Bouře

„Neměl jsem se na ostrov vracet, ale vrátil jsem se,“ říká Andreas na začátku své cesty za záhadami vlastní minulosti. Mlhy, které ostrov pravidelně obestírají, visí nad příběhem jako nevyřčená vina a vše se postupně noří do nejasných kontur toho, s čím se navrátilec setkává: dědictví po právě zemřelém pěstounovi, nevysvětlitelné odmítavé chování sestry Minny, stopy po tragicky zahynulých rodičích i osoba ostrovního vládce Kaufmanna, zrádce, který si po válce odseděl svůj trest. Možná ale není zrada jediný Kaufmannův zločin. Možná rodiče nezahynuli při leteckém neštěstí, jak se na ostrově vypráví. Možná žijí obyvatelé ostrova ještě dnes, v roce 1995, pod vlivem prokletí zrozeného před více než padesáti lety a možná tu není jistého vůbec nic.

Zase se rozpršelo. Stojím na kraji lesa a slyším, jak se k ostrovu blíží letadlo. Zvuk srůstá s ozvěnou a tím boří jasnou prostorovou představu, takže se zpočátku ani nedá určit, odkud se nese. Vnímám ho jen jako zvláštní kovové chvění vzduchu. Potom ale zvolna nabírá na intenzitě a vystoupá do temného dunění, které krajinu přiklopí jako akustická klec. Ptáci vylétají z větví stromů a chvíli urputně po vnitřních stěnách té klece šplhají, pak se trup letadla vynoří nad horizontem lesa, překvapivě jako vždy. Rozevlátě, pomalu a tak nízko, že se spuštěná kola podvozku téměř dotýkají vrcholků stromů. Řev motorů je v té chvíli ohlušující, ostrý a ječivý a za ním přichází burácení jako při bouřce, jako kdyby se navzájem srážely celé bloky vzduchu, a těžký trup letadla, podivně oddělený od zvuku, který vyvolal, se snáší nad jezero se špicemi křídel rozhoupanými jako ve vlastním akustickém moři. Dva kluci, může jim být dvanáct třináct let, na nestydatě drahých terénních kolech zastavují a nejdřív pohledem sledují letadlo, potom mě. A když vidí, že se na ně dívám, okamžitě se obrátí čelem vzad a předstírají, že vlastně vedou kola na opačnou stranu. Je to jen manévr naoko, protože k jezeru ani od jezera žádná cesta nevede, dokonce ani stezka ne, jen jakési průniky lesem, kudy se projet dá, ale člověk musí předem vědět, kde je les tak řídký, že to půjde. Ten průnik, který jsem si vybral já, se otevírá do úzkého údolí asi pět set metrů za ostrovní školou. Staví se tu dvě nové vily, další z oněch předimenzovaných a přeplácaných dřevěných oblud se samostatnými garážemi pro učiněný vozový park, jimiž jsou teď břehy ostrova poseté jako lupy. Kluci asi bydlí v některém z těch monster. Vidím je obkročmo nasedat na kola zase až nahoře na Královské, která na téhle straně ostrova ubíhá přímo podél břehu fjordu. Cesta nahoru k lesu se ale žádného staveniště nedotýká. Tahle oblast je přírodní rezervace, a tudíž chráněná. Tím pádem mi stačí udělat pár kroků do lesa, abych se přestěhoval v čase o čtvrt století zpátky. Na vzdáleném konci úzkého údolí stojí tentýž javor s korunou větvící se jen pár metrů nad zemí, na nějž jsme s Minnou jako malí šplhali. A ještě o kus níž, u stezky dolů k jezeru, zarostlé kapradím stejně jako tenkrát, se válí zrezivělé zbytky železného pluhu, který se dřív používal na odklízení sněhu ze zamrzlé hladiny, aby se z jezera dal řezat led. Na břehu leží pramice, odnepaměti upoutaná k jedné z olší na samém kraji vody rezavým řetězem, ten ovšem postrádá zámek a dá se z kmenu sundat. Na dvou bytelných dřevěných kůlech zatlučených do země o kousek výš je upevněna cedule. PŘÍRODNÍ REZERVACE stojí nahoře a pod tím: Vybudováno za přispění pamětního fondu Sigrid Kaufmannové. A dole seznam pravidel a předpisů: zákaz rybaření, rozdělávání ohně, volně pobíhajících psů a podobně. Tahle cedule nebo jí podobná s úplně stejným zněním tu stojí, co se pamatuju. Nový je jen plakát vedle, který kromě přehledné mapy jezera a turistických cest označených červenou a modrou barvou obsahuje historický popis místa, rostlinstva a zvířeny v rezervaci. Ačkoliv jméno Jana-Heinze Kaufmanna se nesmí uvést ani v této souvislosti, je následující text doslovně převzat z jeho velkého díla o rostlinách na ostrově. Nejdřív ze všeho popis samotného stanoviště, ona unikátní směs břidlice, vápence a pískovce z období ordoviku a siluru, která tvoří podloží. Všechno povstalo z mrtvých mořských organismů. Přesně jak říkal Johannes: všechno tohle dřív bývalo moře. To také vysvětluje, proč podloží tak snadno zvětrává. A že tady dnes máme jezero, je způsobeno propadem horniny a na tomhle místě se udělal hluboký zlom a tam se pak přirozeným způsobem vytvořila půda vhodná pro spoustu stromů a rostlin, které by se jinak v těchto zeměpisných šířkách vůbec nevyskytovaly.

