Civilizace
Známý britský historik Niall Ferguson si pokládá zásadní otázku pro naši společnost: co stálo za vzestupem západní civilizace? A co bude stát nebo již stojí za jejím úpadkem? Novinka Civilizace, jejíž úvod si můžete přečíst, hledá odpovědi.
Nejnovější kniha anglického historika Nialla Fergusona představuje velmi nápaditý pokus o konfrontaci civilizačního střetávání se Západu se "zbytkem světa" od antiky až po naši současnost. Esejistickou formou, obdobně jako ve velmi úspěšné knize Vzestup peněz, se Ferguson pokouší odpovědět na otázku, proč se západní civilizace stala ve světě v moderní době zcela dominantní, ačkoli k tomu postrádala jakékoli předpoklady a ačkoli z hlediska technických inovací za "zbytkem světa" v mnohém velmi pokulhávala. Spolu s tím se ale zároveň táže, jaký bude vývoj západní civilizace, zda si tuto dominanci, kterou postupem doby ve střetu s asijskými tygry a s fundamentálním islámem poněkud začíná ztrácet, udrží, a pokud ano, jakou cenu za to bude muset zaplatit. (z anotace)
Rasselasova otázka
Civilizaci by [do čtvrtého vydání svého slovníku] nepustil, pouze slušnost. Při vší úctě k němu jsem za opak barbarství považoval spíše civilizaci ve smyslu zušlechtění než slušnost.
James Boswell
Všechny definice civilizace (…) patří ke konjugaci, která říká: „Já jsem civilizovaný, ty patříš ke kultuře, on je barbar.“
Felipe Fernández-Armesto
Když Kenneth Clark ve svém stejnojmenném televizním seriálu mluvil o civilizaci, nenechával diváky na pochybách, že má na mysli civilizaci západní — a především umění a architekturu západní Evropy od středověku do 19. století. V prvním z třinácti dílů, které natočil pro BBC, se objevilo zdvořilé, avšak razantní odmítnutí byzantské Ravenny, keltských Hebrid, vikingského Norska a dokonce i Cách Karla Velikého. Doba temna od pádu římské říše do renesance 12. století se zkrátka nedala označit za civilizaci v tom smyslu, jak ji chápal Clark. Život jí podle něj vrátila až stavba katedrály v Chartres, vysvěcené, i když dosud nedokončené, v roce 1260, a v jeho době manhattanských mrakodrapů jevila známky vyčerpání.
Clarkův nesmírně úspěšný seriál, vysílaný ve Velké Británii poprvé v době, kdy mi bylo pět let, definoval civilizaci pro celou jednu generaci anglicky mluvícího světa. Civilizace, to byly zámky na Loiře, paláce ve Florencii. To byla Sixtinská kaple, to byl zámek ve Versailles. Od střízlivých interiérů nizozemské republiky po honosné barokní fasády vystupoval Clark jen jako historik umění. Zmiňoval hudbu a literaturu, občas nahlédl do politiky a dokonce i do ekonomie. Ale podstatu Clarkovy civilizace tvořila zkrátka Vysoká Vizuální Kultura. Jeho hrdiny byli Michelangelo, da Vinci, Dürer, Constable, Turner, Delacroix.
Abychom byli vůči Clarkovi spravedliví, je třeba říci, že jeho pořad měl podtitul Osobní pohled. A Clark si byl — již v roce 1969 — vědom i problematičnosti naznačování, že „předkřesťanská éra a Východ“ byly v jistém smyslu necivilizované. Žít s Clarkovým pohledem, ať už osobním nebo jiným, je ale s odstupem čtyř desetiletí stále obtížnější (nemluvě o Clarkově dnešním povýšeneckém chování, které jde člověku trochu na nervy). Tato kniha nabízí širší, komparativnější pohled a mou snahou je držet se spíše při zemi než se chovat namyšleně. V mých představách civilizace hraje kanalizační potrubí stejně důležitou úlohu jako opěrné oblouky, ne-li důležitější, protože bez fungující veřejné kanalizace jsou města smrtící pastí, která mění řeky a studny v ráj bakterií Vibrio cholerae. Stejně jako cena uměleckého díla mne zajímá i jeho kulturní hodnota. Civilizace je podle mého názoru mnohem víc než jen to, čím je zaplněno pár předních galerií. Je to velmi složitý lidský organický systém. Obrazy, sochy a stavby možná představují její nejlépe viditelné, nejpoutavější úspěchy; jsou ale nesrozumitelné bez jistého pochopení ekonomických, společenských a politických institucí, které je vymyslely, zaplatily, uvedly do života — a uchovaly pro naše oči.
