09/12/2014 | recenze |

Cesta z Polska do USA

Masłowska zdařile navazuje na své předchozí knihy sugestivním líčením absolutní osamělosti moderního člověka. Vykresluje nemožnost vzájemné komunikace. Všichni jsme uzavřeni ve svém vlastním světě a k ostatním se vztahujeme především prostřednictvím svých utkvělých představ. Zoufale chceme někam patřit, být součástí něčeho, co má smysl, a tak se lísáme k věcem, pózám, postojům a maskám.

Farah a Joanne, dvě nerozlučné kamarádky, tak přibližně kolem třicítky, bydlí v nepříliš prestižní čtvrti v blíže nespecifikovaném americkém velkoměstě. Mají nepříliš prestižní práci a ještě méně prestižní plat. Jejich citový život je poměrně plytký a největší vzrušení do jejich životů přináší nové číslo magazínu Yogalife. Tato „idylka“ se změní ve chvíli, kdy se Joanne zamiluje do muže s malým „m“, nikoli do vysněného Pana Dokonalého, ale do absolventa hungaristiky prodávajícího armatury značky Tip-tap. Stále opuštěná Farah se pak ještě chvíli nového vztahu účastní v roli pátého kola u vozu. Na jedné „šíleně cool“ vernisáži se pak seznámí s Goszou, „absolutně ulítlou“ dcerkou bohatého obchodníka. Ta všem tvrdí, že je z Polska, tedy z „takové země v bývalé Jugoslávii“, a protože její jméno všichni komolí, nechává si říkat Go. Avšak ani toto přátelství nemá dojít naplnění, protože je založeno na klamném zdání sounáležitosti, vycházející snad jen z chvilkově sdíleného rozpoložení. Panoptikální společnost doplňují například Jed, majitel kadeřnictví Hairdonismus, ve kterém Farah pracuje, Spisovatelka (velmi pravděpodobně alter ego Masłowské), která se potýká s tvůrčí zácpou, a její přítel Ernst či laskavě morbidní sirény objevující se ve snových pasážích, které prostupují celým textem. Charakteristika postav je velice povrchní a uskutečňuje se prostřednictvím nálepek s názvy knih, oblíbených jídel, drinků, časopisů, autorů. Život postav se odehrává ve znamení napětí mezi nenaplněnými ambicemi a aspiracemi na prestižnější život, ke kterému vzhlížejí, ale mají z toho tak nanejvýš závratě a bolest za krkem. Obklopuje nás realita, v níž nic není takové, jaké se zdá, koncentrace umělého braku již překročila všechny meze a zbyla jen simulace a předstírání.

 maslowska

New York, New York!

Třetí próza Doroty Masłowské je z formálního hlediska jejím asi nejméně provokativním textem. Po narativně chaotické prvotině Červená a bílá (polsky Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, 2002), ve které šokovala vulgaritou a zcela svévolným zacházením s jazykem, a Královnině šavli (Paw królowej, 2005), kterou odvyprávěla skrze mistrovsky rýmované rytmické hip-hopové fráze, je forma jejího nejnovějšího románu (rozsahem spíše novely), rozděleného do třiceti krátkých kapitol, mnohem konzervativnější a učesanější. Důraz, který v předchozích knihách kladla na stranu jazyka, se zde výrazně přesouvá na stranu fabule. Masłowska rovněž poprvé opouští Polsko a vydává se za Atlantik, aby napsala „americkou knihu“. Kontury města, v němž se kniha odehrává, jsou zcela neostré, jakoby akvarelově rozmyté, nic není pevně lokalizováno, chybí konkrétní geografické určení, snad kromě náznaků v podobě názvů Bath, Prixton, Bohemian. Jedná se o místo bez identity a jedinými okamžiky, kdy je čtenáři umožněno se mu přiblížit, jsou impresionisticky evokativní popisy prchavých momentů, které z jazykového hlediska představují to nejimaginativnější a nejzajímavější — jako by v nich do té učesané „korektní“ knihy na chvíli zlomyslně nakoukla Královna z předchozího románu a hodila tam šavli.

Rozhodnutí umístit děj do Spojených států bylo přesto promyšlené. Okamžik, kdy se malinkaté Farah zmítané kocovinou „jako zázrakem podařilo vylézt na krabičku od modafenu“, jasně prozrazuje, že polský název knihy (Kochanie, zabilam nasze koty) odkazuje na americký film Miláčku, zmenšil jsem děti (polsky Kochanie, zmniejszyłem nasze dzieci), v němž děti potrhlého fyzika nedopatřením zapnou přístroj, který je miniaturizuje, a ony pak bloudí zahradou kolem svého domu. Také v próze Masłowské se město jeví jako něco nepřirozeně obrovského, jako něco, co se vymyká pochopení, co člověka přerostlo a žije svým vlastním životem.

