Posuzováno z nedalekého odstupu nepřineslo toto období žádné epochální milníky a přelomy, akcelerace a kolapsy, podle kterých by se dalo snadno definovat, popsat a posléze i vyučovat. Rovněž bude ale asi zklamán ten, kdo by chtěl toto desetiletí vidět jako pouhé potvrzení názoru, že se vše protáčí v beznadějném neměnném kruhu a že i poezie je jen čím dál stejnější projev všeobecného lidského ustrnutí. K životodárným posunům a proměnám stále dochází, jen se dějí méně nápadně, méně halasně a prudce.

Především je potřeba zkonstatovat zdánlivou samozřejmost, která je ovšem v českém prostředí smutnou výjimečností — toto desetiletí je po velmi dlouhé době první relativně přirozenou a klidnou dekádou, v níž se mohla svobodně a zřetelně vyjevit aktuální tvorba všech generací a ukázat tak skutečně celou svou současnou podobu. Od dvacátých let dvacátého století nenajdeme druhé takové desetiletí, do nějž by drastickým způsobem nezasahovaly politické poměry a nedeformovaly zásadně soudobou tvář poezie různými zákazy a vivisekcemi. Devadesátá léta minulého století, první skutečně svobodná dekáda po dlouhém období totalit, měla tvář zcela rozostřenou tím, jak horečnatě se do nich nahrnula všechna zapovězená literatura předchozích časů. Knihy ze čtyřicátých a padesátých let vycházely jako novinky, poprvé, vydání samizdatových děl ze sedmdesátých let doprovázely čerstvě vznikající texty stejných autorů, knihy dříve jen tiše trpěných klasiků z devatenáctého století ležely jako aktuálnosti vedle debutů začínajících básníků. Ani v poslední dekádě však není dluh zcela napraven, ještě i v této době budou tu a tam vycházet celé soubory sbírek, které čtenář v knihkupectví doposud spatřit nemohl a jejichž vydání se autoři nedožili (Vratislav Effenberger, Jiří Pištora a jiní) nebo je připravili k vydání až v současnosti (Vladimíra Čerepková, Jiří Gruša, Vladimír Binar, Ivan Schneedorfer a další). Budou tak poněkud „narušovat“ obraz soudobé poezie, ale přece jen jde o období, v němž lze zřetelně zahlédnout momentální generační rozvrstvení a současné podoby básnických poetik.

Petr Hruška, foto: archiv Hosta

Petr Hruška (2006), foto: archiv Hosta

Nemá smysl předstírat, že poezii této dekády lze přehledně roztřídit do několika kategorií, přihrádek nebo proudů, ostatně bylo by to proti povaze poezie samé. Skutečná literatura je vždy tvořena především zřetelným individuálním projevem, autorským výrazem, který, má-li zůstat něčím nezaměnitelným, se nesmí plně podřídit žádné z existujících poetik a musí setrvat ve svém originálním vidění i vyslovení. Načrtnutí určitých tendencí tohoto desetiletí nechce popírat svébytnost jednotlivých autorů v jejich takřka nepřeberném množství, chce pouze upozornit na určitou blízkost při vědomí faktu, že tam, kde existuje cosi příbuzného, musí logicky být přítomna také důležitá rozdílnost.

 

Mollová energie

Přestože v poezii prvního desetiletí nového milénia nelze příliš zobecňovat, několika nápadných rysů si povšimnout lze. Jedním z nich je „svrženost básně do života“, určitý příklon k civilismu, konkrétní smyslově hmatatelné realitě, z níž báseň vychází, inspiruje se jí a sytí. Výrazný je nyní hlas řady autorů, kteří vstupovali do poezie již dříve (zejména v devadesátých letech, postupně se k nim přidávají další) a kteří bývají přímo označováni jako civilisté. Ti nacházejí poezii v každodenní lidské existenci, v jejích nejvšednějších úkonech, situacích a dějích, ukrývajících vzkazy o lidském dramatu, životní tíze i neutuchající snaze vyvzdorovat na „námaze reality“ svou lidskou důstojnost i záblesk krásy jako svědectví o neznámé, nezměřitelné moci života. Tendence opřít báseň o reálný detail, nacházet svoji pozici v konkrétním prostoru a chvíli (místo odedávna příslovečné básnické povznesenosti v bezčasí), je patrná rovněž u četných autorů spirituálně laděné poezie (zvláště střední a mladší generace). A podobné je to u těch, jejichž vypjatá imaginace nachází své principy v surrealistickém pojetí textu — každodenní lidská existence přináší ve své zmatené mnohosti, kontrastní podobě, chrlivě proměnlivé dynamice navýsost inspirativní obrazy, přiléhavé pro vyslovení lidské grotesknosti, absurdity a nejistoty.