„Civilizace“ je slovo francouzského původu, které poprvé použil francouzský ekonom Anne-Robert-Jacques Turgot v roce 1752 a o čtyři roky později poprvé předložil veřejnosti markýz Victor Riqueti de Mirabeau, otec velkého revolucionáře. Jak ukazuje první motto tohoto úvodu, Samuel Johnson by neologismus nepřijal, přednost by dal výrazu „slušnost“. Pokud mělo podle Johnsona barbarství svůj protiklad, pak to byl slušný (i když občas naprosto drsný) městský život, jehož si v Londýně užíval plnými doušky. Civilizace, jak naznačuje etymologie tohoto slova, se točí kolem svých měst, a v mnoha ohledech jsou hrdiny této knihy právě města. Ale stejně důležité jako městské zdi jsou městské zákony (občanské i jiné); složení a zvyky města — mravy jeho obyvatel (občanské i jiné) — jsou stejně důležité jako jeho paláce. V civilizaci hrají stejně důležitou úlohu laboratoře vědců jako podkroví umělců. O civilizaci vypovídají stejnou měrou formy držby půdy jako podoba krajiny. Měřítkem jejího úspěchu nejsou pouze estetické úspěchy, ale také — a to je bezpochyby ještě důležitější — délka a kvalita života obyvatel. A kvalita života má mnoho dimenzí, z nichž ne všechny jsou snadno změřitelné. Asi dokážeme odhadnout průměrný příjem na hlavu lidí celého světa v 19. století nebo jejich průměrnou naději na dožití při narození. Co však jejich pohodlí? Čistota? Štěstí? Kolik měli šatstva? Kolik hodin museli pracovat? Kolik jídla si mohli za svou mzdu koupit? Umělecká díla mohou nabídnout náznaky, odpovědi na takovéto otázky však nikoli.
Civilizaci samozřejmě nedělá jedno město. Civilizace je největší jednotkou lidské organizace, dokonce vyšší, i když méně organizovanou než říše. Civilizace jsou zčásti praktickou reakcí obyvatel na okolní prostředí (potřebu získávat potravu, vodu, mít střechu nad hlavou a bránit se), mají však také povahu kulturní; ne vždy, ale často jsou náboženské; ne vždy, ale často jde o společenství jednoho jazyka. Není jich mnoho, nejsou však vzácné. Carroll Quigley jich za posledních deset tisíciletí napočítal dva tucty. Adda Bozemanová jich v předmoderní době viděla pouze pět: Západ, Indii, Čínu, Byzanc a islám. Matthew Melko jich napočítal celkem dvanáct, z nichž sedm již zmizelo (mezopotamská, egyptská, krétská, klasická, byzantská, středoamerická, andská) a pět stále žije (čínská, japonská, indická, islámská, západní). Shmuel Eisenstadt jich napočítal šest, když ke klubu přidal civilizaci židovskou. Vzájemné působení této hrstky civilizací stejně jako životní podmínky každé z nich patřily k nejvýznamnějším hnacím silám historických změn. Pokud jde o vzájemné působení, je až zarážející, že opravdové civilizace navzdory vnějším vlivům zřejmě po velmi dlouhou dobu zůstávají věrné samy sobě. Fernand Braudel to vyjádřil slovy: „Civilizace je ve skutečnosti ten nejdelší příběh ze všech. […] Civilizace (…) může přežít celou řadu ekonomik či společností.“
* * *
Pokud byste v roce 1411 dokázali obeplout svět, nejvíce by na vás pravděpodobně zapůsobila kvalita života v civilizacích Orientu. Císař Jung-le z dynastie Ming budoval v Pekingu Zakázané město, začaly práce na znovuotevření a vylepšení Velkého kanálu; na Blízkém východě obléhali Turci Konstantinopol a město nakonec roku 1453 dobyli. Byzantská říše dodýchávala. Se smrtí válečníka Tamerlána v roce 1405 zmizela opakující se hrozba nájezdů vražedných hord ze Střední Asie — antiteze civilizace. Císaře Jung-leho v Číně a osmanského sultána Murada II. čekala světlá budoucnost.
Západní Evropa by vám v roce 1411 připadala jako pravý opak: připomínala ubohé stojaté vody, vzpamatovávala se z pustošivých dopadů „černé smrti“ (v letech 1347—1351 postupovala na východ a počet obyvatel zredukovala na polovinu) a stále ještě ji sužovala špatná hygiena a zdánlivě nepřetržitá válka. V Anglii vládl chorobami stíhaný král Jindřich IV., kterému se podařilo svrhnout a zavraždit neblaze proslulého Richarda II. Francie se nalézala v sevření bratrovražedné války mezi stoupenci vévody burgundského a stoupenci zavražděného vévody orleánského. Chystalo se pokračování stoleté války mezi Anglií a Francií. Jiná hašteřivá království západní Evropy — Aragonie, Kastilie, Navarra, Portugalsko a Skotsko — vypadala jen o málo lépe. V Granadě stále vládli muslimové. Skotský král Jakub I. byl vězněn v Anglii, když ho zajali angličtí piráti.
Skutečnost byla taková, že nejúspěšnějšími částmi Evropy byly severoitalské městské státy: Florencie, Janov, Pisa, Siena a Benátky. Severní Amerika 15. století byla v porovnání se středo- a jihoamerickými říšemi Aztéků, Mayů a Inků s jejich vysoko se tyčícími chrámy a cestami, které vedly snad až do nebes, pouhou divočinou, kde vládla anarchie. Na konci vaší cesty kolem světa by vám představa, že Západ by mohl vládnout zbytku světa po většinu příští půlky tisíciletí, připadala jako velmi divoká smyšlenka.
A přesto se to stalo.
Ať už byl důvod jakýkoli, koncem 15. století začaly malé státy západní Evropy s jejich pokroucenými jazykovými výpůjčkami z latiny (a v malém měřítku z řečtiny), s jejich náboženstvím odvozeným z učení Žida z Nazareta a intelektuálními dluhy vůči matematice, astronomii a technologii Orientu vytvářet civilizaci schopnou nejen dobýt velké orientální říše a podmanit si Afriku, obě Ameriky a Austrálii, ale také obrátit národy po celém světě na západní způsob života — a této konverze se nakonec podařilo dosáhnout spíše slovem než mečem.
