Mezi individualismem a totalitarismem

Se zákonem bude naše země vzkvétat, v bezzákonnosti podlehne zhoubě.
Sága o Njálovi, asi 1280

Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimce.
Carl Schmitt, 1922

Politika nevyhnutelnosti spočívá na myšlence, že ideje neexistují. Stoupenci, kteří jí jsou uhranuti, popírají, že by ideje mohly mít reálný vliv — čímž ovšem dokazují, že je samotné jedna efektní idea uchvátila. Slogan politiky nevyhnutelnosti zní: „Není na výběr.“ Přijmout toto klišé znamená popřít osobní zodpovědnost za pochopení historie a úsilí o změnu. Život se mění v náměsíčný pochod ke hrobu vyznačenému na předem pořízeném pozemku.

Věčnost se rodí z nevyhnutelnosti, tak jako přízrak z mrtvoly. Kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti, tedy trh jakožto náhražka aktivní politiky, plodí ekonomickou nerovnost a ta podlamuje víru v pokrok. Omezování společenské mobility navozuje stav, kdy je nevyhnutelnost střídána věčností a demokracii vytlačuje oligarchie. Oligarcha předestírající vyprávěnku o nevinné minulosti, v níž může snadno čerpat i z fašistických idejí, nabízí falešnou ochranu lidem, kteří trpí skutečnými neduhy. Cestu k tomuto spektáklu razí víra, že technika slouží svobodě. S tím, jak koncentraci nahrazuje rozptýlenost, se veškerá budoucnost rozplývá ve frustracích dané chvíle a z věčnosti se stává každodennost. Oligarcha se při vstupu do reálné politiky opírá o svět smyšlenek a vládne pomocí evokace mýtů a umělého podněcování krizí. V období po roce 2010 jeden takový — Vladimir Putin — dovedl druhého — Donalda Trumpa — z říše smyšlenek k moci.

Rusko se dostalo do fáze politiky věčnosti jako první a ruští předáci se rozhodli chránit sebe i svůj majetek exportem. Vrchní oligarcha Vladimir Putin si za průvodce vybral fašistického myslitele Ivana Iljina. V roce 1958 napsal básník Czesław Miłosz, že „teprve v polovině 20. století si mnozí Evropané s hořkostí uvědomili, že spletité a pro obyčejného smrtelníka složité filozofické knihy mají bezprostřední vliv na jejich osudy“. Mezi filozofické spisy, jež dnes mají zvláštní váhu, patří i knihy Ivana Iljina, zesnulého rok poté, co Miłosz napsal citovanou větu.

Iljinova renesance v oficiálním Rusku konce 20. a počátku 21. století vlila jeho dílu nový život a fašismus se adaptoval tak, aby umožnil nástup oligarchie a dodal konkrétní ideje, jež ruským mocným umožní přejít od nevyhnutelnosti k věčnosti.

Fašismus dvacátých a třicátých let — tedy Iljinovy éry — měl tři hlavní rysy: na úkor rozumu a zákona oslavoval vůli a násilí, volal po vůdci mysticky splynuvším s vlastním lidem a v globalizaci spatřoval nikoli okruh problémů k řešení, nýbrž spiknutí. Fašismus oživený v současné situaci ekonomické nerovnosti ve formě politiky věčnosti slouží oligarchům jako katalyzátor pro přechod od veřejné diskuse k politické fikci, od smysluplného hlasování k falešné demokracii a od právního státu k personálně zaměřeným režimům.

Timothy Snyder, foto: Wikimedia Commons

Dějiny se nezastaví a vždy nabízejí alternativy. Jednu z nich předkládá právě Iljin. V naší době zažilo renesanci vícero fašistických myslitelů, on je však nejdůležitější. Je vůdcem na stmívající se cestě k nesvobodě, jež vede od nevyhnutelnosti k věčnosti. Když se s jeho myšlenkami a vlivem seznámíme, dovolí nám to předjímat další směr a hledat zdroje světla i možné odbočky. K tomu je nutno uvažovat historicky, tedy ptát se, jaký význam mohou mít ideje minulosti pro přítomnost, srovnat Iljinovu éru globalizace s naší současností a uvědomit si, že tehdy i nyní existovaly možnosti a nebyly jen dvě. Přirozeným nástupcem závoje nevyhnutelnosti je rouška věčnosti, ale existují i další alternativy a je nutné je najít dřív, než rouška vše zastře. Když přijímáme věčnost, vzdáváme se tím individuality a žádnou další možnost již nehledáme. Věčnost je také ideou, jež hlásá, že ideje neexistují.

