Český antiklerikalismus

Specifika Českých zemí v kulturních bojích V době osvícenské a předbřeznové není zřejmě možné ve formující se české společnosti mluvit o antiklerikalismu v pravém, tj. politickém slova smyslu. Můžeme však zmínit skutečnosti, na nichž se formují obecnější společenské a (proti)náboženské postoje, a skutečnosti, s nimiž pozdější antiklerikální i klerikální hnutí pracují, s nimiž kalkulují a které využívají a případně zneužívají. V tomto smyslu je možné poukázat na následující specifika: Počátky tzv. národního obrození a emancipace české národní společnosti s jejím ideovým programem jsou spojeny s osvícenskými idejemi a souvisejí s kritickými jazykovědnými pracemi exjezuity Josefa Dobrovského, s literární činností Františka Martina Pelcla, kterému byla svěřena stolice českého jazyka a literatury na pražské univerzitě (1791), a s institucemi typu České expedice Václava Matěje Krameria i — nejprve dosti primitivním — divadlem. V této fázi je ještě velmi činná vlastenecky naladěná šlechta, jejíž patriotismus je historicky „podbarven“, a především duchovní katolických řádů, zejména piaristického, kteří se věnovali historii (Gelasius Dobner, Mikuláš Adaunkt Voigt). Myšlenkový kvas české společnosti však dodalo především dílo Johanna G. Herdera, který na rozdíl od státu propagoval národy jako přirozené a nepomíjející celky. Vzpruhou pro české vlastence byly jeho výroky o Slovanech a jejich budoucnosti, což probudilo velký zájem o dění na Slovensku, v Polsku i Rusku. Není také možné ponechat bez povšimnutí okolnost, že řada obrozenců působících v Čechách byla původem ze Slovenska a evangelického vyznání. To se týká Jána Kollára, který se vrátil z pobytu v Jeně jako nadšený stoupenec panslavismu, Pavla Josefa Šafaříka, který z Prahy vytvořil jedno z center slavistických studií a patří k tvůrcům první historické koncepce „čechoslovakismu“, a především Františka Palackého (1798—1876), který byl sice rodem Moravan, ale studoval na evangelických školách na Slovensku. První fáze obrození ale byla složitá: chyběla širší měšťanská základna jako nositelka moderních liberálních směrů, neboť stále přetrvávaly spíše maloměstské a venkovské společenské rysy — proto v ní ostatně mohlo tak výrazně působit ze svých venkovských kazatelen duchovenstvo. Moderní česká společnost navíc vyrůstala z jakýchsi „osvícených enkláv“, které mohly mít navíc pouze kulturní, tj. jazykový a literární program. (Šlo, jak jednou vtipně poznamenal O. Urban, o první „nepolitickou politiku“ v Čechách.) České obrození bylo také, což je podstatné, ve znamení romantismu, i když je typické, že se v něm — na rozdíl od romantismu francouzského — neobjevila velká díla s náboženskými tématy, ať již náboženství oslavujícími nebo jej kritizujícími. Až na výjimky byl dravý romantismus západoevropského střihu spíše zastřen středoevropským biedermeierem — tento pojem vyjadřuje „kulturu, která v reakci na nedávné války odmítala titánská gesta a upřednostňovala intimní radosti, lidské aktivity omezovala na rodinu a okruh přátel, případně lokální komunitu“. Jakkoli se vlasteneckého hnutí účastní ve velké míře katolické duchovenstvo, je to právě duchovenstvo zasažené dobovým josefínským ideálem, s důrazem na praktickou, nikoli výhradně teologickou činnost, s velikou dávkou loajality ke státu a jeho úřadům, bez nějakého zásadního horování pro církevní obrodu vedle obrody národní. V této době tedy můžeme mluvit spíše o dominantní náboženské vlažnosti, která se týká probouzející se české národní společnosti i česky smýšlejícího duchovenstva. Tato indiference je spojena, jak ukázal Jiří Rak, s chápáním kontroverzních stránek minulosti (husitství, doba pobělohorská) jako s krizemi, které jsou neblahými důsledky národní nejednoty a výsledkem náboženských sporů. S husitstvím se česká společnost plně identifikovala až po česko‑německých sporech v roce 1848, a to již bez explicitně náboženských motivů. Husitskou minulost oslavovali ve 40. letech 19. století především němečtí básníci, jako byl Moritz Hartmann nebo vnuk prvního protestantského profesora na pražské univerzitě Alfred Meissner. Ve 40. letech se pak poprvé začínají ve větší míře objevovat názory, že církev, její nauka a především dogmata nepatří do nové (moderní) doby, a národní ideologie se začíná sytit liberálními názory. K této orientaci se posléze přihlásil hlavní proud českého vlastenectví v revolučních letech 1848—1849.