S tímto rysem souvisí další, který lze obecně označit jako nárůst kritičnosti a nespokojenosti. Je nápadné, jak poezie stále více přichází o jeden ze svých původních, pradávných rozměrů: být přímým oslavným vyjádřením, apostrofou pozitivních životních hodnot, okouzleným vyzdvihováním krásy, boží dokonalosti a lidské velikosti. Namísto toho je báseň stále častěji vyslovením znepokojivé situace člověka uprostřed světa, který obtížně dává smysl, čiší prázdnotou, osamělostí, tříštivým chaosem a všudypřítomnou agresí. Je to samozřejmě dlouhodobý příběh nejenom poezie, ale také celé moderní kultury. Pro počátek nového milénia lze snadno aktualizovat slova Czesława Miłosze, vyslovená na konci milénia předchozího: „Být básníkem ve dvacátém století znamená získat průpravu ve všech druzích pesimismu, sarkasmu, trpkosti, pochybnosti.“ Mollová tónina byla vlastní také poezii devadesátých let a příznačné je, že ani změna politických poměrů po listopadu v roce 1989 (třebaže pro oblast literatury byla změnou zcela fatální) se nestala příčinou ke vzniku oslavných děl, jak tomu bývalo u podobných dějinných okamžiků v minulosti. Mnohé básně devadesátých let charakterizoval buď smutek z (o)bludnosti lidských dějin, z mravního selhávání i odcizení, do něhož je člověk vlastním přičiněním stále vtahován, nebo přímo zděšení z toho, čeho všeho je jednotlivec i dav schopen. Jiné básně, pohybující se v intimní rovině nejbližších vztahů a reflexe vlastního života, zaznívaly steskem z odcizení a míjení se. Nyní jako by se onen smutek postupně stával stále podrážděnějším, rozhořčenějším, stále častěji se setkáváme s prudce nespokojeným nebo sarkastickým gestem. Smutek je střídán rozhněvaností, melancholie vypjatou ironií a kritičností.

 

Dezideje

Deziluze jako typický a logický důsledek lidského počínání, které je nedokonalé a neustále selhává, nyní stále více doprovází také pocit „dezideje“. Není otřásající pouze to, co lidská společnost napáchala v minulosti a páchá v přítomnosti; otřásající je také pohled do budoucna, neboť se v něm nejeví žádné přesvědčivé perspektivy a vize, které by zakládaly hlubší naději ve smysl našeho usilování. Tento nedostatek idejí společně s neutěšeným stavem soudobé komercializované kultury je často pociťován jako období vyčerpanosti, jako svého druhu úpadek, hluché mezidobí, ne-li přímo pomalý konec západoevropského typu civilizace. V poezii pak nejsou zřídkavé smutně cynické či groteskní obrazy, jakési „zprávy o stavu světa“, nebo přímo apokalyptické prognózování, opakovaně a explicitně třeba v básnické sbírce Jiřího Rulfa Navštěvovat želvu z roku 2007: „Můj svět zaniká uprostřed výbuchů v metru, / uprostřed surovosti. Všichni čekáme, / až sem barbaři přijdou, ale oni už zatím / obsazují naše koncertní síně, galerie i hvězdy.“ Tradiční lamentace, která je dávnou básnickou formou, onen nářek nad pomíjivostí života a lidského díla, získává nové aktualizace a stává se zároveň odsudkem soudobých jevů, jak je patrné třeba ve sbírce Jany Štroblové nazvané přímo Lament (2008). Nebo na sebe báseň bere podobu úsečných skeptických glos, sarkastických nadsázek jako například v Divokém adventu (2006) Vladimíra Šrámka: „mám strach! / že v matkách zůstávat budou / i donošené děti“.

