10/06/2017 | téma |

Bomba★Funk

Groteska Bomba★Funk vypráví příběh fiktivní funkové kapely, kterou na samotném konci komunismu nechal sestavit prezident Gustáv Husák. Pod rukama oddaného svazáka Jiřího vyroste skupina Funky Leninz, jež má svými ryčnými, optimistickými písněmi znovu zažehnout ducha revoluce. Hvězdná kapela sestavená z nejvíce funky osobností československé kultury a sportu se od coververzí Jamese Browna a Parliament dostane až k monumentálnímu konceptuálnímu dvojalbu, celou dobu se ale musí potýkat s překážkami, které jí do cesty staví generální tajemník Miloš Jakeš. Podaří se Funky Leninz nastolit všeobecný funk? Ukázka z debutového románu publicisty Karla Veselého.

Když bylo na konci července dvojalbum skoro hotové, přišel Štrougal k mému velkému překvapení s tím, že by rád vystoupil na festivalu Jazz Praha v Lucerně. O přehlídce jsem věděl, navazovala na rozporuplné Jazzové dny, které strana zrušila z důvodů podivných ideologických úchylek.

V roce 1989 tam již vystupovala dokonale prověřená tělesa, festival ale na druhou stranu trochu ztratil šťávu. Socialistický realismus a jazz? To jednoduše nešlo příliš dohromady, navíc mladí se začali už dříve od jazzu odvracet a lidé, kteří se na podobných akcích scházeli, tvořili pamětnickou sektu vzpomínající na staré dobré časy, jimž dnešní doba nesahá ani po kotníky.

Nikdy by mě nenapadlo před někým takovým s Funky Leninz vystupovat, Štrougalovi to ale z nějakého záhadného důvodu přišlo jako dobrý nápad a svým nadšením strhl i ostatní z kapely. Přípravy desky byly při všech těch dobrodružstvích na podivných místech vlastně celkem únavné a muzikanti cítili, že jim chybí společné řádění na pódiu.

Naléhali a já jsem nakonec souhlasil, jeden koncert by mohl Funky Leninz zase nabít energií, kterou budeme potřebovat při finišování s deskou.

Ukázalo se, že Štrougal s Dobrým už vlastně všechno zařídili, takže když jsme onen poslední červencový pátek mířili do Lucerny, zdálo se, že půjde o rutinní záležitost. Jenže v případě téhle skupiny nebylo nikdy nic tak úplně rutinní.

Hráli jsme na samotný závěr večera, který nabídl publiku přehlídku domácí jazzové špičky. Nikdy jsem této hudbě moc neholdoval, a exhibice kapel na pódiu mi tak byly zcela vzdálené. Zdálo se mi, že všechny ty fantastické instrumentální výkony jsou zcela prosté života a mají vlastně mnohem blíže ke krasobruslení nebo sportovní gymnastice, kde se hodnotí preciznost provedení, než k hudbě.

Fanoušci ve výstavních oblecích a róbách postávali se sklenicí vína a s vážným pohledem naslouchali muzikantům a měřili každé sólo přísným pohledem. Když se povedlo, uznaně pokývali hlavou či zatleskali, nikdy to ale nebylo nad rámec vlažného nadšení, snad aby je někdo nemohl obvinit z přílišného entuziasmu, který se k jejich elitářským postojům nehodil. V sále tak panovala zvláštní nálada exaltovaného snobství, z něhož sálal chlad.

Mám pocit, že Funky Leninz nebyli napsáni v oficiálním tištěném programu, na to byli do přehlídky zařazení příliš pozdě. Jejich jméno se ale každopádně objevilo na velké tabuli u vchodu, kam se psaly časy vystupujících.

Někteří jazzoví fanoušci o nás již věděli a osobně jsem odposlechl několik rozhovorů, v nichž nelibě komentovali naše zařazení do programu. Reakce byly vesměs negativní — říkali o nás, že jsme „primitivní divoši, kteří odhodili pravidla dobrého vkusu“, „neumětelové schovávající svou amatérskou za podivné masky“ anebo „kapela, na které není nic zajímavého, kromě toho, že je úplně nezajímavá“.

Nevím, do jaké míry se tyto soudy zakládaly na pečlivém poslechu naší hudby, každopádně náhodný vzorek názorů jasně dokazoval, že to ten večer nebudou mít Funky Leninz vůbec snadné. Pochopí jazzová ortodoxie, že v Panenkových nedokonalých sólech a Dvořákově arytmickém bublání se skrývá víc života než v akademických rozcvičkách profesionálů?

Jak se ale ukázalo, Štrougal a jeho družina vlastně ten večer ani nechtěli nikoho přesvědčovat. Jejich cíl byl úplně jiný.

Karel Veselý, foto: Ondřej Tylčer, Český rozhlas

Karel Veselý, foto: Ondřej Tylčer, Český rozhlas

Asi hodinu před naším vystoupením jsem si všiml bedňáků vykládajících velkou dodávku plnou reproduktorů. Zákulisí brzy vyplnily bedny, až se tam skoro nedalo chodit. Překvapilo mě to, protože zvukový aparát sálu patřil k tomu nejlepšímu, co vůbec bylo v republice dostupné, a vozit další soustavy připomínalo pověstné nošení sov do Atén. Brzy jsem zjistil, že za celou akcí stojí Dobrý se Štrougalem.

Nechali svézt do Lucerny to nejsilnější repro z celé Prahy, aby prý vystoupení Funky Leninz mělo pořádné grády. Přešel jsem fakt, že něco takového udělali zcela bez mého vědomí, a maličko mě začalo znepokojovat, co s tím zamýšlí.

