Koncem února dvaačtyřicátého roku se začaly trousit zvěsti o nových transportech na východ. Zahýbaly Terezínem a vyrušily i Rudyho z pomalého hnití. Šlo o to, jak se zde udržet. Mařčina přítelkyně, medička Chejla, která pracovala v nemocnici, radila vyhnout se transportu. Esesáci hovořili o osidlování ve východním Polsku a v Rusku, ale vědělo se, že skutečnost je jiná. Chejla Rudymu zařídila, že mu v ambulanci píchli napůl umrtvené, neškodné tyfové bacily. Teplota mu vyskočila na jedenačtyřicet. Ale z obce přišla zpráva, že je na seznamu lidí určených k transportu první, s doporučením gestapa. Když se budeme snažit držet tě tady, zabijí tě tady, řekli Rudymu lékaři. Vstal tedy tak, jak byl, těžce nemocný, a jel.

 

Jaképak peklo 

Nevěděl, kolik je hodin, jenom mu bylo divné, že je ticho. Když sem zalézal do starého sena, bylo tu právě takové šero jako teď, jenomže kolem dokola praskaly výstřely a Rudymu se zdálo, že všechny jsou určeny jemu; ztratil rozvahu, teplo se mu rozlilo po těle a on bezhlavě pádil, jen aby se před nimi skryl; bůhvíco by se bývalo stalo, kdyby se byl nenachomýtl tenhle starý mlýn; ještě v poslední vteřině nějaká kulka narazila tady do toho plechu; co je to tu za plech, snad parní kotel, pach rzi a starého sena a také plesnivé kůže uklidňoval, to tu někde leží nějaká bota nebo postroj, možná, že je to to, co mě tlačí; ale nevadí, hlavně že jsem živ.

Zůstat naživu, to byla přece jeho první myšlenka, když dorazil do Izbice. Tady si nesmím zvyknout, od téhle první chvíle nesmím přestat myslet na to, že musím pryč odtud, že moje úloha je jiná než všech ostatních lidí, s nimiž jsem přijel, tady si musím vštípit do hlavy, že projdu vším, co nás tu čeká, ať je to cokoli. To si přece uvědomil, hned jak si poprvé lokl zdejší sychravé mlhy, když po těch dnech strávených v hustém tělesném pachu, prosyceném močí a strachem a smrtí a zbaveném vzduchu, vypadl z dobytčáku do marastu. Prudce jej zastudilo do nohou, jak dopadl do měkké soli špinavého sněhu. Vlak stál na malé zastávce; pláně beze stromů ležely pod mlhou a mrazem a jen havrani, velcí jako krkavci, poponesli se z místa o kousek dál, ale pak už se nedali ničím rušit a s hlavami nakloněnými na stranu jaksi pobaveně a nedočkavě pozorovali, co se bude dít.

big_cerna-pamet-stromu-258860

Co by se dálo, normální odpočítávání s normálním řevem a s nějakým tím kopancem, ale líným, esesáky z eskorty už to tolik nebavilo, potřebovali se asi taky umýt a odpočinout si, únava ubíjí v člověku všechno, něžnost i vztek. Však mě nezdolala, řekl si Rudy, tenkrát jsem měl v sobě ohromně živé všechno, co stálo za to a co jsme jim ještě urvali takřka před nosem, třeba ty chvíle s Mařkou, jak jsme leželi v Proudech na slunci a jak ve mně hlad po jejím těle tuhl v takové boule, jako když se udělá ve svalu křeč. Nenasytila ten hlad, neuměla to tak jako Staša, s tou se člověk úplně beze zbytku našel a vydal ze všeho; to Mařka neumí vůbec, a přece, podivná věc, jestli mě něco celé ty dlouhé měsíce zevnitř hřeje, není to fantastické porozumění od Staši, ale spíš to dětinské tápání Mařčino, a na ně jsem přece měl v tu chvíli vždycky vztek, na tu její bezbrannost, kterou se opevňovala, takže jsem všeho nechal a začal si dělat sám ze sebe legraci; třeba tam v Proudech, když jsem uprostřed objímání vstal a natahoval si její šaty. Na vlhké hnáty to nešlo, hadříčky málem praskly ve švu a rameno jí pak rozlezlou tkaninou prokukovalo (na to byla hrozně pyšná), ale hned se mne přestala bát a s úsměvem se u ní zároveň objevilo uvolnění a pod ním dokonce něco jako snaha mě svádět. To ovšem bylo k smíchu, nedal jsem se tím vůbec oklamat, ale právě ten úsměv s heřmánkovou vůní slaměných vlasů, úsměv nevědomého zvířátka, které jen neurčitě tuší, co se dá prožít, ten si nosím pod kůží a on mě jaksi elektrizuje, dokonce víc než vzpomínky na nádhernou svobodu, kterou ve mně vzbudila a se mnou naplnila Staša. Jestli mě kdo vybavil přímo potřebou naježit proti všemu marastu lágrů a transportů a cel každý nerv, byla to Mařka. To ona ve mně zformovala ve slova ten podvědomý pocit, jak jsem se podíval na havrany, na ty černé balíky krmené lidským strachem: Tady si nesmím zvyknout.