Zápasy mezi osvícenským (josefínským) a restaurativním (ultramontánním) katolicismem se v českém prostředí objevily v předbřeznové době zejména ve sporech o matematika a kněze Bernarda Bolzana (1781—1848), autora odlišného konceptu národního vývoje (v opozici ke konceptu Josefa Jungmanna zdůrazňující „češství“ v zemském smyslu — „ein Böhme“) a současně církvi nepohodlného vědce, který rozvíjel své humanisticko‑utopické názory, které sdílely stavovské a německé občanské kruhy. Duchem tohoto zemského patriotismu bylo neseno i první zpracování historického díla Františka Palackého Geschichte Böhmens, které vyšlo v roce 1836. Bolzano se spolu s některými dalšími neskladnými duchy bytujícími v Čechách a na Moravě stal jakýmsi intelektuálním symbolem odporu proti panujícím nábožensko‑společenským řádům, i když on sám byl do jisté míry spíše josefínským knězem — vychovatelem, který nabádal lid k poslušnosti vůči vrchnosti. Jeho postih rakouskými úřady byl ale o několik desetiletí později využit v antiklerikálním boji. Podobně se to stalo i s Františkem Matoušem Klácelem, brněnským augustiniánem, který přišel do Brna v období rozkvětu kláštera za opata Cyrila Nappa v roce 1827. Klácel, který vyučoval filozofii na brněnském filozofickém učilišti, brzy patřil společně s rajhradskými benediktiny a novoříšskými premonstráty mezi katolickou intelektuální elitu. Vyučoval však i filozofii soudobou, německou, což se mu stalo osudným. Osvícenský základ oplodněný německou idealistickou filozofií vytvořil směs, která vedla nejen k originálním úvahám o vlastenectví a kosmopolitismu, ale také vyústila v nepřízeň církevních a politických kruhů. Jeho životní příběh, zakončený budováním utopických komunit v Americe, byl pak též připomínán v době kulturních válek, vedle příběhu Augustina Smetany. Revoluční léta 1848—1849 jsou pro českou společnost významná v mnoha ohledech (politickém, národním, sociálním a samozřejmě i náboženském). Vzhledem k náboženskému a církevnímu vývoji představují kritiku konzervativního metternichovského směru včetně vztahu mezi církví a státem; první vymoženosti liberálně orientovaného státu (ústava, ústavodárný sněm) provázejí střety mezi radikálnějšími liberály a duchovními — to ve svém důsledku znamená rozštěp původně jednotného národního hnutí, který se bude, zejména po roce 1861, se znovuzavedením ústavnosti — ještě dále diferencovat. Rok 1848 již zná liberální útoky proti vysokému kléru a absolutistické organizaci katolické církve. V tomto smyslu je významné, že první české skutečně liberální programy — vedle umírněného Palackého, Braunera či Trojana — formuloval novinář a spisovatel Karel Havlíček (1821—1856), který současně proslul tvrdým soudem „reakčního“ katolicismu a „zastaralého“ pravoslaví, což souviselo s jeho kritikou ruských poměrů, do té doby v českém prostředí nevídanou. Karel Havlíček, který se později stal ikonou nejen protihabsburského odporu, ale též ikonou proticírkevního boje a symbolem „pokroku“, by mohl být nazván s jistou básnickou licencí liberálním „protoantiklerikálem“, i když výklad jeho vztahu k náboženství není vůbec jednoduchý a tím méně jednoznačný. Zdeněk Nešpor například rozlišuje čtveré „čtení“ Havlíčka (antiklerikál a ateista; kritik upadlých náboženských forem a hledač pravé víry; vzor moderní demokracie; pravý Čech a katolík). I umírnění čeští liberálové