Jsou lidé, kteří to zpochybňují a tvrdí, že všechny civilizace si jsou rovné a že Západ si nemůže dělat nároky na nadřazenost nad, dejme tomu, východem Eurasie. Takový relativismus je ale prokazatelně absurdní. Takové převahy, jaké dosáhl Západ nad zbytkem světa, nedosáhla žádná předchozí civilizace. V roce 1500 disponovaly budoucí evropské imperiální mocnosti asi 10 % zemského povrchu a nanejvýš 16 % obyvatelstva. V roce 1913 mělo jedenáct západních zemí pod kontrolou téměř tři pětiny veškerého území a obyvatelstva a zodpovídalo za více než tři čtvrtiny (neuvěřitelných 79 %) světové hospodářské produkce. Průměrná délka života v Anglii byla oproti Indii dvojnásobná. Vyšší životní úroveň na Západě se projevovala také v lepší stravě, dokonce i pro zemědělské dělníky, a vyšším vzrůstem, dokonce i obyčejných vojáků a odsouzených. Civilizace, jak jsme viděli, znamená města. I v tomto ohledu se Západ dostal na špici. Pokud dokážeme zjistit, v roce 1500 byl největším městem světa Peking s 600 000 až 700 000 obyvatel. Z deseti největších světových měst tehdejší doby pouze jediné bylo evropské: Paříž; a ta neměla ani 200 000 obyvatel. Londýn jich měl asi 50 000. I v severní Africe a Jižní Americe byla urbanizace na vyšším stupni než v Evropě. V roce 1900 však situace vypadala úplně jinak.
Pouze jediné z deseti největších měst světa se nacházelo v Asii — Tokio. Londýn s asi 6,5 milionem obyvatel byl světovou megapolí. A dominance Západu neskončila se sestupem a pádem evropských impérií. Vzestup Spojených států propast mezi Západem a Východem rozšířil ještě více. V roce 1990 byl průměrný Američan třiasedmdesátkrát bohatší než průměrný Číňan.
A co víc, ve druhé polovině 20. století začalo být jasné, že pro východní společnosti je jedinou cestou, jak uzavřít širokou propast v příjmech, následovat příkladu Japonska a převzít některé (ne všechny) západní instituce a způsoby řízení. Výsledkem bylo, že se západní civilizace stala pro zbytek světa jistým vzorem cesty, jak se organizovat. Před rokem 1945 samozřejmě existovalo několik modelů vývoje, či operačních systémů, vypůjčíme-li si něco ze slovníku výpočetní techniky, které mohly nezápadní společnosti převzít. Ale ty nejpřitažlivější byly všechny evropského původu: liberální kapitalismus, nacionální socialismus, sovětský komunismus. Nacionální socialismus pohřbila v Evropě druhá světová válka, v mnoha rozvojových zemích však pod jinými jmény přežíval dál. Pád sovětského impéria v letech 1989—1991 pohřbil sovětský komunismus.
Je třeba říci, že po světové finanční krizi se hodně mluví o alternativních asijských hospodářských modelech. Ale ani ten nejhorlivější kulturní relativista nedoporučuje návrat k institucím dynastie Ming či mughalské (mogulské) říše. Současná debata mezi zastánci volného trhu a stoupenci státního intervencionismu je v podstatě debatou mezi identifikovatelně západními myšlenkovými školami: je to debata mezi stoupenci Adama Smithe a stoupenci Johna Maynarda Keynese, vedle nichž se stále ještě pachtí pár zarytých ctitelů Karla Marxe. Sama za sebe mluví místa, kde se tito tři muži narodili: Kirkcaldy, Cambridge, Trevír. Prakticky většina světa je dnes začleněna do západního hospodářského systému, v němž, jak doporučoval Smith, trh určuje většinu cen a rozhoduje o tocích obchodu a dělbě práce, ale role vlád je bližší tomu, co si představoval Keynes: intervencemi se pokouší zajistit hladký chod obchodního cyklu a redukovat nerovnost příjmů.
O neekonomických institucích žádná debata, která by stála za řeč, neexistuje. Univerzity celého světa směřují k západním normám. Totéž platí o způsobu organizace medicínské vědy, od specializovaného výzkumu po zdravotní péči prvního sledu. Většina lidí dnes uznává velké vědecké pravdy objevené Newtonem, Darwinem a Einsteinem, a i ti, kdo je neuznávají, sahají při prvních příznacích chřipky či zánětu průdušek dychtivě po výrobcích západní farmakologie. Jen velmi málo společností se stále ještě vzpírá západním modelům nakupování a spotřeby a vůbec západnímu životnímu stylu jako takovému. Stále víc a víc lidských bytostí jí západní stravu, nosí západní oděvy a žije v obydlích západního stylu. Všeobecným standardem se stává dokonce i výhradně západní způsob práce — pět nebo šest dní v týdnu od devíti do pěti a dva nebo tři týdny dovolené. Náboženství, které se západní misionáři snaží vyvážet do zbytku světa, vyznává třetina lidstva — a dosahuje pozoruhodných úspěchů v nejlidnatější zemi světa. Dokonce i ateismus, který si razí cestu na Západě, dělá značné pokroky i jinde.
