Román zachycuje skupinku mladých lidí v Londýně na sklonku 30. let. Poflakují se v zaplivaném hotelu, opovrhují dobovou morálkou i ostrovní mentalitou a tomuto názoru podřizují své nevázané životy. Místy jde o textové koláže, metaforické zachycení snů a představ, surrealistické halucinace. Černá kniha je Durrellův protest, zdvižený prostředníček. A také jeden z nejsvobodnějších textů moderní literatury.


Pokud v tomhle okrsku vůbec propukne jaro, je to vždy s atmosférou překvapené zelené. Několik energických týdnů plodnosti, během nichž neopatrné maličkosti vyraší ve své bezbrannosti a naivitě. Záhy je pozře kopt a železná paralýza. Sněť oceli pomalu reziví v panenství růže.

Chladné počasí nás v těchto promrzlých místnostech nutí choulit se k sobě u litinových kamen. Vydýchaný vzduch antracitu a nemytých těl. Děti neustále bzdí a v místnosti nahoře sedí hrbáč Marney před ohněm, rozprostírá svůj promáčený kapesník a kýchá. Kyselé výpary stoupají vzhůru a on hází přes rameno hlubokomyslnosti jako ¿Es este obrero quien fuma? nebo ¿Somos nosotros quienes hemos hablado al banquero? Celou zimu má hroznou rýmu a každý den si takhle suší u kotle kapesník. Děti piští, prdí a bez přestání mu žvaní za zády. Vzduch dostává chuť odpařujícího se sople.

Tohle je Honeywoods. Dva předměstské domy spojené do jednoho, jaksi sloučené pod vlajkou velebného pána Eustace Adamse Honeywooda. Uvnitř plesnivějících zdí v prostých, špinavých místnostech se každý den promenádují děti v marné snaze osvojit si principy a postupy byznysu. Venku jezdí tramvaje, drkocají a troubí, třesou okny v jejich volných rámech. Velká zelená střecha je celá popraskaná a vyšisovaná, pokrytá bílým trusem holubů. Okapy se prohýbají, hromosvod se prohýbá ve větru jako struna harfy.

Tohle všechno je teď pro mě běžné. Zvykl jsem si, aniž by to přešlo v opovržení, spíš v jakousi nevysvětlitelnou lásku k tomu místu. V lomené kapličce, jež tvoří sakrosanktum, leží v ospalém kómatu celý den sám Eustace. Na dveřích je nalepená tlející pohlednice, na kterou sám kdysi před potopou napsal: E. A. Honey­wood, ředitel. To znamená, že před vstupem musíte zaklepat, abyste ho probudili. Prediluviální, paleolitický, geologický – neexistuje chronologické zařazení, jež by přesně vyjádřilo věk téhle komunity. Chronologiím se vymyká.

Píšu tuhle úvahu u stolku za dveřmi, kde se probírám každodenní prací. Odvedle z písárny ke mně přes oceán papírů, šanonů, účtů a vyrozumění proniká symfonický klapot psacích strojů. Takzvaná anglická slečna, které schází měkké patro, diktuje úryvky z antologií a klasiků, které psací stroje převádějí na morseovku.

Zíítua a zíítua, zíítua, pouád zíítua

kuok za kuokem se ze dne na den sune

Stoly bzučí, kalamáře tančí. Z obchodní místnosti, kde si Marney suší kapesník a učí obchodní španělštinu, se ozývá poklidné sólo smrkajícího nosu. Po podlaze se válí prach, kolem oken probleskuje jedovaté světlo. Toto je doba, kdy se kos uchyluje k bubnové palbě, omráčené louky jsou zahlceny měkkým dum-dum. Kanárek v kleci v rohu pomilionté prozkoumá svět kolem sebe a usne. Nudí se. Jaro vytrysklo jako kbelík rozdrceného ledu a my stále hýbeme prsty v botách, abychom si zahřáli nohy. Mám nějaký iracionální problém s Keatsem, slavíci mi v mysli tkají hedvábí, zatímco já bojuju se spánkem. Zšeřelé ráno se otevírá jako nějaká dýně a přináší s sebou onen měkký rozklad, v němž buď žijeme, nebo pracujeme. Přesně v tomto bodě meditace, když jsem dorazil do Řecka, Kartága nebo k syrským lvům plivajícím zlatý prach, otevře Eustace jedno své blond oko a řekne: „No tak, chlapče. Pohni s tím dopisem.“