se v revoluci vyslovují pro naprostou náboženskou svobodu a rovnost všech vyznání, i když se neodvažují dotknout přímo otázek náboženské víry. (Zdá se, že je to typické pro české prostředí — a současně to odpovídá základní liberální tezi o náboženství jakožto soukromé záležitosti každého jednotlivce.) Rok 1848 se do značné míry dotkl všech vrstev obyvatelstva, a i když jej vystřídala éra „neoabsolutismu“; revoluční zážitek, prožitek změn, umožněná kritika poměrů a existence různých politických konceptů znamenaly hluboký zářez do české mentální výbavy, včetně výbavy náboženské. Tomu nezabránila ani „moravská alternativa“ v podobě sušilovského hnutí, v němž se jeho protagonisté, přátelé a žáci Františka Sušila, pokoušeli spojit „národ“ a „víru“ v životě jednotlivců i v životě společenských a politických organizací. Rok 1848 a následné desetiletí mimo jiné znamenal i významné střídání generací, neboť v revoluci de facto politicky ztroskotala jedna generace — po deseti letech bylo již vše do jisté míry neseno novými prvky. Z nich vedle zmíněného roztržení „občanských“ a „katolických“ aktivit se jednalo především o rozpor mezi českými a německými politickými a kulturními zájmy, který se v průběhu dalších desetiletí dále prohluboval. Šedesátá léta 19. století bývají v západní a do jisté míry i střední Evropě nazývána zlatou érou liberalismu. Je proto významné zmínit, o jaký liberalismus se jednalo v českém prostředí a jaký byl jeho vztah k náboženství a církvi, resp. zda a nakolik se v něm již objevovaly antiklerikální aspekty. Liberalismus, opřený o osvícenské pojetí člověka a společnosti, přinesl myšlenky racionálního přístupu k náboženství, privatizace víry, důraz na vědu a kritiku a v neposlední řadě kulturotvornou ideu pokroku a evolučního vývoje, jemuž by měly být podřízeny i náboženské konfese. Obecný nápor liberalismu proti katolicismu a dalším náboženským projevům v západní Evropě měl v českých zemích svá specifika. Církev se začala jevit i průměrnému člověku jako instituce přisluhující státu a na existující výjimky, které v tomto směru existovaly, se už nebral zřetel. Monumentální dílo Františka Palackého určilo také dva milníky českých dějin, které se staly hesly doby. Prvním bylo „stýkání a potýkání“ s němectvím, druhým „stýkání a potýkání“ s římanstvím, tj. katolickou církví. Do českých „mentálních map“ se také dostalo jeho přesvědčení, že husitství znamenalo vrchol české historie, neboť v něm demokratické češství slavilo výrazné vítězství. Současně byla zatlačována vzpomínka na podíl katolických řeholních i světských kněží v počátcích národního obrození a podíl barokních obránců českého jazyka typu Bohuslava Balbína. Situace se vznikem antiklerikálních nálad ale není tak jednoduchá, že by celý „národní tábor“ najednou začal vymýšlet proticírkevní hesla a programy. Naopak se zdá, že antiklerikální „nálepky“ a kampaně šly postupně ruku v ruce s politickým tříbením uvnitř původně jednotné národní strany a že se v průběhu 60. let antiklerikální rétorika objevuje jako součást politicky účelového boje na podporu „modernějších“ názorů u mladší politické generace, z níž se postupně vytvořila mladočeská strana. Ostatně na tuto situaci vzpomíná František Palacký v polovině 70. let: „A roku 1868 jaké potupy, jaká příkoří museli od nich [tj. od skupiny opozice uvnitř národní strany] snášet ti, kteří nevelebili zároveň jim ‚posvátné snahy Polákův‘ (jejich povstání proti Rusku) předvídajíce žalostný jeho konec. Poněvadž pak my nepostavili jsme se hned také nepřátelsky proti šlechtě vůbec, spílali nám již tehdá ‚feudálův‘, jakož i nyní, protože nebrojíme proti katolickému duchovenstvu vesměs, slujeme jim postupně ‚klerikály‘.