Podzim se na britském knižním trhu tradičně nese ve znamení Booker Prize. Její vítěz bývá vyhlašován v polovině října, nicméně již zhruba měsíc a půl předtím se debatuje, kdo ze šestice nominovaných by to mohl být, dokonce se uzavírají sázky. Ponechme nyní stranou otázku, zda literatura je něco na způsob sportovního klání, je nezpochybnitelným faktem, že literární cena typu Booker Prize funguje v obrovském přívalu knih na anglickém knižním trhu jako poměrně užitečný filtr. Ostatně organizátoři si to před několika lety uvědomili a změnili uspořádání soutěže tak, že před onu podzimní nominaci půltuctu titulů předřadili širší nominaci, ohlašovanou na počátku léta a čítající dvanáct titulů. To se ukázalo jako mimořádně dobrý tah, protože hledáček médií se podstatně rozšířil a více knihám se dostalo tolik potřebné publicity.

Po mnoho let tento mechanismus běžel celkem normálně. Porota oznámila nominované, čtenáři a novináři je četli, psaly se recenze, sázelo se, čtenáři si knihy kupovali a mohli si utvořit vlastní názor. Jenže letos přišla změna, která mnohé zaskočila. Na „longlist“, čili do širší nominace, se dostalo několik knih, které ještě nebyly vydány. Ba co víc, některé z těch nevydaných byly hned považovány za favority. Quichotte, nová kniha Salmana Rushdieho, jež — jak napovídá název — je remakem slavného Cervantesova románu, ale s tím rozdílem, že hlavním hrdinou je obchodní cestující putující po Spojených státech, vyšla až 29. srpna. Totéž platí o knize The Man Who Saw Everything (Muž, který viděl vše) Deborah Levyové, experimentálním vyprávění propojujícím dvě časové roviny, roky 1989 a 2016, kdy se odehrála stejná událost — muž je sražen automobilem na Abbey Road. I tento román vyšel 29. srpna. Úplně nejpozději se na knižním trhu ale objevil největší favorit — román Margaret Atwoodové The Testaments (Závěti). Ten vyšel dokonce až 10. září.

Po značnou část léta se tak diskuse o favoritech odehrávala s přídechem tajemna. Hlavní favoritku četli podle všeho jen redaktoři a porotci. Aby bylo jasno, jakkoli je to zvláštní, pravidla soutěže to neporušuje. Ta umožňují nakladatelům odevzdat pouze rukopis (do 1. března), přičemž podmínkou je, že kniha fyzicky vyjde do 1. října. Román The Testaments byl jeden z nejvíce očekávaných titulů z jednoho prostého důvodu: je to pokračování mistrovského Příběhu služebnice. Atwoodová se po letech rozhodla vrátit ke svému úspěšnému dystopickému románu a příběh nějak uzavřít.

Z dalších nominovaných titulů anglosaské kritiky zaujala například novinka Kevina Barryho, i u nás poměrně známého autora (nedávno vyšel v češtině jeho román Broukobol). Jeho novinka se jmenuje Night Boat to Tangiers (Noční loď do Tangeru) a líčí příběh dvou stárnoucích irských gangsterů, kteří pátrají po dceři jednoho z nich. Naopak spíše bizarností je tisícistránková meditace Ducks, Newburyport Lucy Ellmannové, jež je výpovědí ženy v domácnosti z amerického Ohia o jejích láskách a úzkostech.

Co se týče aktuálního dění, tak na reflexi brexitu je samozřejmě ještě brzy, nicméně román zajímavého spisovatele Johna Lanchestera pojmenovaný The Wall (Zeď) se věnuje jinému aktuálnímu tématu, totiž klimatické změně. Odehrává se v nepříliš vzdálené budoucnosti ve Velké Británii a kniha je do značné míry dystopická. Klimatická změna není pozvolná, ale má charakter náhlé události, označované jednoduše jako „Změna“, která má i významné společenské dopady: mimo jiné vede k totální izolaci, neboť cestování mezi státy je zakázáno. Aktuálním tématem se zabývá také kniha Jeanette Wintersonové, autorky vynikajících románů Na světě nejsou jen pomeranče, Vášeň Jak naštěpit třešeň. Její nový román se jmenuje Frankissstein, a jak název napovídá, je silně inspirován slavným románem Mary Shelleyové. Kritika ho chválí za pronikavé postřehy týkající se technologického věku a především za kladení znepokojivých otázek ohledně transsexuality a transhumanismu.

Mě osobně však nejvíce zaujala kniha Maxe Portera Lanny. Porter je známý i u nás, loni vyšel v českém překladu jeho pozoruhodný debut Žal je to s křídly, dojemný příběh dvou chlapců, kteří se vzpamatovávají ze smrti matky. Vlastně označení román není úplně přesné, je to spíš částečně novela, částečně báseň v próze a především úžasná pocta složená Tedu Hughesovi, na jehož temnou imaginaci a práci s lidovou mytologií Porter navazuje. Román Lanny na prvotinu volně navazuje. Opět je v centru pozornosti malý, poměrně zvláštní chlapec, opět se pohybujeme na hranici skutečnosti, mýtu a pohádky a opět jsme jako čtenáři uchvacováni způsobem, jímž autor dokáže zpracovat tradiční anglické lidové mýty a pověsti. Lanny Booker Prize nedostane, protože byl pouze na „longlistu“, ale stylisticky a poeticky jistě patří k nejpozoruhodnějším knihám z výběru.