„Je napsaný.“

„Aha,“ hlesne, znovu usne a přitom si bude nervózně třít ucho prstem, anebo začne chodit sem a tam, prst a palec zabořený do vestičky, v níž bude něco hledat a nikdy to nenajde, bude přitom nadávat a naříkat, sundá si brýle a zase si je nasadí, bude si pohvizdovat nebo cucat odřeninu na palci. Eustace je hodně divný typ. Když si prdne, dělá, že nic. Když si prdnu já, hned mě sjede: „Pamatuj, že jsi ve škole s mladými dámami, hochu,“ usadí mě přísně. Když mu odseknu, dělá, že mě vyhodí. To je zajímavé, protože nic takového udělat nemůže. Pravda, jsem jeho sekretář, ale naše dohoda není peněžní. Za služby, které mu poskytuji, se mohu tři dny v týdnu učit psát na stroji. Džentlmenská dohoda. Odtud taky Keats, lvi plivající zlatý prach, odtud ono pohodlné podřimování, během něhož se celý svět smrskne do zrnka ptačího zobu a je podán kanárkovi. Od soukromého sekretáře je k maskotovi jen krátký krok. A od maskota k majordomovi…

„Zas je tu ten smrad!“ vykřikne. Nevšímám si toho. Keats má přednost. Problém vadné kanalizace je starý jako Noe. „Ty sis toho nevšiml?“

„Všiml.“

„To jsou zas ty hajzly u holek.“

Lehký závan sýra, kosmetiky či mýdla a potu a pak dlouhý, meandrující závan rostlinného odéru. Někdo se bude muset vydat do toho smrdutého svatostánku a otevřít nádržku. („Instalatér by nebyl, co? Ano. Ano. Zavolám na to instalatéra.“) Není to poprvé. Keatsova poezie, říkám si pevně a tluču klouby do stolu, byla plodem jeho nemoci. Pět let, pak už jen tři… „Slečna Ethelredová si dneska ráno stěžovala, že záchod nesplachuje,“ řekne najednou Eustace. „Vůbec nechápu, co ta holka žere. To jen jí se hajzl vždycky ucpe. Ještě jednou, a poženu její rodiče k soudu.“ Slabý závan připomínající rozvařený pudink, pohlcující mezi plovoucím nábytkem Keatse, Benátky, Severn i toho malého koketu Shelleyho, co jako kapka hnisu píše a píše. Anebo Hamlet se svým rozlíceným otcem. „Poslyš,“ říká mi, „udělej to teď jen pro jednou. Už nikdy tě o to nebudu žádat. Jen jednou jedinkrát.“

Už kvůli téhle mytologii jsem rád, že právě v tenhle moment napadlo Marneyho sejít po schodech dolů a přispět svou gotickou šarádou k dnešnímu ránu. Představte si nahrbenou postavu, navíc ještě zkreslenou pohledem zdola, jak se kolébá po schodech. Nejdřív nohy a tělo, pak malinkatá hlava — podobná karnevalovým postavičkám, které nosí v Itálii na tyčích. Nos mu visí dolů jako Notre Dame za soumraku. Jako vždy, když spatří hrbáče, i teď Eustace zažívá nával srdečného humoru. Člověk se mu musí přizpůsobit, protože je hrozně marnivý a ta marnivost je někdy až děsivá. Honem, předstírej, že není deformovaný, že to je normální chytrý chlap. Zažíváme paniku trapnosti; propadáme servilnosti tváří v tvář gigantickému egotismu tohoto Žida z East Endu. „Ále, to jste vy, pane Marney,“ zahlaholí Eustace.