Obrazy konzumního způsobu života, všeho toho hmotného blahobytu, který se před námi v devadesátých letech otevřel a kterým se marně snažíme zaplnit prázdnotu svých životů, se derou do básní. Najdeme je na každém čtenářském kroku. Supermarket se stal jedním ze symbolů této „přejedenosti“; příkladný je v tomto ohledu i název nové antologie básní o městě Brně: Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009). Život určovaný reklamou, jejíž stupidní agresivita proniká do všech oblastí lidského života, je námětem řady textů Jiřího Dynky a mnoha dalších, symbolizuje vylhanou iluzi současnosti s jejím akcentem na líbivost, stejně jako ponížené pachtění se za pocitem světáckosti. Panoptikální hemžení lidí, kteří podlehli zběsilému tlaku módních trendů, je s provokativním komickým účinkem přítomno v textech Patrika Linharta. Úvodní stránka sbírky Neanone od Pavla Rajchmana, která vyšla v roce 2004, nese pouze text: „Místo / pro Vaši / reklamu.“ K jednomu z pregnantních groteskních vyjádření reklamního paradoxu dospěl J. H. Krchovský ve sbírce Poslední list (2003): „Vytáhnu do boje; mám toho fakt už dost! / chápu už třídní zášť, dělnické bouře… / s nápisem na hrudi: Za lidskou důstojnost! / vytáhnu do ulic v reklamní rouře.“

 

J. H. Krchovský, foto: archiv Hosta

J. H. Krchovský (2002) , foto: archiv Hosta

Spotřebovaní a uřvaní

Autoři bývalého undergroundu si ponechávají svůj kritický a nedůvěřivý postoj vůči většinové společnosti, který jim byl vlastní už v dobách komunistické diktatury (Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček, Milan Kozelka, Vít Kremlička, Jaroslav Erik Frič a jiní). Parodován je společenský systém jako výrobna exkluzivit a bezduché zábavy (Kozelka) a zejména skutečnost, že hmotný zisk se stal absolutním úběžníkem lidského snažení, které tak s sebou nese cyničnost a dravou bezohlednost (Kremlička). Vedle J. H. Krchovského se stále čtenářsky (a posluchačsky) vyhledávanějším básníkem stává Ivan Martin Jirous, ohlas vyvolávají jeho sbírky Rattus norvegicus (2004), Okuje (2007) i Rok krysy (2008), v níž se sebekritické gesto a hořká lítost nad lidskou ubohostí střídá s přímým apokalyptickým patosem: „Což jste si nevšimli / jak nenápadně hynem? / […] My jsme ti / kteří vnoučatům našim / všechno zničí.“

Všudypřítomná řeč peněz, které tvoří kritérium životního úspěchu, a vůbec komerční úspěch jako vlastní cíl lidského jednání ovlivňuje výběr motivů, témat i básnické dikce. Jakousi hmotnou přeplněnost světa, zakrývající nebezpečnou prázdnotu, která se za ní otevírá, najdeme v jazykové expresivitě rozsáhlých textů Lubora Kasala (Orangutan v továrně, 2008) nebo v hořkých výčtech Víta Janoty (Praha zničená deštěm, 2006; Jen třídit odpad nestačí, 2011), stejně jako v syrových úsečných verších Petra Motýla (Kam chodí uhlí spát, 2008) nebo v tiše výmluvných obrazech obchodních výloh a uličních výjevů Petra Krále. Vyčerpání, které člověka v takovém spotřebním provozu stále ohrožuje, tematizují také autoři úsporného projevu a civilistní nenápadnosti, jako je Pavel Kolmačka nebo Jonáš Hájek. A pak je tu uřvanost — další z rysů tohoto světa, jevícího se jako dryáčnické tržiště a bojiště o pozornost druhých, ať už jde o samolibé kampaně politiků, prodej zboží všeho druhu, rasistické demonstrace, nebo podbízivý zábavní průmysl, který má přeřvat to „nevypnutelné nic“, zmiňované ve sbírce Orchestr Kostitřase (2007) od Tomáše Weisse. Po svém, přímo volbou pseudonymu (nicku) na to reaguje autor, který se označuje Básník Ticho. Všeobecný veřejný povyk bývá parodován, odmítán v přiléhavých karikaturách nebo stavěn do kontrastu s úzkostným tichem a zámlkou, což je typický rys v básních Karla Šiktance. Jeho skladba „Běseň“, která se stala součástí sbírky Vážná známost (2008), je plná zvláštní, neurčité agrese, symbolizované obrazem vyholených mladíků se psy, kterým pomalu rozvazují náhubky. Teprve závěrečné verše „Lidice byly naše kostelní vesnice. / A naše hřbitovní taky“ uvádějí vše do znepokojivého kontextu a aktualizují ono uřvané náckovství jako posedlost, která si v lidech stále říká o místo.

