Církev byla za loajalitu ochotna odpustit cokoliv

Začátkem července uplyne šest set let od upálení Jana Husa, jedné z nejvýraznějších postav české historie a reformátora katolické církve. V rozhovoru pro H7O mluví historička Marie Neudorflová o Husově vztahu k církvi a jeho významu pro Tomáše G. Masaryka a českou současnost.

Z jaké rodiny Jan Hus pocházel? Jan Hus pocházel z velmi skromných poměrů, z vesnice Husince v jižních Čechách. Oblast byla známá pěstováním hus a své příjmení Hus přijal Jan až v dospělosti. Jeho matka byla velmi zbožná a vedla k tomu i své děti. Ačkoli v církvi i škole bylo vše latinské a ve městě téměř všechno německé, Jan v dospělosti vzpomínal, že ho matka naučila krátkou modlitbu česky. Později, když začal úspěšně vymaňovat český jazyk z ponížení k jeho věhlasu, užíval sousloví „v jazyce mé matky“. Předurčilo něco v dětství jeho osud? Nemyslím si, že se stalo v jeho dětství něco skutečně fatálního, co by předurčilo jeho životní cestu, byl to spíše souběh řady okolností. Z nich nejdůležitější bylo, že to byl hoch velmi nadaný, dobře vychovaný a učenlivý. To byl důvod, že místní kněz doporučil, aby ho rodiče dali do Prachatic do školy, která byla, jako všechny, latinská. Většině chlapců a všem dívkám byla odepřena možnost školního vzdělání. Když bylo zřejmé, že chudému chlapci bude platit náklady vrchnost, Pán z Husi, byl svolný i otec. V Prachaticích se velmi sblížil s přibližně o deset let starším Křišťanem z Prachatic, pražským studentem, který jezdil domů na prázdniny. Ten mu daroval dva listy z Bible přeložené do češtiny. I po letech Hus věřil, že ho tím zachránil, probudil v něm víru v hodnotu českého jazyka. Jeho zásluhou šel pak Jan studovat na Univerzitu Karlovu. Dosáhl hodnosti bakaláře i Mistra, měl vynikající znalosti i reputaci. A od roku 1402 byl pověřen kázáními v kapli Betlémské, která byla roku 1391 postavena pro čtyři tisíce lidí, aby se v ní kázalo česky. S Křišťanem se stali přáteli na celý život. Později Křišťan, který si vybudoval pozici astronoma u dvora krále Václava IV., podporoval Jana psychicky i v jeho dobách nejtěžších. Další velikou oporou a příznivkyní mu byla královna Žofie, zanedbávaná mladinká druhá žena krále Václava IV. Ta snad dokonce měla zásluhu o přivezení několika Wiclefových spisů z Anglie do Prahy . Čím byl Jan Hus více? Učitelem, kazatelem, nebo náboženským reformátorem? Myslím, že byl velmi dobrý a dokonce vtipný učitel. Ale jako kazatel v kapli Betlémské měl nezastupitelný vliv. Lidé se často do kaple nemohli ani vejít. Zdá se, že tuto svoji činnost považoval za nejdůležitější. Svá čtení z evangelií, z Písma, podrobně vysvětloval, aby lidé, kteří neuměli většinou číst ani psát, rozuměli jejich morálním apelům prostřednictvím příběhů a aby jim byly posilou pro bohulibý život. Hus dával své rozbory do souvislostí se současnými problémy, zvláště se způsobem života církve, prelátů, papeže, kteří se se svým materialismem, chamtivostí a nemravností naprosto odpoutali od původního křesťanství. Lidé potřebovali mít jasno o smyslu pravdy zjevené, o jejím vztahu k jejich životu, což Hus pojímal velmi svědomitě. Chtěl, aby církev respektovala lidi jako bytosti stvořené k obrazu božímu, a ne aby je vydírala a upírala jim přístup ke slovu božímu a mravnému životu. Vzhledem k tomu, že nemravné a znemravňující přístupy přicházely shora, od papeže a prelátů, Hus neuznával jejich legitimitu a papeže dokonce nazval Antikristem. Proto také neuznával klatbu, která na něho byla vyhlášena roku 1412. S vyhlášením interdiktu, což postihovalo Prahu a lidi kolem něj, to ale bylo horší. Nechtěl, aby kvůli němu lidé trpěli, proto odešel na venkov. Hus byl svým způsobem reformátorem, apelujícím na svědomí jednotlivců. Chtěl, aby se kněží a hierarchie vrátili k původnímu učení církve, k Bibli. Tu uznával jako větší autoritu než papež a kněze. Za hlavu církve považoval Ježíše, Boha, a ne papeže, jak hlásala církev. Podstatné také je, že ve své kritice církve nebyl sám. Od 14. století bylo v Evropě i v českém království mnoho kritiků života prelátů a církve, z nichž nejvýznamnější byl anglický teolog John Wiclef. Církev však měla mnoho účinných a krutých zbraní proti kritikům, nejen upalování. Bezpečně je možné říci, že Hus svým učením, svým důrazem na svobodu hlásat slovo boží a číst Bibli, což církev nedovolovala, i svou mírnou podporou přijímání pod obojí, používáním češtiny, položil základy k české reformaci.