Každým dalším rokem víc a víc lidí nakupuje jako my, studuje jako my, zůstává zdravých (nebo nezdravých) jako my a modlí se (nebo nemodlí) jako my. Hamburgery, Bunsenovy hořáky, lepicí pásky, baseballové čepice a Bible: tomu všemu se vyhnete jen stěží, ať se hnete kamkoli. Výrazná globální diverzita přežívá pouze v říši politických institucí; dlouhá řada vlád se vzpírá myšlence vlády zákona s ochranou práv jedince jako základu smysluplné zastupitelské vlády. Na tom, že se militantní islám snaží bránit šíření západních norem konce 20. století ohledně rovnosti pohlaví a sexuální svobody, má stejný podíl politická ideologie jako náboženství.
Říci, že vzestup západní civilizace je jedinečným a nejvýznamnějším historickým jevem druhé poloviny 2. tisíciletí po Kristu, není žádným „eurocentrismem“ nebo (anti)„orientalismem“. Je to konstatování zjevné skutečnosti. Jde o to vysvětlit, jak k tomu došlo. Co to bylo, co civilizaci západní Evropy po 15. století umožnilo přetrumfnout navenek silnější říše Orientu? Nepochybně to bylo něco víc než nádhera Sixtinské kaple.
* * *
Až příliš snadná, ne-li tautologická odpověď na tuto otázku zní, že Západ ovládl zbytek světa díky imperialismu. Dodnes existuje mnoho lidí, kteří se dokáží hluboce morálně rozhořčit nad zločiny evropských říší. Ke zločinům zcela jistě docházelo a narazíte na ně i na těchto stránkách. Je také zřejmé, že odlišné formy kolonizace — osídlování versus těžení — měly velmi odlišné dlouhodobé dopady. Ale impérium není historicky postačujícím vysvětlením nadvlády Západu. Impéria existovala dávno před imperialismem, který pranýřovali marx-leninisté. Šestnácté století bylo svědkem toho, jak řada asijských říší nabývala na síle a získávala nová území. Evropa byla tehdy po krachu projektu Karla V. na velkou habsburskou říši sahající od Španělska přes Nizozemí po Německo rozdrobenější než kdy dřív. Reformace rozpoutala evropské náboženské války, které trvaly více než sto let.
Cestovatel v 16. století mohl jen stěží přehlédnout ten kontrast. Osmanská říše, která ovládala Anatolii, Egypt, Arábii, Mezopotámii a Jemen, se za vlády Sulejmana Nádherného (turecký sultán 1520—1566) rozprostřela až na Balkán a do Uher; v roce 1529 stanula její armáda před branami Vídně. Dále na východ se od Isfahánu a Tabrízu po Kandahár rozprostírala safavidská říše pod vládou Abbáse I. (1587—1629), zatímco severní Indii od Dillí po Bengálsko vládl mocný mughalský vládce Akbar (1556—1605). Také Čína dynastie Ming za Velkou zdí vypadala poklidně a bezpečně. Těch několik málo evropských návštěvníků u dvora císaře Wan-liho (1572—1620) mohlo tušit pád dynastie do třiceti let po jeho smrti. Koncem 50. let 16. století vlámský diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq — člověk, který přivezl z Turecka do Holandska tulipány — v dopisech z Istanbulu se znepokojením porovnával roztříštěnost Evropy s „obrovským bohatstvím“ osmanské říše.
Pravda, 16. století bylo dobou hektické evropské aktivity v zámoří. Ale portugalští a nizozemští mořeplavci vypadali v očích orientálních říší jako pravý opak nositelů civilizace; byli to jen další barbaři, kteří ohrožovali Říši středu, ještě odpornější — a zcela jistě více páchnoucí — než japonští piráti. A co jiného přitahovalo Evropany do Asie než mimořádná kvalita indického textilu a čínského porcelánu?
Osmanská armáda se dostala k branám Vídně — hlavního města habsburské monarchie — a mohla požadovat, aby se její obyvatelstvo vzdalo a přestoupilo k islámu, znovu v roce 1683. A teprve když skončilo obléhání, mohlo křesťanstvo začít pomalu zatlačovat osmanskou moc ve střední a východní Evropě přes Balkán k Bosporu; trvalo však mnoho let, než se Evropa mohla svými úspěchy vyrovnat orientálnímu imperialismu. K „velké divergenci“ mělo dojít ještě pomaleji a jinde. Skutečná materiální propast mezi Severní a Jižní Amerikou neexistovala až někdy do 19. století a většinu Afriky si Evropané kromě několika málo pobřežních pásů nepodmanili až do začátku 20. století.
Pokud tedy vzestup Západu nelze vysvětlit na základě starého obehraného imperialismu, byla to tedy — jak tvrdí někteří badatelé — jen otázka štěstí? Zapříčinila velkou divergenci geografie, nebo klimatické podmínky západního konce Eurasie? Měli Evropané jen to štěstí, že náhodou narazili na karibské ostrovy s ideálními podmínkami pro pěstování kaloricky bohatého cukru? Poskytl Nový svět Evropě další zemědělskou půdu v zámoří, kterou Čína neměla? Byl to jen zákon schválnosti, že se čínské uhlí těžilo a dopravovalo obtížněji než v Evropě? Nebo byla Čína v jistém smyslu obětí vlastního úspěchu a kvůli schopnosti pěstitelů zajistit obrovskému množství lidí dostatek kalorií uvízla v „pasti vysoké úrovně rovnováhy“? Mohla se stát Anglie první průmyslovou zemí hlavně proto, že vzhledem ke špatné hygieně a nemocem žila většina lidí jen krátkou dobu a bohatá a podnikavá menšina měla větší šanci předávat své geny dál?