Když se v roce 1991 rozpadal Sovětský svaz, američtí stoupenci politiky nevyhnutelnosti vyhlašovali konec dějin — a někteří Rusové zase hledali nový zdroj autority v imperiální minulosti. Po svém vzniku v roce 1922 Sovětský svaz převzal většinu území carského Ruska. Carovo panství bylo největší na světě: od západu na východ se rozpínalo od poloviny Evropy po pobřeží Tichého oceánu a od severu na jih od Arktidy po Střední Asii. Naprostou většinu obyvatelstva tvořili rolníci a nomádi, nicméně ruské střední vrstvy spolu s inteligencí uvažovaly na přelomu století o způsobech, jakými by se samoděržaví mohlo modernizovat a stát se spravedlivějším.

Ivan Iljin se narodil roku 1888 ve šlechtické rodině a vyrůstal jako typický představitel své generace. Na přelomu století toužil po tom, aby se Rusko stalo právním státem, po katastrofě první světové války a zkušenosti bolševické revoluce v roce 1917 se však stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. V roce 1922, tedy krátce před vznikem Sovětského svazu, byl vypovězen ze země. Usadil se v Berlíně a odtud vytvářel programové zajištění bělogvardějských odpůrců nového státu. Za „bílé“ se označovali bojovníci proti bolševické Rudé armádě během dlouhé a krvavé ruské občanské války, kteří se následně tak jako Iljin uchýlili do politické emigrace v Evropě. Později Iljin pojímal své texty jako návod pro ty, kdo se v Rusku ujmou moci po pádu Sovětského svazu. Zemřel v roce 1954.

Když v roce 1991 vzešla z trosek Sovětského svazu nová Ruská federace, Iljinova kniha Naše úkoly se dostala do oběhu v nových vydáních, vyšly mu sebrané spisy a jeho myšlenky získaly mocné zastánce. Přestože zemřel ve Švýcarsku v naprostém zapomnění, Putin v roce 2005 zorganizoval převoz ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě. Iljinova pozůstalost byla uložená v knihovně Michiganské státní univerzity, Putin však roku 2006 vyslal emisara, který zajistil její transport. Tou dobou už Putin Iljina citoval v pravidelných prezidentských proslovech před valným shromážděním ruského Federálního shromáždění; tyto významné projevy si Putin psal sám. Po roce 2010 Putin využil Iljinovy autority k vysvětlení, proč Rusko musí podkopat Evropskou unii a zaútočit na Ukrajinu. Když měl na dotaz uvést svého oblíbeného historika, označil za svou autoritu pro výklad minulosti právě Iljina.

Ruská politická elita následovala Putinův příklad a jeho hlavní propagandista Vladislav Surkov přizpůsobil Iljinovy myšlenky světu moderních médií. Surkov stál za Putinovým nástupem k moci a dohlížel na konsolidaci médií, jež Putinovi zajistila moc takříkajíc navěky. Dmitrij Medveděv, formální předseda Putinovy politické strany, doporučil Iljina ruské mládeži. Iljina citovali předáci obou domněle opozičních stran, totiž komunistů i (krajně pravicových) liberálních demokratů, kteří měli svůj podíl na nastolení oné kamufláže demokracie, k jejímuž vzniku Iljin vybízel. Iljina citoval předseda ústavního soudu — a to v době, kdy sílila podpora pro Iljinovu myšlenku, že zákon znamená totéž co láska k vůdci. Ve chvíli, kdy se Rusko změnilo v centralizovaný stát v podobě, jakou Iljin hájil, jeho jméno zmiňovali i oblastní gubernátoři. Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí strany a všichni příslušníci státního aparátu z Kremlu darem soubor Iljinových politických publikací. V roce 2017 připomněla ruská televize sté výročí Říjnové revoluce filmem, jenž Iljina představoval jako morální autoritu.

Iljin byl stoupencem politiky věčnosti a jeho myšlenky získaly dominantní vliv právě koncem 20. a počátkem 21. století, v době, kdy se v Rusku hroutila kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti. Jeho vliv vyvrcholil po roce 2010, kdy se Rusko změnilo v organizovanou kleptokracii a domácí sociální nerovnost dosáhla ohromujících rozměrů. Útok Ruska na Evropskou unii a na Spojené státy poukázal na určité politické ctnosti, které filozof Iljin nevnímal nebo jimi pohrdal: individualismus, střídání ve funkcích, integraci, novátorství, pravdu a rovnost.

Překlad Martin Pokorný

Vychází v nakladatelství Prostor/Paseka.