České bdění
„Havel už nikoho nezajímá,“ píše v komentáři na A2larmu Pavel Šplíchal. Absurdní zpoplatnění užívání jména Václav Havel nadací Vize 97 je podle Šplíchala jen symptomatickým koncem Havlových demokratických snah, z nichž zbyly jen kapitalismus, termín „pravdoláskař“, deziluze, frustrace a blbá, mnohdy nenávistná nálada. Šplíchal zakončuje tím, že „připomínka dřívějšího snu o demokracii už je možná nefunkční“. Který sen si ale připomínat?
Jak dokazuje současná společenská hysterie kolem uprchlické krize, společnost bez snů se stává společností nočních můr, jejichž výrobcům a distributorům se momentálně daří nadmíru dobře. Nejde jen o imigranty a temně erotické vize hmyzoznalce Konvičky, ale například i o všeobecně apokalyptické zvěsti geologa Václava Cílka a jeho věrné družiny. Zdá se, že každý chce slyšet, že se zemi vede zle, povede se jí hůř — a noví hrdinové povstanou.
Na patosem a emocemi nabité vyprávěnky jsou aktivistická politika uvědomělých občanů i cynický pragmatismus internetových komentátorů krátké. Nejen proto, že z velké části přesvědčují přesvědčené a s každým pokusem brilantněji či vtipněji jen cementují pevně držené pozice vzdělaných městských liberálů, ale protože nabízejí racionální a kritické bdění těm, kdož chtějí snít. Malá práce pro národ tady nestačí.
Havel možná (a Masaryk určitě) už nikoho nezajímá, ale zůstalo po něm něco víc než „pravdoláskař“: z nepolitické politiky a adorace každodenního občanství se stal s nadsázkou fetiš humanitně poučených, přičemž se ze scény potichu vytratila velká, snová a patetická slova i zájem těch, kteří by je mohli pronášet. Samozřejmě, vzdělanec, umělec či intelektuál se nad nimi vždycky trochu šklebili, trochu pohrdavě usmívali, což ale neznamená, že je také nepotřebují. Snadné terče a zoufalí političtí rétoři intelektuální šum ani umělecké pnutí rozhodně neposilují. Kolektivní snění o budoucnosti spolu s kolektivním vzpomínáním jsou navíc jediná místa, kde se společnost může sejít a potkat jako celek; občanskému aktivismu, lokálnímu pachtění a technicistní politice veřejné správy je vyhrazena přítomnost. Aktuálně si tak užíváme kolektivní noční můru obšancovanou zahradami v pytli a firemním státem.
Zatímco lyrická politika chřadla, český byznys divoce bujel a občanská společnost a veřejný prostor podléhaly intenzivní kultivaci, poslední část demokratického vzorce — soukromá sféra — prošla jinou, zásadní změnou. Stalo se z ní něco, co pro přehlednost nazvěme krkolomně „politickou nepolitikou“. Jak často připomíná Václav Bělohradský, možnost politické reprezentace mizí — do popředí se neustále derou sami reprezentovaní, prostor Agory se až na nějakého toho experta vyprázdnil a politické (ve smyslu interpretace světa a kolektivní zkušenosti, která si nárokuje obecnou platnost) hlasy nutně zaznívají až z panelákových obýváků: naštvané matky, národovečtí tátové a další jsou najednou slyšet v obývácích a pracovnách, kde to nebylo zvykem. Politická nepolitika je veřejná sféra kolonizující tu soukromou, squatterství vyhnaného politického patosu, vůči němuž se vymezuje expert i intelektuál. O to snáz se jim ale trefuje do jeho plodů. Jako každému profesionálovi, který pozoruje pinožení amatéra z donucení.
Soudím, že důvody v poslední době tak vůkol udivujících projevů zloby, nenávisti a strachu ve společnosti je tudíž nutné mimo jiné hledat také ve skutečnosti, že snění a patos opustily veřejnou sféru: jeví se, že jejich pasivní přijímání z televize či beletrie nestačí. Chceme aktivně být součástí nějakého příběhu, spolupodílet se na jeho směřování, vztahujeme se po světě skrze vyprávění. Nabídka vypravěčů je, na rozdíl od vykladačů a kritiků, bohužel dost mizerná. Připomínka někdejšího snu už možná opravdu nefunguje. Co jiného ale v dané situaci dělat než udržovat blednoucí vzpomínku na něčí sen a vyhlížet dalšího — a nejlépe volitelného — snílka?