V posledních letech je možná tím nejživějším zahraničním exportem české kultury oblast počítačových her — především těch nezávislých. Hry jako Machinarium, Botanicula nebo Factorio mají třeba na platformě Steam vysoká hodnocení i prodeje a dělají nezávislým českým vývojářům v zahraničí dobré jméno. Český herní průmysl má úspěchy i v produkci nákladnějších a marketingem opředených titulů. Jmenujme například sérii Mafia od dnes už zaniklého brněnského studia Illusion Softworks. Jedním z hlavních tvůrců a designérů Mafie byl Daniel Vávra. S jeho jménem se pojí poslední a možná největší úspěch českých herních vývojářů na mezinárodním poli — a kontroverze až příliš známá ze zámořské kulturní publicistiky.

Už na střední škole prý Daniel Vávra snil o počítačové hře z prostředí českého středověku, dokonce vznikl i jakýsi prototyp. Pak ale přišla kariéra a sen musel jít kvůli velkým komerčním projektům stranou. Nicméně poté, co se Vávra osamostatnil a pomohl založit studio Warhorse, nebylo na co čekat. Tedy skoro, do maximálně realistické hry z husitského Posázaví nechtěl nikdo moc investovat a mladé studio si vývoj podobného titulu nemohlo dovolit financovat. Zde se sen Daniela Vávry mění v pohádku: na vývoj hry se podařilo skrze crowdfundingový portál Kickstarter sehnat milion liber přímo od fanoušků. V první polovině února 2018 tak do oficiální distribuce putoval titul Kingdom Come: Deliverance, jehož se za první týdny prodalo přes milion kusů a spekuluje se o čistém zisku pro studio až ve výši tři sta milionů korun.

Ještě více než prodeje a zisky ale těší autory, fanoušky i české novináře recenze a hodnocení hry, jež prý oproti původnímu návrhu narostla asi o osmdesát procent. Všichni chválí technickou stránku — která ale rozhodně není bez chyb —, hratelnost a právě neotřelé prostředí a příběh: hra vypráví o Jindřichovi, který se protlouká okolím hradu Talmberk za doby panování Václava IV.

S dobovým kontextem souvisí i nejvážnější výtky z převážně zámořských, ale třeba i německých recenzí, v krátkosti — Kingdom Come: Deliverance je až moc bílé. Liberální kritici vyčítají tvůrcům hry nedostatečné zastoupení „people of colour“, tedy rasových menšin. Jak to v posledních letech bývá už skoro zvykem, sociální sítě a obzvlášť Twitter tento kritický aspekt ještě zesílily. A kontroverzi z celé věci udělal samotný Daniel Vávra, který se ke kritice na Twitteru postavil poměrně ostře a možná trochu nešikovně. Kromě legitimního odkazu na obsáhlé historické rešerše k vývoji hry notoricky prostořeký designér použil také argumentační faul „já jsem tady doma“, čímž jen kritikům přihrál příležitost k dohledávání možných situací, kdy a proč se mohl ve středověkém Posázaví objevit černoch, Turek nebo aspoň nějaký Rom. Vávra už má navíc z dřívějška pověst kontroverzní figury v herním průmyslu, když v jednom videu pózoval v tričku extremistické skupiny Burzum (její zakladatel byl odsouzen za vraždu a pálení kostelů) nebo se kriticky vyjadřoval ke kauze Gamergate — sexismu a obtěžování směrem k hráčkám a vývojářkám počítačových her. Špičkování na sociálních sítích Vávra nakonec utnul rozsáhlým prohlášením. A i to postupem několika dní překryly hráčské recenze a zprávy o úspěchu hry.

Pokud nepočítáme herní servery, pak česká média celou tuto stránku kritické odezvy na hru Kingdom Come: Deliverance pojala víceméně laxně, většinou větou typu „Američanům vadilo, že v ní nejsou černoši“, jak zní část titulku na serveru iRozhlas, případně s pobaveným úsměškem. Asi nemá smysl bádat nad tím, jaká je pravděpodobnost výskytu nebělošského obyvatelstva v Českých zemích v 15. století, stejně jako není důvod nevěřit vývojářům hry ohledně poctivosti historických podkladů.

Přijetí Kingdom Come: Deliverance nicméně ukázalo, že česká díla s globální ambicí a úspěchem se najednou hodnotí podle jiných než domáckých společenských kritérií. To na jedné straně může vést ke spíše absurdním situacím, jako je tato, ale na straně druhé také k obohacení kritické i společenské diskuse. Evropané sice kroutí hlavou nad běsněním amerických „social justice warriors“ (jízlivé označení pro liberální „válečníky za sociální spravedlnost“), ale například neočekávaný úspěch spisovatele Édouarda Louise a jeho románu Skoncovat s Eddym B. z okraje francouzské společnosti nebo odezva na investigativní seriál Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce prokazují, že s reprezentací má starý kontinent stejné problémy jako ten nový: jen ne s rasovou, ale spíš třídní — i když to nejsou zdaleka vylučující se hlediska.

To nutně neznamená naskočit do liberálního vlaku reprezentačních kvót, ale spíš citlivost vůči tomu, na koho a co může kultura ve všech svých podobách zapomínat. Taky občas odvahu říct, že tentokrát opravdu na nikoho — a neurazit přitom půlku internetu.