Marney má hlavu posazenou na hrbu a věčně zvrácenou dozadu, takže se dívá do stropu. Když chce pohlédnout na Eustace, musí provést jistý vyrovnávající mechanismus, který ho udrží strnule v předklonu, jako kdyby se opíral o neviditelnou hůl. Na ústech se mu rozprostírá zářivý spokojený úsměv a on otevírá a zase zavírá ty bledé houby pod svým nosem. Vesele se culí, zuřivě popotahuje vestičku dolů. „Všiml jste si toho zápachu?“ oboří se na něj žoviálně Eustace a Marney, který tuší vtip, se ptá, jaký zápach myslí. „Ten, o kterém mluvím, pane. Zápach, který nás dneska trápí celý den.“ Marney přehrává, čuchá, špulí pusu, pózuje ve své marnivosti, chvilku zkouší tuhle pózu, pak zase jinou. „To já ale nejsem,“ připustí nakonec. „Ode mě to není.“ Eustace na ten vtip reaguje falešným fagotovým smíchem, zatímco Marney se jen uchechtne, jako kdyby někdo švihl prutem. Teď je to na mně. Decentně se zasměji, zdvořile, jak se sluší na sekretáře, který prostě náhodou zaslechl konverzaci. Oba jsme z Marneyho nervózní.

Hrbáč má na hlavě suchý chomáček vlasů, který mu tam vlaje jako v poryvu větru. Jeho tvář je smíchem tak zkroucená, až má člověk obavu, že se najednou rozletí na desítky kousíčků jako maska z kanafasu. Dýchá Eustaceovi přímo do obličeje, opírá se o stůl a nabízí své pobavení blonďatému muži, který jen absolutně zhnuseně sedí a oplácí mu smích smíchem. Po každých zhruba dvanácti uchechtnutích se Marneyho tělo mírně otřese. Jako kdybyste se dívali na košili ve ždímačce. Rozhodí ruce, skloní hlavu a pak rychle vyprázdní zásobník smíchu. Má nám říct, co to je? pronese nakonec povzneseně. Má? Jsou to holčičí záchody. Jdou spolu do vestibulu; Eustace ho teď zjevně se smíchem tlačí zpátky do pokoje. A Marney ustupuje ve spokojené strojenosti, hihňá se a vysekává úklony. Neohrabaně se sune po schodech vzhůru a Eustace ho pobízí drobným smíchem. Vzápětí ale rychle zamíří zpět ke svému stolu, mumlá si pro sebe nadávky, je rozčilený, ponížený. Marney! Eustace sedí za stolem, na nohou černé lakýrky, blond vlasy mu spadají po obou stranách hlavy a celou jeho bytostí otřásá vztek na Marneye.

Lidská komedie! Božské drama ucpané kadibudky, které je cele provázáno s Marneym, s jeho drobnými hnědými kopýtky, kyblíkem zeleného ledu a kanárkem, jenž se každých deset minut vydává na cestu jako Kolumbus a končí jako sir Walter Raleigh. Dobrodružství lodi, dřevěného těla, a duchovní dobrodružství ve věži. Nesnažím se vás zmást. Naopak, sám jsem zmatený těmihle fenomény, jako je sníh a Marneyův čerstvý španělský tulipán, Eustace, aneb jak je nedůležité míti filipa. Když se na něj teď podívám, trochu se zastydí, vzpomene si na svůj smích. Abych to neviděl, obrátí se k zrcadlu na zdi a začne si v něm prohlížet své zubní kazy. Ze záchodu se line zápach vařeného pudinku, z vestibulu, kde visí kabáty dívek jako jejich tělocvičné já čekající, až odbije celá, se nese závan lidského pachu, znečištěného levnou voňavkou a rýžovým pudrem; Eustace si lehce prdne, to aby ukázal, že rovnováha jeho slunné povahy byla znovunastolena.