Staša je nepoddajnost sama, ale jiná, ta přesně ví, co se musí podniknout a až kam se může jít, kde je ve všem hranice, ale přitom má ještě odvahu zkusit krok navíc, s šibeniční zvědavostí, co to udělá; jako když tenkrát šla sama od sebe k tomu velkému pánovi na německém tiskovém úřadě a vyklopila mu s přesností statistika, co oni všechno podnikají, jen aby systematicky namichovali tenhle národ, a jak se jim to musí vymstít. Nešla mu samozřejmě radit a neprovokovala toho chytrého nácka ani z naivity, ani nezištně; vypravila se k němu s postranním úmyslem vsadit mu mezi řečí do hlavy brouka, šikovně se přimluvit za dva tři zavřené lidi, udělat z nich neviňátka (kupodivu byli ti lidé propuštěni a jí možná zase později přitížilo, že se jim podařilo upláchnout z protektorátu); se svou neschopností skrýt nenávist riskovala ovšem nejenom, že zhorší osud těm zavřeným, ale především sobě; mohla se prozradit mrknutím oka. Nebo když on, Rudy, jí s jejím špatně ohebným kolenem řekl tu krutou, stupidní větu: Mně musí partnerka stačit ve všem, i v běhu. Než se rozplakala, dala mu políček, krásný políček tou svou pevnou dlaní, stejně odolnou vůči pomyjím z nádobí jako vůči špinavé povaze. Osvobodila tou fackou rázem oba, Rudyho jako sebe, mohli zase spolu dál. Ale zároveň přece ze mne vysvlíkla to odporné mužské vědomí vlastní důležitosti. Úplně? To jistě ne, to bych se přece už dávno pokorně odevzdal osudu.

