Napsal jste román o mužích v krizi. Komentáře jsou poslední roky plné toxické maskulinity, proběhlo #MeToo. Co dnes znamená mužství, jestli něco?

Nevím, jestli je dnes mužství vyloženě v krizi, ale domnívám se, že dnešní přemýšliví a citliví muži jsou určitě znejistěni tím, co se děje kolem nich. Že do značné míry ztrácejí pod nohama půdu, po které sebevědomě pochodovali jejich otcové. Stále se sice po dnešních mužích chce, aby byli silní, hodně vydělávali a montovali těžké kuchyňské skříňky, ale zároveň se musí vyrovnat s tím, že jejich mužství už není automaticky oslavováno, protežováno či zvýrazňováno, tak jako doposud. Muži jsou dnes taky nuceni předefinovat svůj vztah k ženám, stále sebevědomějším a samostatnějším. Díky bohu dnešní žena není jen obdivovatelka mužů, co k nim nekriticky vzhlíží, není jen objektem mužské lásky a touhy. Ženy dneška dokážou být skutečnými, suverénními, rovnocennými partnery mužů. A to musí muži pochopit a vyrovnat se s tím.

Ne všichni muži to však zvládají.

Mám známého, který odešel z dobrého zaměstnání, které měl rád, jen proto, že mu začala šéfovat žena. Jeho ego to neustálo. Mimochodem dnes se živí mimo jiné i tím, že rozváží jídlo po londýnské finanční čtvrti, a místo toho, aby ho předával přímo v kancelářích důležitým ženám v business kostýmcích, nechává dovážku jídla u sekuriťáků a uklízečů. Znám v Londýně také onanistickou skupinu heterosexuálních mladíků, kteří se navzájem podporují v budování odporu k silným ženám, programově se ženám vyhýbají v soukromém životě, odmítají s nimi randit, komunikovat na úřadech a to jediné, co od žen potřebují, si pouze promítají na obrazovky svých telefonů a laptopů. Chci o nich něco napsat!

Jan Folný, foto: Lucie Zajíčková

V jedné povídce popisujete práci v londýnském Střepu, jinde v reportáži zase tragické dopady popularity nové drogy. V Londýně žijete, odehrává se tam i váš poslední román. Máte Londýn rád?

Mám i nemám.

Na Londýně mě fascinuje neuvěřitelná energie, produkovaná tou obrovskou pestrou masou lidí. Baví mě zdejší inspirující rozmanitost v podstatě ve všem, neuvěřitelná nabídka možností. Mám rád místní parky, puby, divadla a to, že vám o vynikajícím českém pivu z Plzně v thajské restauraci, co se nachází jen kousek od náměstí Oxford Circus a patří švédsko-ghanské rodině, vypráví číšník ze Sicílie.

Na druhou stranu nemám rád londýnské ulepené léto a zimu bez sněhu, předražené nájmy, zdejší dopravu a jakési intenzivní napětí až agresi, kterou zcela zřetelně pociťuju pokaždé, když procházím ulicemi centra města.

Jak prožíváte brexit a celý kolotoč britské politiky posledních let?

Já si brexit užívám jako pobavený divák: je to ta nejlepší komedie, co jsem za poslední tři roky viděl. Šarivari krát Monty Pythons krát Fawlty Towers, a to celé na třetí.