Z knih jsem se dozvěděl, že není důležité, co si člověk myslí, ba dokonce ani není důležité, co člověk dělá. V podstatě jde o to, čím člověk je. Proto vždy následuje takový zmatek, jakmile se rozhodnu vydat na toto duchovní dobrodružství, jelikož logické hranice mé skutečnosti zcela mizí, jakmile se jich zmocní slovo; pokouším se uvrhnout sebe sama jakoby do vězení, do polstrované cely jazyka, ovšem přitom jen zjišťuji, že v tomto procesu je obsažena i celá moje vnější fasáda. Je zde ego a pak několik fantastických přívěsků, k nimž jsou připojena osobní zájmena. Například můj stůl za dveřmi; mé jaro, naplňující mi útroby rozdrceným ledem; můj Eustace — i on — a stejně tak můj Marney… Nenasytný mechanismus hrozící pozřít celý svět; žádné paradigma bezvýznamností tu neexistuje, vše je zachyceno do sítě, asi jako kdybyste večer rozhodili síť na humry a čekali, že s rozbřeskem ji vytáhnete plnou. Hotel klidně oddechuje ve sněhové vánici elektrických světel; v místní existenci není žádná víra, naděje ani láska; Lobo sedí jako zdrcená červenka (jmenovitě perská červenka) u zamčených dveří a če­ká, až mu slečna Venablová otevře; Eustace cedí přes kalhoty svoje tiché prdy a chvatně otevírá okna. (A pak, aby se tohle zmatení skutečností celé smazalo, se od Levanty zvedne vítr. Ráno přišlo jako mlha valící se po svitku vyvolávaného filmu… celé to nedává smysl.)

Sedím zrovna za stolem, když se objeví rozrušený a zpocený Ohm. Učí ekonomii. Za hubenými zády mu věčně vlaje šos fraku, knírek mu unaveně spočívá na rtu. Chřástalovitý hlas je posazen o dva tóny níž, než je běžné. Představte si malého umouněného tučňáka se slabými zády a zlámanými křídly. Tak přesně to je Ohm. Proboha, rozčiluje se, Eustace musí nějak zakročit. Jedna z těch holek si co nevidět vybrečí duši, a on nedokáže přijít na to, co jí je. Fialové oči má plné slz. Nevypadá, že by nějak trpěla, ale zdání klame. Eustace si nasadí brýle a klidně se zeptá, kde že ta dívka je. Za dveřmi? Tak ať jde okamžitě dovnitř.

Najednou je tu, docela pohledná dívka, asi čtrnáctiletá. Husté bronzové vlasy svázané do dvou copů, tvář zbrocená slzami. „Krvácím,“ hlesne najednou. Zvláštní kombinace strachu, hanby a zmatku. Krvácí? Po tváři se jí znovu začnou řinout slzy, štká mohutně jako chlap. Když má hrdlo úplně ucpané, podivně namíří prstem na sebe a řekne: „Krvácím tady dole, mezi nohama.“ A než můžeme něco říct nebo udělat, přímo před stolem se volně sesune v mdlobách na zem. Zmatek nabírá na rychlosti jako Morrisův tanec. Ohm rozvíří šosy fraku, vrhne se k telefonu a vytáčí číslo doktora. Já a Eustace dívku zvedneme a položíme na gauč. Možná se chudák holka bodla hrotem od pera nebo něco takového. Chvilku jí zahříváme ruce, Eustace povolá učitelku, která zapálí kousek hnědého papíru a mává jím dívce před nosem. Z obchodní místnosti se ozve šeptání, lidé nakukují zpoza dveří. Celá škola je otřesena až do základů. Někdo navrhne, že by se dívka měla prohlédnout. „Ano, ano,“ přitakává Ohm jako baleťák. „Taky by mohla vykrvácet.“ Učitelka to z plachosti odmítne. Má měkké patro a taky se bojí. Navíc by to stejně nedokázala nikomu souvisle vysvětlit. A tak je povolána jedna z dívek, zatímco my muži se z místnosti vzdalujeme. O deset minut později vyjde ven brunátná učitelka a pospíchá se vybrečet na toaletu. „Cože? Dostala to? A kvůli tomu ten povyk?“ šeptají si v obchodní místnosti. Lékař nám po příjezdu podává stejnou zprávu odbornými termíny. Vypadá, že je na znalost terminologie náležitě pyšný. Učitelka žádá o den volna, aby se zotavila z toho, jak se červená. Když na sebe nebude dávat pozor, taky by mohla začít krvácet. „Z tohohle jsem obavy neměl,“ prohodí Eustace pohrdli­vě. „Malá hloupá Winnie. Ony ty holky dělají někdy pěkný hlouposti. Ale co.“ Teď už mu na ústech hraje úsměv. Cedí svůj tichý smích skrze zuby v oblacích cigaretového dýmu. Teplota po antiklimaxu padla pod normál. Ohm tu stojí jako podělaný tučňák, uvolněně se zachichotá, jenže pak zachytí přísný pohled svého šéfa a znovu propadne pasivitě, stojí nehnutě a působí silně plachým dojmem. Eustace si najednou na něco vzpomene, posadí se a prohodí: „Pane Ohme.“ Fialové oči zatím sklouznou k podlaze, jak tam stojí a čeká. „Nezaregistroval jste tu takový divný zápach?“ Oči blesknou po Eustaceovi, po mně, pohled se zachvěje a míří ven do zahrady. Jeho chřípí je zcela nehnuté, ve tváři se mu nepohne ani sval. Jako kdyby čichal v duchu. „Ne, nic necítím,“ prohlásí nakonec.