Rozhodně jsem nikdy nebyl odpůrcem hlasité hudby, u funku navíc vysoké volume náležitě podtrhuje sílu groovu, jenže z té hradby reproduktorů v Lucerně šel strach. Divím se, že jim pořadatelé tyto kejkle vůbec povolili, ale nejspíš už v té době nikdo nic nehlídal.

Když dohrála poslední kapela na programu, začali bedňáci zapojovat nový aparát, a protože ho bylo opravdu hodně, přestávka se protáhla skoro na půl hodiny. Jazzoví fanoušci ale vesměs zůstali v sále, dál vedli své vážné řeči o tóninách a po očku se koukali na pódium.

Odejít jim totiž bránila zvědavost, Funky Leninz příliš často nehráli a stali se mezi hudebními fanoušky jakýmsi mýtem, jehož příběh neměl pevné obrysy a splýval s fantasmagorickými historkami o maskovaných šílencích, kteří atakují hranice možného. A věřím, že spousta z nich zůstala jen proto, aby se utvrdila v tom, jak je naše hudba barbarská a špatná, a mohli na nás dál nadávat.

Lehce po půlnoci, když bylo všechno zapojeno, měl festival Jazz Praha konečně dospět ke svému vyvrcholení. Zvukař, který měl smlouvu jen do půlnoci, zmizel, takže k jeho pultu musel zasednout Dobrý. To ale bylo součástí plánu, o němž jsem nevěděl.

Když Panenka poprvé sáhnul do strun, aby zahrál známý riff Nic neřeším, bylo to, jako když do sálu uhodí blesk a rozetne prostor vejpůl. Pak se k němu přidal Dvořák a jeho úsporná basa rozvibrovala každičkou věc v sále, zatímco zvuk Gerendášovy trumpety byl jako jehla, která vám proniká do mozku.

Obří reprosoustava odhalila svou sílu a jazzmani v publiku jen nevěřícně koukali na to, co se děje. Potom se objevil na pódiu Štrougal ve své uniformě a zavelel k frontálnímu útoku. Takhle intenzivní verzi Nic neřeším ještě Funky Leninz nehráli, všichni do jednoho se na pódiu přepnuli do zcela jiné dimenze a užívali si společnou hlukovou seanci.

Jakmile konečně zazněly všechny nástroje dohromady, strhlo se v Lucerně peklo. Hudba byla tak nahlas, že jsem měl pocit, že se mi rozskočí hlava. Kravaťáci se snažili zacpat si uši a jejich dívky křičely o pomoc, ale nebylo je samozřejmě slyšet.

Viděl jsem, jak pár mladíků pod pódiem skolil jeden obzvláště hutný Panenkův riff, padli na zem a drželi se za břicha. Muž ve svetru stojící vedle mě si v bolestech klekl, hlavu si přikrýval pažemi a já jsem viděl, jak mu z uší teče krev. Dívka stojící na druhé straně se dokonce strachem počurala a bezvládně stála ve vlastní moči, neschopná se pohnout.

bomba-funk

Další lidé se snažili utéct, ale poryvy hluku je tak dezorientovaly, že jen zmateně pobíhali po sále sem a tam. Nikdy jsem nezažil válku a doufám, že ji ani nezažiju, ale ten večer v Lucerně to bylo určitě nejblíž, jak jsem se v životě k válečné vřavě dostal.

Sál skutečně připomínal bojiště a Funky Leninz sotva dokončovali první píseň. Nic neřeším přešlo plynule v Dál, jen dál — hřmotnou novinku z titánského cyklu, která měla značný hitový, a jak se ukázalo, i destrukční potenciál.

Když se totiž Panenka pustil do komplikovaného riffu, ucítil jsem, jak se mi na ramena sneslo cosi sypkého. Zvedl jsem hlavu a viděl jsem, jak se ze stropu drolí omítka. Instinktivně jsem sklopil oči a můj pohled zachytil u zdi vibrující trubky od radiátorů. Stejně jako ve Varnsdorfu naše hudba začala prostupovat hmotou a ohýbat železo.

Neposedná trubka radiátorů se chtěla osvobodit z kloubů, až se ozvalo prásk! Vyletěla na jedné straně ze spoje a ohnula se do podivného tvaru. Po ní ustřelila další a pak ještě jedna, najednou vzduchem začaly létat kusy kovu jako šrapnely a já jsem si radši lehl na podlahu, skrývaje si hlavu.

Na jednu stranu jsem měl strach o svůj život, na druhou to byl velmi fascinující zážitek. To, jak se hudba proměňovala ve zbraň, v určitém smyslu dovršovalo naše snažení. Znamenalo to, že jsme byli jen kousek od cíle, který jsme si na začátku vytyčili. Bušilo mi srdce vzrušením a přiznávám, že nic takhle extatického jsem už nikdy v životě nezažil.

Pak se ale něco stalo a rozhostilo se ticho. Chvíli jsem si myslel, že jsem ohluchl, ale po chvíli se z šumění bolavých uší začalo vylupovat sténání diváků ležících na podlaze. Sluch se mi vracel, zvedl jsem hlavu a zrovna viděl, jak příslušníci Veřejné bezpečnosti zatýkají moje muzikanty jednoho po druhém.

Byli v transu, takže se vůbec nebránili. Jen Štrougal se pustil do jednoho pěstí a ten ho musel přetáhnout obuškem, aby si konečně nechal nasadit želízka. Jaká to potupa pro mé hrdé revolucionáře, kteří chtěli jen vnést trochu svěžího větru do zatuchlého světa jazzu! Někdo z bdělých jazzmanů určitě musel zavolat VB, a tak ukončit ten nejlepší koncert, který kdy v Lucerně — potažmo na jazzových festivalech u nás — proběhl.

 

Vydává nakladatelství BiggBoss.