Bratři Bagnascové

Povídka „Bratři Bagnascové“ je součástí souboru Nesnadné vzpomínky z padesátých let, v nichž se Italo Calvino věnuje tématu vztahů mezi otci a syny, ale vrací se opět i k válce a partyzánskému odboji. V češtině vychází Nesnadné vzpomínky poprvé, v překladu Jiřího Pelána.

Bývám z domova celé měsíce, někdy roky. Občas se vracím a můj dům je pořád nahoře na kopci a má načervenalé staré zdivo, kvůli kterému je vidět už zdálky, mezi olivami hustými jako dým. Je to starý dům, s klenebními oblouky, jež vypadají jako mosty, a se zednářskými symboly na zdech. Dali je tam moji předci, aby odradili kněžoury. V domě bydlí můj bratr. Pořád jezdí po světě, tak jako já, ale domů se vrací častěji, a když se vracím já, vždycky ho tam najdu. Vrátí se a hned šmejdí po domě, dokud odněkud nevyšťourá svou loveckou kamizolu, barchetovou vestu, gatě s koženým klínem a nevybere si fajfku, co nejlíp táhne, a nezapálí si.

„Hele,“ povídá, když přicházím, a někdy jsou to roky, co jsme se neviděli, a on vůbec nečekal, že se tu objevím. „Nazdar,“ říkám já. Ne že by mezi námi byla nějaká nepřízeň, vždyť kdyby to bylo v nějakém jiném městě, radostně bychom se vítali, dokonce bychom se plácali po zádech, říkali bychom si: „No tohle, no tohle!“, ale u nás doma je to jiné, u nás doma se to vždycky dělalo takto.

Nato oba dva vcházíme do domu, ruce v kapsách, mlčky, trochu rozpačití a najednou můj bratr spustí, a mluví, jako bychom hovor před chvílí přerušili.

„Včera v noci,“ říká, „moh Giacintin syn vzít špatnej konec.“

„Měl jsi po něm střelit,“ povídám, i když nevím, oč jde. Pravda, měli bychom chuť zeptat se jeden druhého, odkud jsme přijeli, čím se živíme, jestli vyděláváme, jestli jsme se oženili, jestli máme děti, ale na to je čas, zeptáme se později, teď by to bylo proti zvyklostem.

„Víš přece, že v pátek v noci bereme vodu z Dlouhý studny my,“ povídá.

„V pátek v noci jsme na řadě,“ potvrzuju, třebaže jsem si na to nevzpomínal a možná jsem to nikdy nevěděl.

„A co myslíš: máme každej pátek v noci vodu pro sebe?“ povídá. „Když nedržíš hlídku, tak si ji odvedou. Včera v noci jdu kolem, mohlo bejt jedenáct, a vidím, jak někdo běží s motykou. A proud tek do Giacintiny studně.“

„Měl jsi po něm střelit!“ povídám a už se vzteky třesu: celé měsíce mi tahle aféra s vodou z Dlouhé studny nepřišla na mysl, za týden zas odjedu a zapomenu na ni znovu, ale teď mnou kvůli té vodě, co nám během minulých měsíců ukradli a co nám ještě během příštích měsíců ukradnou, cloumá hněv.

Zatím stoupám po schodech a procházím pokoji, za zády mám bratra, který fouká do dýmky, stoupám po schodech a procházím pokoji se starými i novými puškami, prachovnicemi a ulovenými parohy a hlavami kamzíků na zdech. Schody a pokoje páchnou zatuchlinou a červotočem, na stěnách jsou místo krucifixů zednářské symboly. Můj bratr vykládá o tom, co všechno ukradnou podruzi, o zničených úrodách, o cizích kozách, které se pasou na našich loukách, o našem lese, kam si chodí pro dříví celé údolí. A já jdu a vytahuju z almar kazajky, holínky, vesty s hlubokými kapsami, a vracím se, vracím se, abych do nich nacpal náboje, a svlékám si pomačkané městské šaty a prohlížím se v zrcadle, celý samá kůže a barchet.

Italo Calvino, foto: The Book Haven

Italo Calvino, foto: The Book Haven

Za chvíli pak kráčíme dobytčí stezkou, s dvojkami na řemeni, že si na něco vystřelíme, ať to letí nebo stojí. Neujdeme ani sto kroků, když dostaneme hrst štěrku za krk, pěknou dávku vyslanou s rozmachem, jako by ji někdo vystřelil z praku. Místo abychom se hned otočili, tváříme se, že se nic nestalo, a jdeme dál, úkosem však sledujeme zeď vinice nad cestou. Z listí, zešedlého sulfátem, vykukuje hlava kluka, kulatý červený ksicht s pihami pod očima, že vypadá jako broskev, kterou žerou mšice.

„Krucinál, štvou proti nám i děcka!“ povídám a začínám mu nadávat.

Kluk ještě jednou vystrčí hlavu, vyplázne jazyk a uteče. Můj bratr proskočí brankou vinice a honí ho mezi řadami, šlape po osetých záhonech, a já za ním, až ho máme mezi sebou. Můj bratr ho chňapne za vlasy, já za uši, je mi jasné, že ho to bolí, a přesto zatahám, cítím, že čím víc ho týrám, tím jsem vzteklejší, a křičíme:

„Tohle je pro tebe a zbytek bude pro tvýho tátu, co tě poslal.“

Kluk brečí, kousne mě do prstu a zdrhá; na konci řady se vynoří žena v černém, schová mu hlavu do záhybů své zástěry a za velkého křiku nám začne hrozit pěstí:

„Vy hrubiáni! Vyřizovat si to s děckem! Pořád stejný surovci! Však on už si vás někdo podá, nemějte starost!“

Ale my už jsme si šli po svých, jen jsme pokrčili rameny, protože ženským se neodpovídá.