Nesmrtelný anglický lexikograf Samuel Johnson všechna takováto vysvětlení vzestupu Západu postavená na náhodě odmítal. Ve své knize History of Rasselas: Prince of Abissinia, která vyšla v roce 1759, vkládá Rasselasovi do úst otázku: „Jak to (…) že jsou Evropané tak mocní? Nebo proč, když se mohou dostat tak snadno do Asie a Afriky za obchodem nebo výboji, nemohou Asiaté a Afričané napadat jejich pobřeží, zakládat kolonie v jejich přístavech a ukládat zákony jejich přirozeným vládcům? Tentýž vítr, který je přiváží zpátky, by nás dostal tam.“ A filozof Imlac odpovídá: „Jsou silnější než my, pane, protože jsou moudřejší; vědomosti budou mít vždy převahu nad nevědomostí, tak jako člověk vládne ostatním tvorům. Nevím však, jaký jiný důvod uvést, proč mají více vědomostí než my, než nevyzpytatelnou vůli Nejvyšší bytosti.“
Vědomosti skutečně znamenají moc, jestliže nabízejí ten nejlepší způsob, jak se plavit na lodích, těžit nerosty, používat střelné zbraně a léčit nemoci. Je to ale skutečně tak, že Evropané měli více vědomostí než ostatní národy? V roce 1759 tomu tak možná bylo; po roce 1650 byly novinky ve vědě po dvě a půl století téměř výhradně evropského původu. Ale v roce 1500? Jak uvidíme, čínská technologie, indická matematika a arabská astronomie byly po celá staletí daleko napřed.
Byl to tedy nějaký mlhavější kulturní rozdíl, který vyzbrojil Evropany k tomu, aby předběhli své orientální protějšky? S takovým argumentem přišel německý sociolog Max Weber. Objevuje se v mnoha variantách — středověký anglický individualismus, humanismus a protestantská etika — a je hledán leckde, v studních anglických farmářů, v účetních knihách obchodníků kolem Středozemního moře i v etiketě královských dvorů. V knize The Wealth and Poverty uváděl David Landes kulturní důvody a tvrdil, že západní Evropa stála v čele rozvoje samostatného intelektuálního bádání, vědeckých metod ověřování a racionalizace výzkumu a jeho rozšiřování. I on ale připouštěl, že k tomu, aby se takovému způsobu práce mohlo dařit, bylo zapotřebí ještě něco víc: finanční prostředky a dobrá vláda. Je stále zjevnější, že rozhodující úlohu hrají instituce.
Instituce jsou samozřejmě v jistém smyslu produktem kultury. Protože však dávají pevnou formu soustavě norem, jsou často něčím, co zajišťuje, že je kultura spravedlivá, co určuje, jak dalece kultura vede spíše k dobrému chování než ke špatnému. Jako ilustraci této myšlenky provedlo 20. století řadu experimentů: zavedlo zcela odlišné instituce pro dvě skupiny Němců (východní a západní), dvě skupiny Korejců (severní a jižní) a dvě skupiny Číňanů (v Čínské lidové republice a mimo ni). Výsledky byly velmi překvapivé a poučení křišťálově jasné. Vezmete-li tytéž lidi s víceméně toutéž kulturou a zavedete-li komunistické instituce pro jednu skupinu a kapitalistické instituce pro druhou, každá skupina se téměř okamžitě začne chovat jinak.
Mnoho historiků se dnes shodne v tom, že na začátku 16. století existovalo mezi východním a západním koncem Eurasie jen velmi málo skutečně hlubokých rozdílů. Oba regiony si záhy osvojily zemědělství, tržní směnu a do měst soustředěné státní struktury. Byl zde ale jeden zásadní rozdíl — institucionální. Čína byla monolitní říší, zatímco Evropa zůstala politicky roztříštěná. Jared Diamond v knize Osudy lidských společností vysvětlil, proč se Eurasie dostala tak daleko před zbytek světa. Ale až v eseji How to Get Rich nabídl odpověď na otázku, proč se jeden konec Eurasie rychle propracoval tak daleko před druhý. Říká, že monolitní orientální říše na pláních východní Eurasie inovacím nepřály, zatímco v hornaté, řekami rozdělené západní Eurasii se četné monarchie a městské státy zapojily do tvůrčí soutěže a vzájemné komunikace.
Ta odpověď zní přitažlivě, přesto nemůže být dostatečná. Jen se podívejte na dvě série rytin s názvem Hrůzy války, které vytvořil lotrinský umělec Jacques Callot ve 30. letech 17. století, jako by chtěl varovat ostatní svět před nebezpečími náboženského konfliktu. Vzájemné i vnitřní soutěžení drobných evropských států v první polovině 17. století mělo katastrofální následky; vylidnilo velké oblasti střední Evropy a britské ostrovy uvrhlo do více než sto let trvajících, vyčerpávajících sporů. Politická rozdrobenost má takové následky často. Pokud o tom pochybujete, zeptejte se obyvatel bývalé Jugoslávie. Jak uvidíme v 1. kapitole, konkurence představuje zcela určitě část příběhu vzestupu Západu — ale jen část.