V přemýšlení o stavu společnosti se začíná objevovat termín „neonormalizace“. Chce upozornit na nebezpečí naší pohodlné přizpůsobivosti vůči panujícím poměrům, schopnosti zařídit si nenáročný život podle pravidel konformního konzumu a mediálně určovaných trendů. Do básně ve stále větší míře vstupuje zcela konkrétně pojmenovaná současnost, aby posloužila k vyslovení obecné situace. „Chce dostavět Temelín / volí Klause / fandí Spartě / bydlí v Praze / a bojí se / že do jeho zábavného pořadu / jednou přijde / neznámá osobnost,“ píše Karel Škrabal ve sbírce Druhá verze pravdy (2003). Společenské a politické události se přímo podílejí na břitkých, sarkastických metaforách, jako třeba v těchto „milostných“ verších Radka Malého: „Dáváš fant K ránu pak zpocení a nazí / v zákopech hledáme cestu z pásma Gazy.“ (Vraní zpěvy, 2002). Podobně jako Škrabalovi a Malému je i řadě dalších vlastní určitá provokativní stylizace, užívání cynického gesta. Fakt rozkladu probíhajícího už zaživa, definitivnost smrti a zániku je pojata jako svého druhu východisko z bezmoci člověka, stojícího tváří v tvář neutěšenému stavu světa, který se jeví jako neřešitelně zacyklený ve svých pokleslostech. Takto vypjatá dokáže být nadsázka u J. H. Krchovského (Poslední list, 2003; Nad jedním světem, 2004; Dvojité dno, 2010), stejně jako u Milana Ohniska (Obejmi démona! 2001; Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové, 2003; Milancolia, 2005; Love!, 2007) nebo u Miroslava Salavy, jehož sbírka textů z let 2007—2008 nese dostatečně charakteristický název Zabít se tiše… Tíha existence jeví se k neunesení a vede k absolutistickým závěrům: „Život, náš dar, je / bez prášků nesnesitelný. / Skoro každý, koho znám, / je bere, / aby ho snesl.“ (Yveta Shanfeldová: Noční krční hřídel, 2006). V poezii přibývá obrazů lidí z okraje společnosti, všemožně ztracených, zapomenutých životem na odvrácené straně mondénní skutečnosti, vyčerpaných a zbavených iluzí (Igor Malijevský, Petr Motýl, Ivan Motýl, Marek Pražák, Milan Kozelka a mnozí další). A tak přibývá stylizace zobrazované reality do nastávajícího konce světa, jak je tomu i v Malijevského Bělomorce z roku 2003: „Už ani rádio skoro nevysílá / Už jenom zprávy o počasí / Už jenom anekdoty Miroslava Šimka / Na ulicích plno soli / Lotova žena se ještě ohlíží / Oči v sloup.“

 

Gesto vzpoury

Bytostná skepse a rezignace má opak v anarchistickém gestu vzpoury například u Patrika Linharta (Napsáno v trenýrkách, 2006; Údolí neklidu, 2009; Běsové budou pokřikovat, 2010), tato vzpoura však vyznívá veskrze směšnohrdinsky a má záměrně groteskní parametry. Motivy a téma smrti se pojí s obrazy agrese, ojedinělé nejsou celé (Ivana Diviše připomínající) sumy násilí, kterého se lidstvo v dějinách dopouštělo a dopouští dodnes — i tady je přitom typický boschovský úšklebek a černohumorná hravost, například u Norberta Holuba ve sbírce Status idem (2006): „Stalin / je stále in.“ Satirická povaha veršů i stylizace a básnické gesto jako by často přímo vyzývaly k užití vázaného verše. U tohoto typu poezie nacházíme asi nejvíce autorů, kteří dokážou s bravurou využívat klasické metrum (typicky ve čtyřverší) a neotřelé rýmové vazby, aby tak zvýšili pregnantní účin svého kritického vyjádření (Malý, Krchovský, Salava a další). Jiným charakteristickým projevem je naopak prozaizovaný proud veršů hovorového charakteru, zbavovaný metafor a vystavující čtenáře drsnému zachycení reality včetně záměrně zvýšené frekvence vulgarismů, mající předobraz například ve stále oblíbené poezii Charlese Bukowského, jež se připomene třeba v textech Antonína Mareše (Boban, 2008; Mokrá buchta, 2010) nebo Petra Prokůpka (Dobře to děláte, chlapi!, 2005). Člověk je zobrazován v pasti konzumního stereotypu a vlastních poklesků, bezmocný a směšný, nebo je zachycen v závalu událostí a informací, které nestíhá vstřebávat a interpretovat, neboť v takové hektické kvantitě je skutečnost vlastně nereflektovatelná, nesrozumitelná, což způsobuje další frustraci.

