Česká čtenářská republika, to jsou především její čtenáři. A čtenáři, to jsou výpovědi ve formě čtenářských životopisů. A čtenářský životopis je koncipován jako vyprávění. A vyprávění není možné jinak než v čase.

 

Dva časy

Čas osobní. Životopisně nabízí osobní čas takovou strukturaci, jež je s to zorganizovat čtenářský životopis podél určujících mezníků vlastního zrání a dospívání. Děje se tak ve struktuře dětství — mládí — dospělost — seniorský věk. Vyprávění o dětství je často ohroženo pamětí, tedy tím, že některé věci se nám z ní ztratily; nejsme si je schopni připomenout — například jestli nám rodiče předčítali; se kterými knížkami jsme se doma či ve škole setkávali; vzpomínka na naši první knihu… V některých případech zážitky z tohoto předčtenářského času vyvanuly úplně. Potvrzuje se, že čím jsme starší, tím jsou naše vzpomínky na dětství plastičtější. Život se jakoby doceluje. Dětství je však vypravěčsky nejsoudržnější, a to ve všech generacích, navíc zde najdeme i nejvíce společných míst, včetně toho, které tituly jsou vzpomínány. Jinými slovy: je to období pohádky a její repertoár se proměňuje ze všeho nejméně — Němcová, Erben, Andersen, bratři Grimmové…

V tomto období zažíváme první čtenářskou iniciaci, jež je však ze své vlastní podstaty předčtenářská. První setkání s písmenky, knihou, textem jako s namnoze tajuplným světem „jiných“ zákonitostí. Nedostupný symbolický svět. Svět zákonitostí, k nimž nemáme klíč, a proto nám je musí odemykat dospělí. Jsme zde tedy odkázáni na předčítání, na zprostředkování druhými.

Druhá čtenářská iniciace nastává ve věku plus minus šesti let, kdy začínáme ovládat onen dříve tajuplný svět písmenek a stáváme se vlastními „majiteli klíčů“. U mnoha z nás se daná iniciace udála již dříve, většinou alespoň částečně: naučili jsme se poznávat některá písmenka, dokonce je i spojovat do slov. Často se to událo, pokud jsme měli starší sourozence, kteří v těchto situacích působí jako pomocný motor dané čtenářské iniciace. Hodně nám prozradili i rodiče. Generačně vzato, je to častěji záležitost mladších. U starších, zejména u té nejstarší generace, se mělo za to, že učit vlastní dítě před školou se nepatří, ani na to nebyl čas. V této fázi se naše životopisy přece jenom již začínají větvit a diferencovat. Zejména proto, že vystupujeme z ochranného matečníku rodiny do prostředí, které je nám cizí nebo alespoň vnější. Instance školy je už i „nástrojem“ vzdělávací a jiné politiky. A ze čtenářského hlediska je to právě napětí mezi školou a rodinou, jež vytváří situace všeho možného druhu: soulad, nesoulad, ba i protiklad. Míra, v jaké se stáváme samostatnými čtenáři, tedy může být mírou naší závislosti na státu a jeho institucích. A ty s námi nemusí mít vždy jen úmysly čisté a čestné.

Třetí čtenářská iniciace se dostavuje v letech puberty a znamená opouštění dětské četby a přestup do četby, jež je vlastní dospělým. Začínáme požadovat něco, co by připomínalo naše reálné problémy, jakož i situace, do nichž běžně vstupujeme. Dostavuje se ve chvíli, kdy pro nás — neuropsychologicky — samostatné čtení už není namáhavější než předčítání. Určující rys dané iniciace představuje genderové štěpení. Je to také období čtenářských vzpour — proti škole, rodině i proti čtení samému. Ano, právě v tomto věku dochází k první velké čtenářské krizi. Ve stejné míře, s jakou si chceme svůj výběr řídit sami, podléháme vkusu našich kamarádů a přátel, eventuálně i sourozenců a příbuzných, tj. všech, kteří pro nás představují přirozenou autoritu.

Přes pubertu se pročteme k dospělému věku. A naše životní příběhy se začínají silně individualizovat. I samo vyprávění jako by v této chvíli vystupovalo z jasného narativního řečiště a začalo si meandrovat. Už ho není tak jasně o co opřít. Životopisy si sledují své vlastní trasy podle vzdělání, pracovní dráhy a rodinné situace. Přesto však by se i tady ještě dalo mluvit o čtenářské iniciaci, celkově již čtvrté. Dostavuje se s našimi dětmi, tedy ve chvíli, kdy si musíme zkusit, jaké to je být na druhé straně, než jsme byli v době dětství. Nezřídka jde o konfrontaci se vzorci, které jsme si osvojili od rodičů — co převzít, co ne; oč je obohatit. A ruku v ruce s tím jde i o první přímou konfrontaci generační: „Proč to na ty moje děti nezabírá, když mně se to tak líbilo?“, „Kde jsem udělal chybu?“, „Proč to moje dítě nečte, když já jsem v jeho věku knížky úplně hltal?“, „Jak může číst takové hrůzy?“ Tato konfrontace se zostřuje ve věku puberty dětí, kdy máme nejednou za to, že těm našim ratolestem vůbec nerozumíme. Ne nepodstatným rysem této iniciace je, že — již jako rodiče — dostáváme možnost seznámit se s dětskou literaturou, s níž jsme se ve svém dětství minuli nebo která vznikla až později.

Co fáze prarodičovská? Soudíme (i na základě jednotlivých výpovědí), že samostatnou čtenářskou iniciaci již nepředstavuje. Je pouze jakoby další fází iniciace předchozí. Dostáváme v ní namnoze možnost poopravit své předchozí omyly nebo alespoň nad nimi získat nadhled. Čili vývojová nabídka k výchovnému zlaskavění.

Jiří Trávníček, foto: Karel Cudlín

Druhým časem je ten historický. Nejstarší z našich narátorů se narodil v roce 1908, nejmladší v roce 1999, takže mezi nimi leží bezmála sto let. Za tu dobu se ve čtenářské kultuře událo mnoho — jednak z hlediska tzv. velkých dějin, jednak z hlediska mediálních změn. Meziválečná doba, Mnichov, druhá světová válka, poválečné tříletí, Únor, padesátá léta, šedesátá léta, Srpen, normalizace, Listopad, polistopadová doba — to vše se ve čtenářských životopisech našich narátorů objevuje, byť ve většině případů ne úplně přímo. Většinou se tak děje prostřednictvím různých institucí, nejčastěji školy. Velké dějiny se otiskly zejména v generačních průhledech (viz dále). V nich daleko více než na úrovni ryze individuálních svědectví můžeme sledovat vše společné a vývojově podstatné.

Naší snahou bylo výpovědi neustále vztahovat k „velkým dějinám“ („a to, co teď říkáte, se odehrálo kdy, ve které době?“). Ukázalo se však, že potřebu vztahování mají v daleko větší míře muži než ženy. Ty jsou svým vyprávěním závislejší na důležitých bodech svých osobních životů (manželství, děti, vnoučata, případně nemoci, rozvody, důležité cesty ad.). Z toho plyne, že dějiny čtenářství nelze koncipovat jen jako odvozeninu „velkých dějin“. Současně se však také ukázalo, že něco jako čistý čtenářský životopis, tedy vyprávění o duševně-duchovních dobrodružstvích pramenících z četby, možné také není. Řečeno jinak: čtenářské životopisy nejsou ani nezávislou provincií v rámci „velkých“ dějin, současně však se ani nenacházejí pod jejich přímým protektorátem.

 

Vydává nakladatelství Host.