* * *
V této knize chci ukázat, že to, co odlišovalo Západ od zbytku světa, co bylo hnací silou globální moci, bylo šest zcela nových komplexů institucí a s nimi spojených myšlenek a chování. Pro zjednodušení je shrnu do šesti bodů:
- konkurence
- věda
- vlastnická práva
- medicína
- konzumní společnost
- pracovní morálka
Než mi začnete posílat rozhořčené námitky, že jsem nevěnoval pozornost některým základním aspektům vzestupu Západu, jako jsou například kapitalismus nebo svoboda či demokracie (nebo když na to přijde, pušky, bakterie a ocel), přečtěte si, prosím, následující krátké definice:
- Konkurence — decentralizace politického i ekonomického života, která vybudovala odrazový můstek jak pro národní státy, tak pro kapitalismus.
- Věda — studium, pochopení a nakonec proměňování fyzikálního světa, čímž (kromě jiného) získal Západ velký vojenský náskok před zbytkem světa.
- Vlastnická práva — vláda zákona jako způsob ochrany soukromých vlastníků a nenásilného řešení sporů mezi nimi, která vytvořila základ pro tu nejstabilnější formu zastupitelské vlády.
- Medicína — vědní obor, který umožnil výrazné zlepšení zdraví a prodloužil délku života nejprve v západních společnostech a posléze i v jejich koloniích.
- Konzumní společnost — materiální způsob žití, kdy výroba a prodej oblečení a dalšího spotřebního zboží hrají v ekonomice hlavní roli a bez nichž by „průmyslová revoluce“ nepokračovala dál.
- Pracovní morálka — morální rámec a způsob konání vycházející (kromě jiných zdrojů) z protestantského křesťanství, které tmelí dynamickou a latentně nestabilní společnost vytvořenou na základě bodů 1 až 5.
Má hlavní myšlenka tkví v tom, že rozdíl mezi Západem a zbytkem světa spočíval v institucích. Západní Evropa předhonila Čínu proto, že na Západě existovala větší soutěž jak v politické, tak v hospodářské sféře. V Rakousku, Prusku a později dokonce i v Rusku pracovala administrativa i armáda efektivněji, protože systém, který vyprodukovala vědecká revoluce, vznikl v křesťanském a nikoli muslimském světě. Důvod, proč si bývalé severoamerické kolonie vedly o tolik lépe než jihoamerické, spočíval v tom, že britští osadníci zavedli na severu úplně jiný systém vlastnických práv a politické reprezentace než ten, který vybudovali Španělé a Portugalci na jihu. (Na severu vládl „řád otevřeného přístupu“, a nikoli přístupu uzavřeného, který hrál do ruky o rentu usilujícím vybraným elitám.) Evropská impéria dokázala proniknout do Afriky nejen proto, že měla kulomety Maxim; vynalezla také vakcíny proti tropickým chorobám, které stejnou měrou jako bělochy napadaly i Afričany.
Institucionální předstih se projevil také dřívějším nástupem industrializace: předpoklady masové konzumní společnosti na britských ostrovech existovaly již dlouho před nástupem a rozšířením parní síly či továrního systému. Rozdíl mezi Západem a zbytkem světa přetrval dokonce i poté, co byly průmyslové technologie dostupné téměř všude. Se zcela standardizovanými stroji na spřádání a tkaní bavlny byla práce evropského či severoamerického dělníka vždy produktivnější a jeho kapitalistický zaměstnavatel dokázal shromažďovat bohatství rychleji než jejich orientální protějšky. Investice do veřejného zdraví a veřejného vzdělání se bohatě vyplácely; tam, kde chyběly, lidé zůstávali chudí. Tato kniha pojednává o všech těchto rozdílech: Proč existovaly a proč hrály tak důležitou roli?
* * *
Až do této chvíle jsem slova „Západ“ a „západní“ používal víceméně neurčitě. Ale co přesně — a kde — mám na mysli, říkám-li „západní civilizace“? Po válce bílí anglosaští protestanti obvykle spíše instinktivně umísťovali Západ (známý také jako „svobodný svět“) do poměrně úzkého koridoru sahajícího (zcela určitě) od Londýna po Lexington ve státě Massachusetts, a (možná) od Štrasburku po San Francisco. V roce 1945, bezprostředně po návratu z bitevních polí, byla prvním jazykem Západu angličtina, s odstupem ji následovala francouzština. Úspěšný průběh evropské integrace v 50. a 60. letech 20. století klub západního světa rozšířil. Jen málokdo by dnes popíral, že Nizozemsko, Francie, Německo, Itálie, Portugalsko, Skandinávie a Španělsko patří k Západu, zatímco Řecko se navzdory svému pozdějšímu příklonu k ortodoxnímu křesťanství stalo členem Západu ex officio díku tomu, že jsme trvale zavázáni starověké helénské filozofii, i kvůli řeckým dluhům vůči Evropské unii z doby nedávné.
