Včera se na Nové scéně Národního divadla udělovaly Státní ceny: cenu za literaturu dostal Jáchym Topol, za překlad in memoriam Eva Kondrysová a v oboru výtvarného umění typograf Jan Solpera. Odcházející ministr kultury Daniel Herman ocenil Topolův poslední román Citlivý člověk, který ještě „zesiluje autorovu předchozí dráhu“.

Eva Kondrysová zemřela v polovině září ve věku devadesáti let. Překládala z angličtiny, autory jako Jane Austenovou nebo Johna Updikea. Kondrysová je překladatelskou legendou i kvůli svému redaktorskému nasazení z nakladatelství Odeon během normalizace, kdy umožňovala některým „zakázaným“ překladatelům vydávat pod vlastním jménem.


Man Bookerovu cenu získal podruhé v řadě Američan. Porota nejprestižnější (donedávna) britské literární ceny ocenila povídkáře George Saunderse a jeho román Lincoln in the Bardo (Lincoln v Bardu).

Příběh románu se odehrává během jediného dne, kdy Abraham Lincoln v roce 1862 navštěvuje hrob svého syna, který zemřel na tyfus. O jeho návštěvě vypráví mrtví obyvatelé hřbitova, kteří se úplně nesmířili se svou smrtí. Bardo je termín z tibetského buddhismu. Označuje stav mezi smrtí a znovuzrozením.


Doporučující „výkřiky“ z recenzí na přebalech knih mají kromě bestsellerových žebříčků jednu tichou stálici: Kirkus Review. Americký žurnál se už od třicátých let minulého století specializuje na knižní recenze a v online verzi se mu daří pokrývat velké spektrum anglicky psané knižní produkce. Spousta amerických knihoven i knihkupectví se podle jeho textů řídí při výběru titulů k nákupu. Minulý týden museli editoři Kirkusu změnit recenzi a hodnocení knihy American Heart (Americké srdce) spisovatelky Laury Moriartyové. K horšímu.

Kirkus review má jedinečnou politiku přidělování knih recenzentům: snaží se co nejvíce přiblížit kulturní a společenský profil kritika hrdinům hodnocené knihy. Zároveň jsou všechny recenze anonymní.

American Heart je dystopický young adult román, v němž americká teenagerka pomáhá zachránit muslimku z internačního tábora. Knihu recenzovala muslimka a byla nadšená: „Děsivé, napínavé, nabité myšlenkami a dojemné,“ napsala při plné hvězdičkové palbě.

S tím ale nesouhlasili další čtenáři knihy, která trpí syndromem „bílého spasitele“: je sice o nutnosti tolerance a soužití, ale opět z perspektivy bílé holky. Na tento přístup jsou v zámoří citlivý čtenáři i kritici young adult literatury — podle jedné novinářky „kulturní policajti“ —, pro něž je YA jedním ze způsobů, jak budovat kulturní, etnickou či sexuální rozmanitost, reprezentaci a snášenlivost. V hodnoceních a komentářích na komunitním serveru Goodreads se proto začaly množit odmítavé reakce. „Nasrat na vaše narativy bílého zachránce,“ zněl jeden z nejpopulárnějších.

Kirkus Review nakonec ustoupil a po dohodě s anonymní kritičkou knize ubral hvězdičku a upravil text recenze, aby byla čtenářská komunita spokojenější.


Francouzský knižní trh má neočekávaný hit: memoárovou knihu o zkušenostech obézní ženy ve francouzské společnosti. Francouzky sice platí za nejštíhlejší v Evropě a ve Francii je od roku 2001 zakázaná diskriminace na základě fyzického vzhledu, i tak se z On ne naît pas grosse (Nikdo se nerodí tlustý) od Gabrielle Deydierové stal mediální hit.

Vystudovaná žurnalistka v On ne naît pas grosse, jehož se chystá dotisk, líčí francouzskou „tukofobii“. Sama zažila nepřijetí do práce i vyhazov kvůli nadváze, stejně jako obavy z cestování vlakem nebo nákupu jídla — kvůli odsudečným pohledům.

Kniha, v níž Deydierová líčí všemožné ústrky a symbolické násilí, jemuž musí jedinec s nadváhou ve Francii čelit, se zjevně dotkla citlivého místa tamní společnosti. Ozývají se jak hlasy podpory a lidí s podobnou zkušeností, tak i ty kritické. Někteří čtenáři a novináři například tvrdí, že se Deydierová snaží normalizovat obezitu.

Ve Francii podle The New York Times totiž není zvykem psát o vlastním těle a nadváha je pořád stigma. Počet obézních Francouzů přitom každoročně roste — v minulém roce to bylo šestnáct procent populace. Tato kombinace mlčení a tloustnutí má pak pro mnohé postižené jedince, především ženy, fatální důsledky. „Společnost je k ženám hodně krutá. Čelí totiž nejvíce požadavkům: musí být krásné, ale ne příliš; musí být hubené, ale ne příliš; musí být inteligentní, ale ne příliš, protože nesmí zastínit muže,“ vysvětluje Anna-Sophie Jolyová, prezidentka organizace sdružující skupiny zastupující obézní lidi.

Jedním z indikátorů vnímání obezity ve Francii je vzrůstající počet bariatrických zákroků, při nichž se podvazuje či odstraňuje část žaludku nebo střev: ročně se podobných zákroků v zemi provede padesát tisíc.

Aktivisté i sociologové proto knihu Gabrielle Deydierové vítají. Možná konečně pomůže v širším mediálním prostoru otevřít téma, kterým tisíce Francouzů denně trpí.