Tahle otázka vařeného pudinku zapařeného v hadrech. Anebo Severn unášený v ptačí kleci mezi plujícím nábytkem přes Benátky. Kdyby to bylo na mně, odmítl bych petrarkovskou korunovaci s tím, že právě umírám a že ženy postihuje rakovina. (Toto je duchovní dobrodružství, nikoli memoáry instalatéra.) „Udělej to, prosím,“ naléhá Eustace. „Udělej to jednou, a slibuju, že to je naposled, co tě o něco takového žádám.“ Ohm odklusal dveřmi na dvorek ke svému stolu v ekonomické místnosti. Nedá se tomu vyhnout, někdo se musí vydat do té díry, otevřít víko nádržky a splachovadlo zprovoznit. Eustace sedí za stolem a s ustaraným, zaměstnaným pohledem se naklání dopředu, jako kdyby slyšel, jak se v záchodě hromadí sračky. „No tak,“ naléhá kňouravě.

Nakonec se chopím naučné knihy a odeberu se na malý, nádržku připomínající záchod pod zaprášeným schodištěm. Ze stěn dýchá nádherná vlhkost. Je tu chladno jako v máselnici. Z vysokých oken mohu komunikovat přímo s madame About, proslavenou svými nepravidelnými slovesy. „Cela passe toute croy­ance,“ zašeptá mi najednou vznešeně přímo do ucha. Padne otázka. Zvuky zní dutě a nesou se ozvěnou. Elegantní stará dáma s rukama zdobenýma prsteny a aristokratickým výrazem v očích; tajemství věcí aromatických, listů, kapradin, to vše zahalené tichem. Představuji si její nezaujatý profil v okně, ponořený do vlastního soukromí. Když k ní do místnosti vstoupí děti, všude panuje klid. Žádné rebelie, nenávist, hysterie. O letních odpolednech je to jako ve snu, čas pomalu plyne třídou, žaluzie se vlní a hází pihy na paže a hrdla dívek. Na okna sedá prach, kolem projíždějí tramvaje, vrhají stíny do oken a mizí rychle jako ve filmu. Na stupínku si dává ruku přes ruku, tiše si pro sebe povídá a je tak unavená, že skoro spí. Nerada mi pomáhá s četbou francouzských veršů; ruší to její myšlenky, ruší to tohle nehybné odpoledne, vdechy a výdechy v jejích ústech. Ve čtyři hodiny si povzdychne a propustí nás s úlevným požehnáním; dlouhými jehlicemi si na hlavě upevní starý černý klobouček, knihy uklidí do kožené tašky, a když vyráží pryč, sukni si přitom posbírá jako baletní úbor. Temným schodištěm proběhne do ostrého slunečního svitu a po rozpáleném chodníku jde kolem hřiště, kde se k sobě naklánějí stromy.