Co však zbytek jihu a východu Středozemí, zahrnující nejen balkánský sever Peloponésu, ale také severní Afriku a Anatolii? Co Egypt a Mezopotámie, kolébky dvou úplně prvních civilizací? Je Jižní Amerika — kolonizovaná Evropany stejně jako Amerika Severní a geograficky na stejné polokouli — také součástí Západu? A co Rusko? Je evropské Rusko opravdu západní a je Rusko za Uralem v jistém smyslu součást Orientu? Během studené války se o Sovětském svazu a jeho satelitech mluvilo jako o „východním bloku“. Zcela určitě by se však dalo říci, že Sovětský svaz byl produktem západní civilizace ve stejné míře jako Spojené státy. Jeho základní ideologie byla téhož viktoriánského původu jako vlastenectví, boj proti otrokářství a za hlasovací právo žen — zrodila se a byla odkojena ve staré kruhové čítárně Britské knihovny. A jeho geografická rozloha není o nic méně dílem evropské expanze a kolonizace než osídlení obou Amerik. Ve střední Asii stejně jako v Jižní Americe vládli Evropané ne-Evropanům. V tomto smyslu byly události roku 1991 prostě zánikem posledního evropského impéria. Přesto nedávná velmi významná definice západní civilizace z pera Samuela Huntingtona vylučuje z tohoto spolku nejen Rusko, ale i všechny země s ortodoxní náboženskou tradicí. Huntigtonův Západ tvoří pouze západní a střední Evropa (bez ortodoxního východu), Severní Amerika (bez Mexika) a Australasie. Své místo tam nemají ani Řecko, Izrael, Rumunsko a Ukrajina; a dokonce ani karibské ostrovy, navzdory tomu, že mnohé jsou stejně daleko na západ jako Florida.
„Západ“ je tudíž mnohem víc než jen geografický pojem. Je to soustava norem, chování a institucí s hranicemi, které jsou mimořádně neostré. Stojí za to zamyslet se nad tím, co z toho plyne. Mohla by se stát asijská země západní zemí, kdyby přijala západní normy oblékání a obchodování jako Japonsko od dob reforem Meidži a jako se o to dnes zřejmě snaží většina zbytku Asie? Bývalo v módě tvrdit, že kapitalistický „světový systém“ zavedl trvalou dělbu práce mezi západní jádro a periferii zbytku světa. Ale co když se nakonec „pozápadní“ celý svět, alespoň co se vzhledu a životního stylu týče? Nebo to může být tak, že ostatní civilizace jsou, podle Huntingtonova proslulého tvrzení, houževnatější (zvláště „sino-civilizace“, čímž mínil Velkou Čínu) a islám s jeho „krvavým pomezím i vnitřnostmi“? Nakolik je jejich přebírání západního způsobu existence pouze vnější modernizace bez jakékoli kulturní hloubky? To jsou otázky, jimiž se budeme zabývat níže.
Další hádankou ohledně západní civilizace je to, že jedním z jejích charakteristických znaků je podle všeho nejednotnost. Na začátku 3. tisíciletí si mnoho amerických komentátorů stěžovalo na „rozšiřující se Atlantik“, tedy na to, že se hroutí společné hodnoty, které poutaly Spojené státy s jejich západoevropskými spojenci během studené války. Je to dnes poněkud jasnější než v době, kdy byl ministrem zahraničních věcí Henry Kissinger, jemuž měl kterýkoli americký státník volat, když chtěl mluvit s Evropou, je však těžší říci, kdo jménem západní civilizace zvedne telefon. Přesto je dnešní nejednotnost mezi Amerikou a „starou Evropou“ pouze mírná a přátelská ve srovnání s velkými rozkoly minulosti ohledně náboženství, ohledně ideologie — a dokonce i ohledně významu civilizace samotné. Během první světové války Němci prohlašovali, že vedou válku za vyšší Kultur a proti lacině honosné, materialistické anglo-francouzské civilizaci (takovéto rozlišení používali mimo jiné Thomas Mann a Sigmund Freud). Tento rozdíl se však jen stěží dal vyřešit zapálením univerzity v Lovani a hromadnými popravami belgických civilistů v první fázi války. Britští propagandisté odpověděli tím, že označili Němce za „Huny“, barbary za hranicí civilizace, a válku samotnou nazvali na své medaili za vítězství „Velkou válkou ve jménu civilizace“. Dává dnes větší smysl mluvit o „Západu“ jako o jednotné civilizaci, než tomu bylo v roce 1918?
Nakonec je třeba si připomenout, že západní civilizace už jednou sestup a pád zažila. Památkou na to jsou římské trosky, rozeseté po celé Evropě, severní Africe a Blízkém východě. První verze Západu — západní civilizace 1.0 — se zrodila v tzv. Úrodném půlměsíci, který se táhl od údolí Nilu po soutok Eufratu a Tigridu a svými dvěma cípy se dotýkal athénské demokracie a římské říše. Základní prvky naší dnešní civilizace — nejen demokracie, ale také atletika, aritmetika, občanský zákoník, geometrie, klasický styl architektury a podstatná část slov v moderní angličtině — mají svůj původ ve starověkém Západu. Uprostřed svého rozkvětu byla římská říše až překvapivě sofistikovaným systémem.
