsem při tom shonu opomenula přeložit nebo nepochopila. Paní editorka, která prý neuměla německy, mi stále opakovala, že musela s editací knihy strávit mnoho času, jelikož se jí některé pasáže zdály být špatně či nepřesně přeloženy, jako například některá přísloví a odborné marketingové termíny. Ačkoliv paní editorka přiznala, že druhá část překladu byla mnohem lepší než první, domnívala se, že jsem si vybrala příliš obtížný text, kterému jsem údajně neporozuměla. Po tom všem se překladu ujala druhá editorka, které mě však již nekontaktovala.

Po dlouhé odmlce po editaci přeloženého textu a mých neustálých dotazech, co se s knihou bude dít dál, se ujal konečné fáze úpravy textu korektor, který text velmi zkritizoval a nakonec ho odmítl nechat vytisknout.

Zároveň jsem dostala další výhružný telefonát a e-mail od šéfredaktora, který si se mnou chtěl promluvit o údajných stylistických chybách a o tom, že mou knihu prostě nevydají, i když chyběly asi tři dny do tisku. Asi těžko lze popsat, co mi tehdy prolétlo hlavou, když mi řekl, že ani po třech měsících intenzivní práce, mnoha probdělých nocích a rešerších mi nevzniká žádný nárok na honorář a ani autorská práva na překlad. Navíc prý mohu být ráda, že po mně nechtějí zpět předem vyplacenou finanční zálohu. Prý se kvůli mým chybám kniha nevydá, neboť by to byla pro nakladatelství ostuda a další Skřipec. Z toho trochu vyplývá, že v Omeze nezáleží na redakční, editorské a korektorské práci, ale pouze na tom, jak se překladateli povede knihu analyzovat a pochopit a následně přeložit do češtiny. Je to, jako kdybychom chtěli, aby roční dítě umělo mluvit a pohybovat se jako dospělý člověk bez cizí pomoci. Přijde mi to velmi absurdní a tak trochu nezodpovědné od nakladatelství s více než dvacetiletou praxí.

Nevím, zda je to pouze moje negativní zkušenost s překladem, ale ráda bych tímto upozornila ostatní začínající překladatele, aby si všímali některých zavedených praktik nakladatelství a dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas, pokud jim někdo hází klacky pod nohy od samého počátku spolupráce. A zrovna tak by si čtenáři neměli spojovat nepřesnosti v překládaných výrazech s překladatelovým jménem, neboť odpovědné nakladatelství by mělo začínajícímu překladateli poskytnout adekvátní péči v podobě kvalitní redakční a korektorské práce.

Nepřesný překlad a doslovismy nejsou myslím pro začínající překladatele nic neobvyklého. Nicméně spolupráce s neseriózním nakladatelstvím je více než frustrující a demotivující pro všechny strany, jelikož čtenáře může nekvalitně odvedená redakční a korektorská práce ve výsledné podobě nakonec odradit více než reputace samotného nakladatelství a jeho neblahé praktiky. To se pak zároveň může odrazit na čtenářské a jazykové gramotnosti.

 

Jméno autorky je pseudonym.