Může člověk, který zpřetrhal všechny styky se světem, najít vhodnější místo než toto odlehlé anatolské zákoutí? Jsem zde jakoby zaživa pochován v hrobě. Snad žádná sebevražda nebyla tak promyšlená, tak záměrná, tak trvalá a tak krutá.

Nemít ještě ani pětatřicet let a přiznat si, že je všemu konec, že láska, nadšení, naděje a vášnivá touha odešly, uhasly a již se nikdy neprobudí; říci si, že brána štěstí a úspěchu je zavřena, a přijít sem a být odsouzen, abys zde jako nějaký strom pomalu usychal… Takhle to mělo být? Tak jsem si to představoval? Avšak stalo se tak a muselo se tak stát.

Když mi Mehmet Ali řekl: „Pojď, pane, dovedu tě do naší vsi, tady sám zahyneš,“ — věděl jsem už, co je to anatolská vesnice.

Když Mehmet Ali řekl: „Pojď, pane, dovedu tě do naší vsi,“ — v duchu jsem tu vesnici viděl, jaká skutečně je. Dokonce i dům Mehmeta Aliho, i krajinu, kterou pozoruji touto škvírou… Abych řekl pravdu, všechnu schopnost poetického snění, všechnu čistou naivitu jsem ztratil ve světové válce, ještě než jsem přišel o ruku. Už dlouho se mi stávala zřejmou strašná, odporná a krutá pravda „s krví na špičkách prstů a s nečistou tváří“. Věděl jsem, že země je tvrdá a příroda nemilosrdná a že lidské pokolení není nic jiného než zkažená zvěř; věděl jsem, že člověk je tvor ze všech nejhorší, nejpodlejší a nejméně hodný lásky. Ano, zejména je to tvor nejméně hodný lásky.

Od toho dne, kdy jsem začal žít mezi osly, buvoly, kozami a slepicemi, chápu to daleko lépe, daleko lépe to vidím.

Prostota a upřímnost zvířat, pravdivost a přímost jejich instinktů mě nechávají zapomenout na všechny jejich nedostatky. Ale instinkt člověka je pokažen. Proto nedovede rozeznat pravdivé od lživého, ošklivé od krásného, užitečné od škodlivého, a svíjí se směšně, hloupě a nerozvážně pod vlivem pekelného nástroje, kterému se říká rozum. Proto jsou jeho pohyby neohrabané, jeho hlas nelibozvučný, jeho veselost mdlá a strojená.

Viděl jsem, viděl. Ve slavnostním průvodu přede mnou defilovali všichni ti civilizovaní lidé. Francouzští Racinové a Voltairové, angličtí Baconové a Shakespearové, italští umělci i děti přemožitelů blesku, všichni procházeli přede mnou ve svých osobitých podobách, krojích, barvách, se svými způsoby konverzace a žertování. Jaké nevychované, sprosté, ošklivé, odporné stádo goril!…

Nebyli to přece divoši a barbaři. Když jim však huby opuchly vším, co nakradli, a bavili se sami mezi sebou, zmocňoval se mě nepopsatelný hnus, pocit, jako by mi něco drásalo duši, bezedný smutek.

Kolikrát jsem pocítil touhu vzít do ruky klacek a hnát je před sebou rovnou do jejich lesů. Ale neměl jsem pravou ruku…

Snad jen proto se tak hrubě pošklebovali, když jsem chodil mezi nimi, a troufali si pohrávat s rukávem, který se mi po pravém boku kýval jako prázdný pytel. Nakonec, aby se stále tak nepohupoval, jsem ho přehnul a zastrčil do kapsy. Od té doby tak chodím podnes.

V této vsi však nikdo nepozoruje, že mi chybí ruka… Ale právě tady jsem si přál, aby si toho všimli. Vždyť svou pravici jsem ztratil pro ně. Co mi v Istanbulu bylo k hanbě, tady je mi snad ke cti. Když jsem v prvních dnech chodil s Mehmetem Alim po vsi, obracel jsem se vždycky k tomu, koho jsme potkali, pravou stranou. Hlavně dospívajícím mladíkům a děvčatům jsem se snažil ukázat, že tam něco není, jak má být. Byla to má poslední ozdoba, poslední chlouba. Za pět deset dní pominulo i to. Že nemám pravou ruku, to nejen nikoho nepohnulo k nějakému ocenění, ale dokonce to neprobudilo ani soucit. A proč asi? Později jsem to pochopil. Vždyť tady je nějak zmrzačen téměř každý.

Matka Mehmeta Aliho těžce kulhá. Jeden syn Saliha Ağy je hrbatý. Dcera Bekira Çavuşe, Zehra, je slepá. Starostovu ženu jsem neviděl, ale podle toho, co mi vypravoval Mehmet Ali, ji nějaká neznámá nemoc už před osmi lety tak pokroutila a zašmodrchala, že není možné rozeznat nohy od rukou a ruce od nohou. Na celém těle jí zůstalo jen jedno místo plné života. Jsou to oči, a starosta prý každý den křičí: „Taky už je rychle zavři, stejně tě to nemine!“

Kromě těchto jsou ve vsi dva pomatení a jeden zakrslík. A teď řekněte, jestli jsem se v tomto hnízdě nemoci a mrzáctví mohl vystavovat na odiv.