Obilí, výrobky a mince obíhaly v ekonomice, která se rozprostírala od severu Anglie po horní partie Nilu, vzkvétala vzdělanost, existoval zákon, lékařská věda a dokonce i prodejní prostory jako Trajánovo fórum v Římě. V 5. století však došlo k náhlému sestupu a pádu této civilizace; zničily ji nájezdy barbarů a vnitřní rozpory. V rozmezí jedné generace se Řím, obrovská imperiální metropole, rozpadl, rozpadly se akvadukty a nádherná tržiště zůstala opuštěná. Vědění klasického Západu by se úplně ztratilo nebýt byzantských knihovníků, irských mnichů, papežů i kněží římskokatolické církve — a nesmíme zapomenout na abbásovské chalífy. Bez jejich opatrovnické péče by se v renesanční Itálii civilizace Západu nemohla znovuzrodit.
Je sestup a pád osudem, který čeká západní civilizaci 2.0? Z demografického hlediska představovalo obyvatelstvo západních společností dlouhou dobu menšinu světové populace. Dnes se ale ztrácí. Kdysi dominantní ekonomiky Spojených států a Evropy stojí v současné době před reálnou vyhlídkou, že je do dvaceti, možná do deseti let předhoní Čína, a Brazílie a Indie nezůstanou příliš pozadu. Vypadá to, že Západ bojuje vojenskými a ekonomickými prostředky na „Velkém Blízkém východě“ od Iráku po Afghánistán ve chvíli, kdy se rozpadá „washingtonský konsenzus“ ohledně hospodářské politiky volného trhu. Zdá se, že také finanční krize, která začala v roce 2007, vypovídá o zásadní chybě v samém jádru konzumní společnosti s jejím důrazem na zadlužováním poháněnou maloobchodní terapii. Protestantská etika šetrnosti, která kdysi zřejmě hrála v plánech Západu tak důležitou roli, se téměř vytratila. A západní elity zároveň trápí téměř millenaristické obavy z blížící se environmentální apokalypsy.
Co víc, západní civilizace podle všeho ztratila důvěru v sebe sama. Počínaje Stanfordem v roce 1963 přestala řada velkých univerzit nabízet svým studentům klasické kurzy dějin „západní civilizace“. Také na školách vyšel velký příběh vzestupu Západu z módy. Pedagogové začali ve jménu „nových dějin“ povyšovat „historickou zručnost“ nad vědomosti a připočteme-li k tomu nezamýšlené důsledky reforem učebních osnov, až příliš mnoho britských dětí opouští školy druhého stupně pouze s navzájem nesouvisejícími fragmenty západních dějin: Jindřich VIII., Hitler, malá dávka Martina Luthera Kinga. Průzkum mezi studenty dějin v prvním ročníku jedné přední britské univerzity odhalil, že pouze 34 % z nich vědělo, kdo vládl v Anglii v době Armady, 31 % vědělo, kde se odehrávala búrská válka, 16 % vědělo, kdo velel britským vojákům u Waterloo (více než dvakrát tolik studentů se domnívalo, že to byl Nelson, nikoli Wellington) a 11 % dokázalo jmenovat alespoň jednoho britského ministerského předsedu 19. století. V podobném průzkumu mezi anglickými dětmi ve věku 11 až 18 let se 17 % z nich domnívalo, že Oliver Cromwell bojoval v bitvě u Hastingsu a 25 % situovalo první světovou válku do nesprávného století. V anglicky hovořícím světě se navíc prosadil názor, že studovat bychom měli jiné kultury, ne tu naši. Hudební ukázka, kterou v roce 1977 vynesla do vesmíru sonda Voyager, měla dvacet sedm stop, z nichž pouze deset bylo od západních skladatelů, nejen Bacha, Mozarta a Beethovena, ale také Louise Armstronga, Chucka Berryho a Blind Willieho Johnsona. Dějiny světa „ve stovce objektů“, vydané v roce 2010 ředitelem Britského muzea, obsahují pouze třicet plodů západní civilizace.
Ale kterékoli dějiny světových civilizací, které zamlčují míru jejich postupného podřizování se Západu po roce 1500, opomíjejí jeden zásadní bod, věc, která si nejvíce žádá vysvětlení. Vzestup Západu je prostě jedinečným historickým jevem druhé poloviny 2. tisíciletí po Kristu. Je to příběh v samém srdci novodobých dějin. Je to možná ta nejtěžší hádanka, kterou musí historikové řešit. A měli bychom ji vyřešit nejen proto, abychom ukojili svou zvědavost. Neboť pouze tehdy, odhalíme-li skutečné příčiny vzestupu Západu, můžeme si dělat naděje, že s jistou mírou přesnosti dokážeme odhadnout, jak blízko je nebezpečí našeho sestupu a pádu.
Překlad Eduard Geisller
Vydává nakladatelství Dokořán ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.
Niall Ferguson (*1964) je britský historik skotského původu. Přednáší dějiny na Harvardově univerzitě, pracuje jako výzkumný pracovník na univerzitě v Oxfordu a na Hooverově institutu Stanfordovy univerzity. Je autorem celé řady knih, v nichž nahlíží na dějiny 19. a 20. století originálním způsobem: Nešťastná válka (2003.), Britské impérium.Cesta k modernímu světu (2007), Colossus. Vzestup a pád amerického impéria (2006), Virtuální dějiny (2001) aVzestup peněz (2011). Pro televizní stanici Channel 4 připravil řadu dokumentárních seriálů, z nichž vycházejí i jeho dvě poslední knihy: Vzestup peněz a Civilizace.