I nepoddal by ses, v člověku je přece něco pevného, třeba ne vědomí vlastní důležitosti. Jen si vzpomeň na starou Salzerovou. S tou to všecko začalo. A s tou to taky mohlo všecko skončit, jestli se ještě dovedeš podívat faktům do očí. Dovedu, ale nechci. Nechci teď například vylézt odtud, z tohohle starého sena. Nechci, protože nevím, jak to venku vypadá, protože se bojím, že jim padnu rovnou do ruky a že mě na místě odprásknou. Anebo se spíš bojíš, že se jim sám dobrovolně do rukou vydáš, protože to už nemůžeš vydržet. Vydržet být sám. Vydržet nikomu se nesvěřovat, a přitom pořád někoho získávat na svou stranu. Vydržet být někým jiným, být bez minulosti a dokonce bez přítomnosti. Vydržet všecko vnímat a mrknutím oka se neprozradit. Vydržet být méně než nic, a přitom neztratit sebevědomí. Ale něco přece ještě snesu, poznají to na mně i druzí, docela cizí; například včera, jak jsem došel s batohem a v zimníčku k vagónu (v tomhle nemožném pražském zimníčku, takhle si pořídit kurtku!) a jak jsem se rozhlížel, ze všech stran tamti a ukrajinská milice, jimi zřízená, na nich závislá a jich poslušná; nikudy se nedalo uniknout, jen do vagónu a jím do pece, tady si nesmím zvyknout, pomyslil jsem si zas, ale už jen aby se neřeklo, beznadějně, jak jsem se tak díval pod vagón, a ta stará paní, co tam stála v pánských kamaších a zachumlaná v žinylkové šále, ta mě pochopila a povzbudila mě očima a pak teprve jsem ji pochopil já, to ona mě těma očima přivedla na myšlenku, abych vlezl pod vagón, a tak jsem shodil batoh a znovu jsem se po ní podíval a ona mě tím vědoucím, ke všemu světskému už lhostejným pohledem povzbudila ještě jednou, jako by mě pobízela, abych si vzal koláč, chlapečku, jen jdi pod vagón, jdi, je to jediná cesta, a tak jsem tedy konečně pochopil a nechal batoh na peróně a shýbl se a pod vagónem prolezl na druhou stranu, ona mi dělala zeď, opravdu, tam nebyl nikdo, tak si námi byli esesáci jistí. Totiž, byla tam ta staniční barabizna a před ní nádražák s červenou čapkou přecházel, jako by měl před zkouškou ze služebních předpisů, nervózně, musil mě vidět, ale tvářil se, že nevidí, možná ze strachu; tak jsem ho obešel, něco ve mně už zase klidně pracovalo, něco, co mě naučilo vidět jen budoucí vteřinu, a jak je z ní minulá, hned ji zase zapomenout: to je spása; tak jsem v tu ránu zapomněl na tu starou paní na peróně a pak i na přednostu a vešel jsem do čekárny, byla plná lidí, totiž Poláků, a ticha, hrobového ticha, jen zvenčí přicházel řev a výstřely a já, já odtamtud taky přicházel, všichni se na mne tak dívali, musil jsem to vydržet a oni to museli vydržet, jen jedna to nezvládla, jedna mladá žena, viděl jsem jí do tváře, dostala do fialkových očí takový záblesk a vyrazila ven, směrem k přednostovi, pochopil jsem, podíval jsem se po sobě, ovšem, mám přece hvězdu na zimníčku, jde mě udat, jde těmi dveřmi, kterými jsem přišel; namířil jsem si tedy k protějším, Poláci se rozestoupili, jako bych je rozkrojil tou hvězdou, a hned jsem na ně zapomněl, už to zase ve mně pracovalo; vyšel jsem ven. Před staničkou na silnici stály dlouhou řadou selské vozíčky naložené pytli, hubení koníci drželi šíje a hřbety v jedné rovině, jako by mi ukazovali, dej se po silnici pryč od stanice, ale já musil silnici přejít a běžet po polích k lesům; sotva jsem skočil do louky, vidím o kus dál stejným směrem utíkat jednoho modrého s puškou v ruce, tak jsem se vrátil, chlapi stáli v řadě jako jejich koně, nehnuli se, ani nemohli, cítil jsem jejich pohledy na zádech, jak jsem šel po silnici nazpátek k Izbici, snažil jsem se kráčet klidně a pomalu a nebylo to ani k smíchu, i když normálně taková snaha k smíchu je, ale střelba najednou strašně zhoustla a zesílila, jako by se blížila, jako by se týkala mne, nepodařilo se mi zapomenout na tu staničku, na tu ženu, na ty koně, na ty chlopy, všecko se to spojilo, popadla mě úzkost, udělalo se mi horko, začal jsem utíkat a připadalo mi to pomalé a nekonečné v té střelbě, prchal jsem a zdálo se mi, že za mnou tlučou kulky o zem, až jsem doběhl k tomu divnému rozpadlému stavení s tím starým senem, s tím kotlem, ovšem, je to kotel, tudy vedla trubka, je to tenhle plech, tohle staré seno; jsem v něm ještě. Jsem v něm ještě, přednosta mlčel, i ta mladá, chlapi mlčeli, kdyby mě byli udali, to bych tady už nebyl. To bych už nebyl.

Rudy si oddechl, zamrazilo ho a zároveň se mu ulevilo; jak se pohnul, s paprskem mdlého světla, které páralo prkna ve škvírách, zvedl se ze sena jako dým jemňoučký prach. Zelený dým. Takhle se rozpadáš, jako to seno, až na tebe šlápnou, rozdrtí tě na prášek. Měl bys jít odtud, tady si nikde nesmíš zvyknout, rozumíš? Rozumím, ale proč si pořád tykám, napadlo ho a nadzvedl se na lokti. Celé tělo ho bolelo, jako by měl dostat chřipku, ale mohlo to být také vyčerpáním nervů. Však to stálo za to, jenom ta chvíle, než vlezl pod vlak: vrata u vagónu dokořán, ale schůdky vysoko, těžko se lezlo starým a zesláblým lidem, a také nechtěli, celou dobu nevěřili té greuelpropagandě, zvláště pokud byli z rajchu, vždyť ti se přištrachali dokonce sami pochodem z lágru v Krásném Poli bez esesáků, jim stačilo, že dostali rozkaz, pořád ještě věřili na civilizaci své vlasti, ačkoliv už museli vidět, jak je všecko nadranc, civilizace, vlast i oni sami; ale teď před těmi vysokými schůdky vytušili a nenastupovali, ačkoliv zezadu se na ně tlačili další. Jako kusy vedené na porážku také v poslední chvíli vytuší, řekl si teď Rudy. Pohyb se zastavil, a v té mrtvé chvíli se jeho oči setkaly s pohledem té.

Bez ní bych se byl nepokusil, už ne. Ještě ne: copak to byla poslední možnost? Pro mne nikdy nesmí být žádná možnost poslední, to nesmím přijmout.

 

Vydává nakladatelství Akropolis.