Ovšem, od prvního dne po příchodu do vesnice jsem nepřetržitě ve zvláštní situaci. Neviditelný kruh, jakýsi karanténní kordon, mě stále odděluje od lidí, se kterými bych chtěl splynout. Ať dělám cokoli, tento kruh nemohu prolomit. A tak mě v té vesnici, obklopené ze všech stran strašlivou, širou pustinou, obkličuje ještě pustina jiného druhu.

Kdyby nebylo Mehmeta Aliho, nikdo se mnou nepromluví, budou se ostýchat ke mně přiblížit; každý na mě bude hledět jako na strašáka, postaveného na vesnické ulici. Copak přede mnou v prvních dnech děti se strachem neutíkaly? Neštěkali za mnou psi? A přece na mně nebylo nic divného ani strašného. Naopak… Přišel jsem mezi ně na útěku před cizinci, před cizím útlakem, abych se smísil se společenstvím lidí mé krve a mé duše, abych s nimi splynul a zapomněl mezi nimi na svou osamocenost… Cestou jsem Mehmetu Alimu neustále opakoval:

„Tvá matka bude mou matkou, tvoji sourozenci budou mými sourozenci. Dobře si to pamatuj.“ A Mehmet Ali neodpovídal a jen se usmíval dětským úsměvem ve snědé mužné tváři.

Že by tak mlčel a usmíval se, protože už tehdy tušil, jak je to neuskutečnitelné? Kdo ví, kdo ví?… Duše tureckého vesničana je stojatá, hluboká voda. Co je na jejím dně? Hladký kámen, hromada hlíny, nebo vrstva měkkého písku? Není možné to vyzkoumat.

Když na ně promluvím, hledí mi tupě do tváře, jako by nic nechápali. Potom něco brebentí mezi sebou. Cítím, že mým slovům rozumějí, ale nesouhlasí s nimi. Občas také pozoruji, že se mi pod vousy posmívají.

V prvních týdnech po svém příchodu jsem kolem sebe vyvolával jen bázeň a znepokojení. Nevím, zda mě považovali za nějakého úředníka poslaného vládou, za výběrčího daní nebo desátku, za četníka anebo za předsedu odvodní komise; ale na všech obličejích jsem shledával známky strachu a nedůvěry.

Když konečně pochopili, že nejsem to ani ono, že nejsem vůbec nic, začal jsem místo ustaraně svraštělých čel vidět oči rozšířené údivem a rty pokřivené skrytým výsměchem. Kdykoli se na mne někdo podíval, objevil se mu v očích podivný záblesk, který zazářil a hned zase pohasl. Nevzpomenu si na nic, co by mě znepokojovalo tak jako tento záblesk, ve kterém jako by se projevovala jakási tajuplná a ďábelská inteligence, jejíž kořeny jsou pro mě nedosažitelně daleko. Pronásleduje mě všude a každou minutu, vtírá se až do mého pokoje, který je mým jediným útočištěm; ať se myji, oblékám, svlékám, nebo holím, ani na okamžik mě nenechá volně vydechnout.

Mé nejobyčejnější, nejprostší, nejpřirozenější počínání se jim zdá směšné, jako když šašek v cirkuse metá kozelce, poskakuje a válí se.

Zeptal jsem se Mehmeta Aliho:

„Proč se všechno, co se týká mě, zdá tvým krajanům tak směšné?“

Mehmet Ali to nejprve chtěl popřít; potom se však neudržel a jedno po druhém řekl všecko, ale pokaždé jako by mi dával radu:

„Pane, nehol se každý den.“

„Pane, nač je v těchto horách třeba čistit si zuby ráno a večer?“

„Pane, u nás si češou vlasy jenom ženy.“

„Pane, co neustále čteš celé noci až do rána a brumláš si při tom? Oni si myslí, že čaruješ.“

Kdybych nečetl celé noci, co bych dělal? Netrpělivě čekám na chvíli, až se všichni rozejdou, abych zastrčil závoru u dveří svého pokoje a zůstal sám se svými knihami. Vždyť toto je jediná doba, kdy zapomínám na truchlivé dobrodružství svého života, na tragiku prožitého času. V těch chvílích se tato ubohá, holá světnice začíná plnit družnými, milými, z kouzla a půvabu uhnětenými bytostmi ze světa bezstarostnějšího a radostnějšího, než je svět skutečný.

Nádherné ženy, které zanechávají ve vzduchu svou vůni, i když samy již odešly, přátelé s hlasem důvěrnějším a jímavějším, než je hlas matčin, starci se zářícími tvářemi, mladíci s očima průzračnýma, podobnýma zurčící vodě, roztoužení milenci, usmívající se milenky, Dantova Beatrice, Petrarkova Laura, Romeové, Julie a mnoho dalších milých zjevů… některý sedě na posteli po mém boku, jiný stulen jako malé dítě v mé náruči, jiný sám na stoličce, někdo stojí, opřen loktem o rám okna, někdo přechází sem tam po pokoji, tak se mnou tráví noc a bdí; až do samého rána se vzduchem vlní zvuky posvátného orchestru, tvůrci si podali ruce se svými stvořeními a všichni družně plesají.

Překlad Vladimír Matějček

 

Vychází v nakladatelství Host.