Jan Hus

Jan Hus

Tvrdí se, že kdyby Jan Hus odvolal své učení, byl by tajně převezen do Skandinávie, kde by v naprostém zapomnění musel zemřít. Je to historicky doloženo? Ano, je to doloženo, v některé ze svých knih to zmiňuje profesor Čornej. Dokonce existovaly tři alternativy, jak se Husa navždy zbavit, kdyby odvolal svá kázání. Na kostnickém sněmu mu předložili k odvolání celou řadu článků, které ale jeho názory zcela překrucovaly. Ono asi nešlo o ty články, o jeho „kacířství“, ale o to, že kritizoval církev s požadavkem jejího zmravnění, že vzdělával lid, aby více rozuměl světu, ve kterém žil, a aby byl odolný vůči nepravdě, vůči zlu. Nejnebezpečnější pro světskou moc církve bylo Husovo trvání na tom, že náboženská víra musí být totožná s mravností, s etikou. Tento princip vnímá církev dodnes jako nebezpečí, které má velký potenciál ohrozit její mocenskou, ekonomickou pozici. Husova připomínka sv. Řehoře, že bohatí a papež by měli prosit chudé, aby si od nich vzali, a ne naopak, vypovídá velmi sama o sobě. Jan Hus inspiroval i T. G. Masaryka. Co na jeho učení nejvíce vyzdvihoval? Masaryk si ve svých odkazech a úvahách velmi cenil Husův důraz na pravdu. Svá životní motta „co není pravdivé, není veliké“ a „pravda vítězí“ měl z Husa. Přestože Masaryk byl hluboce věřící člověk, podobně jako Hus vyznával, že víra nemá odporovat rozumu a že má být v naprostém sepětí s mravními principy. Na rozdíl od Husa však vnímal Ježíše jako morálně i intelektuálně velikého, výjimečného člověka, ale neuznával jeho božský původ. S tím souviselo také jeho odmítání jiných dogmat, která Hus bral jako axiomy. Masaryk nesmírně obdivoval, že Hus dokázal statečně stát v pravdě až do úplného mučednického konce. Masarykův zájem o Mistra Jana Husa byl podmíněn také skutečností, že ho český národ ctil jako mučedníka, ale ve skutečnosti o jeho myšlenkách, učení a kritice církve mnoho nevěděl. Svými přednáškami a články od začátku devadesátých let devatenáctého století chtěl Husa národu nejen přiblížit, ale chtěl také inspirovat mladou českou humanitní inteligenci, aby se mu více věnovala, aby Husův mravní a intelektuální duch měl více vlivu na český národ. A to se mu podařilo. Jan Hus, Jan Palach, Jan Zajíc… Dalo by se mezi těmito mučedníky a hořícími loučemi svědomí vystopovat cosi společného? Masaryk jednou řekl, že Hus, podobně jako Karel Havlíček, byl v moderní době znám a ctěn hlavně jako mučedník, nespravedlivě odsouzen a upálen. Proto se mu věnoval, aby z jeho činnosti a myšlení upozornil na to nejdůležitější. Chtěl inspirovat hlavně mladou inteligenci k hlubšímu zájmu o Husa a jeho učení. Takže všichni tři měli společný statečný postoj k moci, která utlačuje, která upírá lidem svobodu a nedbá jejich důstojnosti. Římskokatolická církev se dosud zdráhá uznat Jana jako světce, protože