Snad bylo záměrem autorky ukázat, že realita soudobé, postmoderní krizí zmítané euroatlantické kultury je geograficky homogenní, možná chtěla zúročit své zážitky ze stipendijních pobytů v USA. Otázkou zůstává, zda Masłowské celé to úsilí stálo za to. Dokud totiž její texty kořenily v polské půdě a odkazovaly ke konkrétnímu prostředí, které dobře znala a byla v něm zabydlena, psala s lehkostí a protřelostí kočky, která je nyní, jak ostatně napovídá titul, ta tam. Osvěživým dojmem působí snad jen imaginativní obrazy vyplněné objekty milostného vzplanutí mezi reálným a fantaskním (čelní kost padající do salátu, psí internetová kavárna, gumový maskovací obal na knihy nadepsaný Kázání Piotra Skargy nebo trekingové lodičky), které připomínají spíš laskavě hravou atmosféru Vianovy Pěny dní. Celý fikční svět tohoto příběhu o nenaplněné lásce a naplněném odcizení je pak do posledního místa pokryt nálepkami-ikonami, jimiž autorka magickou mocí jména přivolává na pomoc mimo jiné Woodyho Allena, Davida Lynche, Johna Steinbecka, Samuela Becketta, ale i Antonioniho, Felliniho nebo taky starého dobrého Pasoliniho, kteří však nic neříkají, nijak děj nerozvíjejí, nezasahují do něj, pouze stojí za autorkou jako jakási všemocná monstra z japonského manga seriálu a mlčky jí kryjí záda. Ve výsledku pak převládá dotěrný pocit, jako by nešlo o skutečný svět vyplněný lidmi, ale spíše o jeho maketu obývanou artovými manekýny.

 

Konzum je špatný

Masłowska debutovala ve svých devatenácti letech v roce 2002, kdy byl již knižní trh v Polsku dostatečně transformován a vybaven mechanismy propagace schopnými vyrobit „kulturní produkt“. Na to také v souvislosti s autorčiným debutem upozorňovala řada kritiků, kteří se zamýšleli nad tím, zda by byla její první kniha přijata stejně, kdyby její vydání neprovázela vydatná mediální masáž, která z debutu neznámé autorky udělala bestseller se sto tisíci prodanými výtisky. Nyní, po dvanácti letech, by již sice bylo trapné označovat autorku za nadějnou, slibnou, neřkuli začínající, avšak propagace její nejnovější knihy byla snad ještě masivnější než v případě debutu. Z pozitivních recenzí, které její tvorbu často až nemístně glorifikují, je mnohdy zřetelně cítit snaha uplést z mála mnoho. Ironií osudu tak je, že i když autorka kritizuje povrchnost uměleckého světa a arbitrárnost hodnoty umění, ona sama bývá často terčem stejných výtek. Polský literární vědec a kritik Dariusz Pawelec ve své recenzi pro deník Gazeta Wyborcza trefně upozornil, že jednou z největších slabin této knihy je to, že řada recenzentů upozorňuje na objevnost perspektivy, kterou před námi Masłowska rozprostírá. Zatímco v jejích předchozích románech byl vyzdvihován zejména formální anarchismus a explozivní jazyková invence, v Zabila jsem naše kočky, drahá, která je formálně a jazykově umírněná, se pozornost soustřeďuje zejména na syžet a fabuli. A zde jsme na rozpacích, protože se dovídáme, že: moderní společnost je v rozkladu, konzumní společnost je špatná, mezilidské kontakty probíhají v čím dál větší míře virtuálně, korporátní kultura je špatná a moderní umění často velmi povrchní. Povrchnost se bohužel nevyhnula ani těmto postřehům. Masłowska klouže po povrchu, metá piruety od tématu k tématu, sází na efektní krokové pasáže a sebevědomě čeká, že posbírá absolutní známky za uměleckou i technickou hodnotu. Polská kritička Kinga Dunin ve svém komentáři ke Královnině šavli označila autorku za holku, která říká banální věci tak, aby vypadaly jako rebelské a originální. Doufejme tedy, že nám Masłowska, označovaná už více než dekádu za enfant terrible polské literatury, touto prózou oznamuje, že již definitivně vyrostla z dětských střevíčků. A protože žádné dospívání není jednoduché, přejme si, aby odteď nebyla již jen terrible.


Dorota Masłowska: Zabila jsem naše kočky, drahá, přeložila Barbora Gregorová, Odeon, Praha 2014