Toto desetiletí má rovněž své „prokleté“ básníky či básnířky držící se v naprostém ústraní, jako je Hana Fousková, která nyní vstoupila do literatury výborem ze svého díla (zásluhou Jaromíra Typlta) a která také lidskou opuštěnost ve svých verších neustále tematizuje. Nebo naopak ty, kteří běsovitost lidské povahy opakovaně dokládají svými projevy na veřejnosti, což je případ brněnského Pavla „Homéra“ Ambrože (1964—2011), nacházejícího se v neustálé sebedestruktivní vrženosti mezi sanatoriem a hospodou. Jeho villonovské gesto se uplatňuje také v písňových textech pro různé undergroundové skupiny, v nichž sám vystupoval. Kritický, rozhněvaný, hluboce skeptický či sarkastický projev je tradičně vlastní mnohým písničkářům, kteří se náročností a originalitou svých textů pohybují na diskutovaném rozhraní básník—textař (Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Zbyněk Benýšek, Vlastimil Třešňák, Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček a jiní), patří sem také textaři undergroundových kapel Vratislav Brabenec z Plastic People of the Universe, Pavel Zajíček z DG 307 a další. Mnozí z nich vydávají kromě souborů písňových textů také samostatné básnické knihy (Jiří Dědeček: Věci po mrtvých, 2001; Jaroslav Hutka: Básně, 2008; Zbyněk Benýšek: Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně, 2009).

Patrik Linhart, foto: archiv Hosta

Patrik Linhart (2005), foto: archiv Hosta

Angažovaná poezie

Kritické vidění soudobé společenské situace se pochopitelně nevyhýbá ani přímému pohledu na panující politické poměry, které jsou vtaženy do poezie s explicitní intenzitou, jež nemá v předchozím desetiletí obdoby. Znechucení politickým divadlem, bezostyšnost mafiánských pravidel, která se tak často uplatňují při rozdělování moci, prorůstání organizovaného zločinu do politické sféry, množství skandálních kauz i důsledky hospodářské krize, to vše se stále více dotýká názorů celé veřejnosti a vede k radikalizaci postojů a pohledů na to, co je vydáváno za fungující a prosperující demokracii. Určitá část českých literátů pocítí zodpovědnost básníka v nutnosti vyjádřit se k tomuto stavu ve svých textech a učiní z něj své vlastní téma. Už vystoupení mladých básníků ze skupiny Fantasía bylo apelem, v němž několikrát zazněl požadavek angažovanosti básníka ve světě. Vlastní tvorba autorů naznačuje, že toto angažmá však nechce být rezignací na básnickou obraznost, sálavou bohatost výrazu, a tedy i jakýsi nepřímý účin, který jitří především čtenářovu imaginaci a nevyhýbá se zdánlivé nesrozumitelnosti vyřčeného.