by musela přiznat i své pochybení. Kdyby se tak ovšem stalo, co všechno by to znamenalo? Myslím, že není možné, aby se to stalo. Jak už jsem naznačila výše, to nebylo církevní pochybení, které dovedlo Husa na hranici, byl to správný odhad, že Husovy postoje, zvláště jeho důraz na spojení víry a mravnosti, je přímo ohrožením církve a její moci. Papež se může omluvit, nebude to však omluva k podstatě věci, ale aby uchlácholil český národ, případně pomohl katolické církvi zvýšit v českém národě vliv. A ono by se mu to do velké míry podařilo, neboť lidé opět nerozumí světu, ve kterém žijí, a nedovedou rozeznat, co je dobro a co je zlo. Cítí jen dopady zla. Papežova povrchní omluva by tak mohla snížit váhu Husovy osobnosti v očích části české veřejnosti a zvýšit váhu katolické církve. Církvi vždy šlo o to, aby jí lidé byli poslušní za jakékoli situace, aby vlastně nemysleli. Za loajalitu byla ochotna odpustit lidem cokoli. Jenže Hus neuznával ani tento církevní princip. Jen Bůh mohl odpouštět, a to jen za podmínky účinné lítosti spojené s účinnou nápravou hříchů. Rozum v tomto kontextu hrál primární roli. Hus chtěl, aby lidé mysleli na základě pravdy zjevené i pravdy poznané. Jistě i tento Husův postoj přispěl k jeho osudu. V těchto zásadních principech nevidím žádnou podstatnou změnu u katolické církve. Je mnohem opatrnější, to ano. Jan Hus po vyhnání z Prahy údajně kázal v kazatelně nedaleko Petrovic u Sedlčan. Podle pověstí se za ním táhly davy lidí z daleka široka. Mělo by jeho učení platnost i dnes? Husovo učení by mělo určitě platnost i dnes. Dovedl spojit vzdělání a náboženskou víru s hlubokým vhledem do problémů své doby. A zároveň byl hluboce mravně orientovaný. A kdyby kázal dnes, tak by dokázal spojit příběhy z Písma se současnými problémy, s kritikou mocných a se vzděláváním lidí. Jistě by bral ohled na to, že jsou lidé obecně vzdělanější, mají přístup k různým, až přehojným informacím. Ale neušlo by mu, že pro ně není vůbec snadné si z nich udělat smysl a trvalé praktické životní postoje. A na to by se soustředil. Hus jako člověk, který se pečlivě dobíral podstaty a smyslu pravdy zjevené i poznané, zůstal věrný svým principům, by byl opět vzácným příkladem pro lidi, jako zdroj inspirace i poučení.
Marie L. Neudorflová pochází z východních Čech, kde reformační tradice byla vždy charakteristicky viditelná a vzbuzovala v ní zájem o historii. V šedesátých letech vystudovala historii na Univerzitě Karlově v Praze. Další studium absolvovala po roce 1968 v Kanadě, kde se věnovala tématům souvisejícím s demokracií. Věnuje se přednáškám, hlavní témata její vědecké činnosti jsou osobnosti T. G. Masaryka, Jan Husa nebo otázky ženského hnutí. Její nejdůležitější knižní publikace jsou T. G. Masaryk — politický myslitel (2012) a České ženy v 19. století (1999).