“ Jakkoli je možné brát Palackého slova jako účelově vyhrocená, protože popisují již odloučené politické protivníky, přece jen je již možné brát za jisté, že přibližně od poloviny 60. let je v českém politickém prostoru běžné označení klerikála jako někoho, kdo je duchovenského stavu, ale také jako někoho, kdo se duchovenstva a jeho úlohy ve společnosti nekriticky zastává. Ostatně, právě rok 1867 je mezníkem ve vývoji českého liberalismu i vzhledem k přijetí liberální ústavy a tedy jistého „zpraktičtění“ původně průbojné liberální ideologie. Spolu s přijetím základních občanských práv se mohla začít svobodně vyvíjet občanská společnost, což znamenalo její diverzifikaci, přičemž antiklerikalismus se nabízel jako jeden z možných šiboletů, kolem nichž se daly vytvářet konkrétní politické programy i dílčí návrhy a současně se tím „sebevymezovat“, určovat vlastní politickou identitu a příslušnost. I přes určitou liberalizaci společnosti bylo stále možno kritizovat poměrně konzervativní politický systém i konzervativní myšlenky. Antiklerikalismus byl od této první fáze vzniku české politické občanské společnosti spjat s otázkou národní svébytnosti, což ho činilo velmi výbušným a emotivně silným tématem. Není možné zapomínat, že právě v českém prostředí byl velmi zakořeněn liberalismus kulturní s důležitým akcentem na vzdělání a budování národního školství, a to již od doby předbřeznové. Po roce 1860 se podařilo české politice uskutečnit dlouhodobý cíl — jak horizontálně, tak vertikálně vybudovat strukturu českého školství, což znamenalo zánik negramotnosti a zevšeobecnění přístupu k vyšším stupňům vzdělání. Pro vývoj liberalismu v Čechách a do určité míry též na Moravě hrála zásadní roli též skutečnost, na kterou upozornil Otto Urban, že v liberálním myšlení byly kvůli chybějícímu jazykově českému osvícenství nalézány „náhradní prvky“ moderního myšlení, tj. pravdymilovnost, smysl pro spravedlnost, smysl pro snášenlivost, snaha po zdůraznění individuální odpovědnosti a svobodomyslnosti. Nemalý význam měly také sociálně politické nauky české reformace, které byly připomínány oproti autoritativním tendencím světské a církevní moci. Rozpor mezi tímto „liberálně chápaným“ protestantismem a každodenní praxí katolické církve musel vést k vnitřním konfliktům a musel nutně zvýraznit antiklerikální důrazy. Faktem totiž je to, že ačkoli bylo 95 procent Čechů formálně katolíky, nemalá část z nich přejímala Palackého liberální obraz české minulosti. Přímou roztržku už moderního politického střihu a dosahu znamenají poté kontroverze po roce 1870, tedy po vyhlášení papežské neomylnosti, kdy původně zdrženlivé křídlo českých liberálů nahrazuje křídlo radikálnější, které se pouští do křížku s některými představiteli katolické církve. Opozice v národní straně, z níž se stane o čtyři léta později strana svobodomyslná, vytvoří již o tři léta dříve novou linii českého liberalismu i ve vztahu k organizovanému náboženství a církevním institucím a reprezentaci. […]   Vydává nakladatelství Argo.