Já na záchodě zatím zavírám knihu, přičemž jako vždy mnou otřese pomyšlení na vnitřní soukromí madame About: jakostní nadřazenost aristokracie, jež v Eustaceovi probouzí kupce a děti dokáže utišit bez jediného slova. Mám k ní trochu sentimentální vztah, představuji si vysokou černou královnu procházející po novém trávníku hřišť, plující ve svých obrovských vyspravovaných botách po Green Lane jako závan vyrovnanosti; třešničky jí padají z klobouku, zdraví hlohy a hložinky a všechny nové věci, které raší kolem Ruskin Manor. Prochází kolem zamyšlených hráčů kriketu jako předtucha absolutní smrti, svým černým šustivým šatem stínuje jejich bílé oblečení. Až příliš skutečné je toto drama, které předkládá občině, je to skutečnost skoupá, ošuntělá. Občas, když sedím za dřevěným stolem a sleduji její strnulou zamyšlenou tvář, mám pocit, jako bych na ni dotíral, jako bych pronikal fasádou zamyšlenosti, jež nás rozděluje. Ale tenhle proces je vždycky záhy uťat. Je si vědoma, že ve mně dříme hříšník. Kdykoli mě přistihne, tvář se jí rozlomí do dokonale líného úsměvu a já se cítím zahanben tím, jak zjevné jsou mé úmysly. Ten úsměv mě vždy rovněž zmate, je to květ otevírající se z hloubi jejího hrdla… Madame About jako černá letní hypnóza, zcela ovládající školní třídu! Snažím se tu dobrat téměř dimenzionální kvality její odlišnosti od ostatních, jako kdybychom byli nějaká rovnice — stejná třída procházející z místnosti do místnosti, od učitelky k učitelce. Učitelka je katalyzátorem, který nás proměňuje. Vzpomínám si na Marneyho a onu podzemní nenávist, která ho spojuje s jeho žáky. Marney je skutečným reliktem středověku; vtírá se pocit, že jednoho dne zazní tón, přetrhne se kabel, celá třída vstane a ukamenuje ho. Marneyho tvář je vidět neustále; nese stopy eroze, je ošlehaná, zároveň zvrásněná marností a zírá na nás ze stovky katedrálních chrličů, z gotických pilířů, korbelů; anebo po čtyřech utíká před mstivými kameny davu. Často lze ve třídě cítit, jak teplo emoce najednou při nějakém jeho gestu či bezvýznamné poznámce prudce vzrůstá; cítím, jak se dívkám, které ho sledují, svírá kštice. Pokud se v takové chvíli pokusí o vtip, smích zní drsně a znuděně, až se člověk instinktivně ošije. Když ho přiměly k útěku, vztek mu stáhne tvář a dodá jí tvrdého výrazu; nos se mu ztenčí, oči vklesnou hluboko do hlavy. Trochu připomíná opeřence. A to dívky vzrušuje. Chtějí ho vydráždit až po extrém emoce; červenají se vzteky a jakýmsi sexuálním blaženstvím. Touží po tom, aby se rozplakal, anebo se mu udělala pěna u huby. Jenže stejná třída přejde na hodinu francouzštiny a tam bude sedět pasivně jako dobytčata, tváří v tvář stoické pasivitě staré dámy. Madame About, oslavující věčné vnitřní jaro, i když nebesa se hroutí — anebo již zhroutila, měl bych asi napsat. Nebyl jsem tam onoho srpnového odpoledne, když si na ni uplatnila nárok jedna z mnohých chronologií; přes­to tam jsem a vidím usmívající se posmrtnou masku s květem vyrůstajícím z hrdla. („Jest­li je to nepřesné, tak proto, že já sama jsem zmatená.“) A stejně tak je ona zde, když o tom přemýšlím mezi ostrovy, zvuky flétny a borůvkami; mezi jehňátky, která skáčou ke stropu jako malé hedvábné rozbušky jara. Vprostřed těchto váhavých stránek, popsaných opravami a zaplněných obrazy. Pokud musíte psát, neexistuje zapomnění, ale ani paměť. Jedinou periodičností je čas básně. Dobře, madame About, přišel čas valčíku, který v sobě má kadenci smrti. Anebo Marney jako daktylská elegie, rozdělovaná ryčnými spondeji smrkání. Není složité to vysvětlit. Na krbové římse ostatně stojí hodiny. Ručičky ukazují čtvrt na sedm, ale odbíjí dvanáctá. Podle toho vím, že je přesně deset hodin a deset minut.

Překlad Ladislav Nagy

Vydává nakladatelství Odeon