Jdeme, a potkáme dva chlapy s otepí na zádech, sunou se kupředu, zlomení tou tíhou do pravého úhlu.

„Hej, vy dva,“ zastavujeme je. „Kde jste to dříví vzali?“

„Kde se nám chtělo,“ povídají a užuž se zas dávají na pochod.

„Protože jestli jste ho vzali v našem lese, pěkně ho odnesete zpátky a ještě vás pověsíme na první větev.“

Ti dva složili svůj náklad na zídku a celí zpocení na nás koukají zpod pytlové kapuce, která jim chrání hlavu a záda.

„O žádným vašem a nevašem nevíme. Pánbů ví, co jste zač.“

Asi jsou opravdu noví, možná nezaměstnaní, co šli na dříví. O důvod víc dát se poznat.

„Jsme Bagnascové. Co, neslyšeli jste o nás?“

„Neznáme tu nikoho. Dříví je z obecního.“

„Brát dříví z obecního je zakázaný. Zavoláme strážníky a zavřou vás, až zčernáte.“

„Pcha, my přece víme, kdo jste,“ vyskočí jeden z těch dvou. „Myslíte, že vás nikdo nezná, a bavíte se tím, že chudákům házíte klacky pod nohy! Ale všeho do času!“

Já na to: „Čeho do času?“ Ale pak ho necháme být a jdeme pryč a oba nadáváme, každý chvilku.

Když jsme — já a můj bratr — někde jinde, povídáme si s tramvajáky, s prodavači novin, dáváme čouda tomu, kdo si o něj řekne, a říkáme si o čouda tomu, kdo nám ho dá. Ale tady je to jinak, tady jsme byli vždycky takoví, promenujeme se s dvojkou a děláme neplechu.

V hospodě u tahu je sídlo komunistů: venku je tabule s výstřižky z novin a s oznámeními připíchnutými napínáčky. Když jdeme kolem, vidíme, že tam vyvěsili básničku, ve které se říká, že páni jsou pořád stejní a ti, kdo utiskovali kdysi, jsou bratři těch, kdo utiskují dneska. „Bratři“ je podtrženo, protože je to celé dvojsmysl proti nám. Tak na ten list napíšeme: „Hajzlové a lháři“, a pak se podepíšeme: „Bagnasco Giacomo a Bagnasco Michele“.

Ale když jsme pryč, jíme polívku v bistrech, na ubrusech z voskovaného plátna, kde jedí chlapi, co pracují daleko od domova, a dlabeme nehtem střídku šedivého mazlavého chleba; a soused u stolu mluví o tom, co píšou v novinách, a my taky říkáme: „Jsou ještě na světě nelidové! Ale jednou se to obrátí…“ Ale tady to nepůjde; tady je země, kde nic neroste, podruzi, co kradou; nádeníci, co chrní při práci, lidi, co si odplivnou, když jdeme kolem, protože nechceme obdělávat svou půdu a — jak říkají — umíme jen druhé drát z kůže.

Přicházíme na místo, kudy by měli táhnout doupňáci, a najdeme si dvě místa, že si na to počkáme. Ale nevydržíme jen tak sedět a můj bratr mi ukáže dům, kde bydlí dvě sestry, a hvízdne na jednu, co je jeho holka. Holka sejde dolů: má velká prsa a chlupaté nohy.

„Hele, ať přijde taky tvoje sestra Adelina, mám tu bratra Michela,“ povídá jí.

Holka se vrátí do domu a já se u bratra informuju: „Je pěkná, je pěkná?“

Můj bratr se nevyjádří: „Je tlustá. Neřekne ne.“

Obě vyjdou z domu a ta moje je opravdu tlustá a velká, ale pro odpoledne jako tohle je docela dobrá. Nejdřív by chtěly dělat drahoty a říkají, že se s námi nemůžou ukazovat, protože takhle naštvou všechny chlapy z údolí, ale my jim povídáme, ať neblbnou, a odvedeme je do pole, kde jsme čekali na doupňáky. Můj bratr dokonce stihne občas vystřelit; je zvyklý brát svoji holku na lov.

Když jsem tam byl chvíli s Adelinou, najednou cítím, jak mi mezi hlavou a krkem přistála další hrst štěrku. Vidím pihovatého kluka, jak utíká, ale nemám chuť se za ním hnát, a tak za ním jen pošlu pár nadávek.

Holky nakonec říkají, že musí jít na požehnání.

„Jen běžte a už za námi nelezte,“ povídáme.

Bratr mi pak vysvětlí, že jsou to dvě nejhorší krávy z celého údolí a teď mají strach, že když je ostatní mládenci uvidí s námi, urazí se a už s nimi nebudou chtít nic mít. Zakřičím do větru: „Krávy!“ ale upřímně řečeno mě trochu mrzí, že s námi šly jen dvě největší krávy z údolí.

Před sv. Kosmem a Damiánem jsou všichni, co čekají na požehnání. Ustupují nám z cesty a všichni se po nás zle dívají, kněz taky, protože my Bagnascové už po tři pokolení na mši nechodíme.

Jak jdeme dál, slyšíme, že něco poblíž spadlo na zem. „Ten kluk!“ zařveme a užuž se za ním rozbíháme. Ale je to shnilá mišpule, co spadla se stromu. Jdeme dál a kopáme do oblázků.

Překlad Jiří Pelán

 

Vychází v nakladatelství Dokořán.