Úplně dole na ceduli je seznam všech chráněných rostlin, které se nalézají kolem jezera, všechny nakreslené Kaufmannovou rukou. Stojím vedle pramice vytažené na břeh a myslím na den, kdy jsme se s Johannesem rozloučili s Minnou. Bylo to v listopadu, dopoledne, vzduch stejně prosycený perleťově šedým oparem po dešti jako dnes. Dvacet záběrů vesly do vody a břeh se ztratil z dohledu. Člověk se cítil jako na otevřeném moři, ačkoliv les byl přítomný všude kolem, hlasy ptáků, štěbetání potáplic a alk v rákosí kolem výběžku sahajícího až doprostřed jezera. Vytáhl jsem vesla a položil je do loďky, rozvázal jsem šňůrku a sundal papír, do něhož pohřební ústav urnu zabalil. Zeptal jsem se Johannese, jestli to nechce udělat sám, ale zavrtěl hlavou a podíval se stranou, tak jsem otevřel víko urny já a popel rozptýlil. Chtěl jsem, aby ten pohyb byl pevný a rozhodný, ale rozmáchl jsem se tak prudce, že jsem málem z loďky přepadl, a ta se pod námi prudce rozhoupala. Popel se ale stejně vznášel a třpytil ještě dost dlouho jako bílí motýli, o nichž mi Minna vyprávěla tu noc, kdy za mnou přišla do pokoje, zpocená, páchla po těle i ve vlasech bahnem a lesem a šeptala mi, viděla jsem ho, a já: koho jako? a ona na to: Kaufmanna, on žije! A potom, jako kdyby jedno vyplývalo naprosto samozřejmě z druhého: musíš ho zabít! To se stalo někdy začátkem sedmdesátých let a Kaufmann už dávno ve vězení neseděl. (Původně byl odsouzen k jednadvaceti letům, ale jak jsem pochopil, odseděl si jen zlomek té doby.) Po propuštění ho však na ostrově zahlédlo jen málo lidí. Tvrdilo se, že se v tajnosti pokouší založit třetí kolonii, ale šlo pochopitelně jen o pomluvy. Ve skutečnosti se na ostrovech po válce hodně změnilo: pro novou výstavbu se ukrajovaly stále větší pozemky, staré prašné cesty se vyasfaltovaly, škola se rozšířila a vybudovala se úplně nová mateřská škola, v obchodním středisku se zřídila pošta a lékařská ordinace. Jen Kaufmann se nezměnil a možná se ani nijak významně nezměnil jeho ostrov, každopádně to platilo o cestičkách ve vnitrozemí podél doposud netknutého jezera, stezkách, které zřejmě dokázal rozpoznat jen on sám a kde ho občas bylo vidět se síťkou a botanickou torbou, a právě tam na něj jednou narazila Minna. Každopádně to tvrdila tu noc, kdy ke mně vrazila do pokoje a vrhla se na postel, nebyla rozrušená, spíš zvláštně omámená, jako kdyby se nedokázala ubránit tomu, co mi potřebovala vyprávět. Bylo to v červnu, v tu roční dobu, kdy vůbec nepřichází noc, dole v mokřinách u břehu rostou myrta a šťovík a naplňují vlhký vzduch nakyslou a zároveň opojně silnou vůní. Proč byla v tu denní dobu u jezera, mi neřekla, jen že se opatrně snažila přejít bažinu, která se temně houpala pod hustým mlázím, když se jí najednou před nohama zvedlo něco bílého. Vzhlédla. Z trávy vylétalo mračno bílých třepotavých motýlů a odtančilo nad jezero, kde se dosud slabě zračilo světlo. A on zničehonic stanul na stezce rovnou před ní, bílá náprsenka košile mu pod černým křížem šlí skoro fosforeskovala. Máš ráda motýly? zeptal se vlídným zvědavým tónem. Sám jsem je stvořil! Minna se sotva stačila vzpamatovat z toho, jak se před ní nečekaně zjevil v moři poletujících listnatých stínů a neprostupného ptačího cvrlikání. Asi se rozesmála. On se v té chvíli předklonil a mámil z ní, co si myslí o liškách, když má tak ráda motýly. Copak tady jsou lišky? podivila se, protože Johannes jednou vyprávěl, že příčinou velkého množství bažantů je nedostatek lišek na ostrově. Kdysi, vysvětloval Johannes, chodily lišky v zimě i přes záliv, když neměly dostatek potravy, ale dneska už nejsou zimy jaksepatří studené a voda nezamrzá. Ale jistěže tu je ryšavec, opáčil Kaufmann bez zaváhání, ale je dost plachý. Jestli chceš, povídá, ukážu ti, kde je. Teprve v té chvíli se Minna pokouší oddělit ho od světla a třpytivé tmy, co ho na cestičce obklopuje. Je podstatně vyšší, než si ho představovala, má štíhlé, skoro chlapecké tělo navzdory svému vysokému věku, úzkou protáhlou hlavu, vysoké čelo a dlouhou vytrčenou bradu. Kulaté brýle s ocelovými obroučkami jako by si nasadil, jen aby si ji mohl lépe prohlédnout. A to také dělá, dotěrně, a nespouští z ní oči. Jestli chceš, dodal a znovu se usmál. Mluvil trochu starosvětským tónem, suše a zřetelně, ale ne nepřátelsky. Přijď sem zítra brzo ráno, já ti lišky ukážu, pokračoval. Ale musíš slíbit, že nikomu nic neřekneš. Slíbila to. Pak odešel, možná dokonce odtančil, jak byl starý a chatrný.