Zhruba kolem roku 2008 se v časopise Psí víno (určeném současné poezii, jak zní v jeho podtitulu) objevil autorský okruh, který svou představu o angažované poezii postavil na požadavku větší srozumitelnosti básně, a tedy touze oslovit mnohem širší okruh veřejnosti, než byl pro poezii dosud běžný. Jako východisko k tomu posloužilo poněkud krátké spojení: poezie „je jednoduše řečeno nesrozumitelná, nemá co říci“. Tak to tvrdí v roce 2009 tehdejší šéfredaktor časopisu Petr Štengl, který si všiml, že značný ohlas a bouřlivé reakce dokážou vesměs vyvolat umělecké počiny, jejichž obsahem je politika. A právě na politická témata a jejich přímočarou, sarkasticky sžíravou a zároveň všeobecně srozumitelnou artikulaci vsadili při své cestě za masovějším přijetím poezie někteří autoři, kteří tuto tendenci označili za angažovanou poezii. Jde zejména o Petra Štengla se sbírkou 3+1 (2010) a Jana Těsnohlídka ml. s debutem Násilí bez předsudků (2009). K angažovanosti v poezii se v té době však hlásí také další autoři, kteří jsou s časopisem Psí víno a pozdějším Štenglovým nakladatelstvím povětšinou spojeni buď redakčně (Ondřej Buddeus, Ondřej Zajac), nebo publikačně (Filip Špecián, Klement Václav Lakatoš a další) — vesměs básníci, jejichž debuty vstoupí do literárního kontextu až na počátku následující dekády. Redukovat tvorbu těchto autorů na politický námět by ovšem bylo poněkud zjednodušující; jde také o vyslovení obecné „neonormalizační“ netečnosti ve společnosti, která se poddává konzumnímu klidu, a o projevení soucitu s těmi, již se ocitají mimo střed zájmu blahobytné society (Petr Štengl: Co říkal Zouplna, 2005). Artikuluje se paradoxní (nebo logické?) odcizení ve světě zahlceném netečnými proudy informací s jejich neznámým původem a pochybnou validitou. Válečná agrese (zejména aktuální konflikty na Balkáně a Blízkém východě, již dříve zpřítomňované například v textech Víta Kremličky, Milana Kozelky, Radka Malého) se stane nosným námětem zejména u Jana Těsnohlídka ml. i Petra Štengla. Stoupenci angažované poezie usilují o to, aby jejich hodnotící (zejména ostře kritický) pohled na skutečnost byl názorný a jednoznačně čitelný. Vznikají dlouhé skladby na beatnický způsob, pamfletická provolání a také ostré, krátké šlehy aforistického charakteru. Oslabuje se nebo úplně opouští složitá metafora (ta se namnoze stala synonymem oné „nesrozumitelné“ lyriky), více než o cizelovanou atmosféru textu jde o jeho pregnantní a syrové vyznění.

 

Ke čtenáři, za čtenářem

Součástí „marketingu“ angažovaných básníků je kromě volby palčivých témat také značná míra provokativnosti v zaujímání postoje k současnému stavu české poezie. Navazují na kritické soudy, které se zejména v druhé půli dekády občas vynořují a v nichž je poezie shledávána v naprosté krizi. Jedno z nejradikálnějších hodnocení napsal v roce 2008 Štefan Švec do týdeníku A2: „Básníky dneška kromě ghetta kritiků, redaktorů a vybraných akademiků bohemistických kateder nikdo nezná, zahrnuje v to ‚nikdo‘ i středoškolské učitelky češtiny. […] Jediné, co se nečte, je současná ‚vysoká‘ česká literatura. Právem. Žije si svým vlastním životem, je od čtenářů odtržená skoro tolik jako literární věda od literatury. Nedokáže přinášet témata.“ Stoupenci angažované poezie to vidí stejně. Odmítají tuto krizi vnímat jako obecnější úpadek náročnější kulturnosti současné doby, v níž jsou básničtí klasici z devatenáctého a dvacátého století nečtení a mnohdy i neznámí (stále častěji též u vysokoškolských studentů) úplně stejně jako autoři právě publikující. Zaujímají kritickou distanci od svých současníků, kteří jsou pro ně reprezentanty onoho „ghetta“ a jejichž tvorba nesplňuje nároky na vizi poezie srozumitelné a atraktivní pro širší společenské vrstvy. Daří se jim vyvolávat četné diskuse, odehrávající se na stránkách tištěných časopisů (vedle Psího vínaA2 také v Tvaru a později v Hostu) i bouřlivě občas probíhající na poli internetu a na sociálních sítích. Právě internetový svět zdá se být těmto většinou mladým autorům dominantním médiem, prostřednictvím něhož propagují svou básnickou tvorbu a také názorové postoje.

Samotný termín angažovaná poezie je předmětem nekončících sporů. Starší generaci pojem často asociuje dobu komunistické cenzury, kdy hlasité volání po angažovanosti bylo vždy také povinným přihlášením se k ideologické poslušnosti a světonázorové povinnosti, kterou musela báseň vyslovit. Mnozí poukazují i na další související podobnosti: občasnou snahu udělat z básně tezi, agitku, proklamaci; zbavit ji nánosu všeho „zpátečnicky“ individuálního a niterného (a tedy obtížně srozumitelného) ve jménu kolektivního přivlastnění si básníkovy práce, jíž je ostatním povinován. Do popředí debat se dostává báseň jako komunikační akt, jako svébytná promluva, která má svého původce i příjemce. I v literárním prostředí se ve větší míře uplatňuje obecné hledisko doby — potřeba prosadit se. V těch polemikách a debatách se někdy pozornost od toho, co autor píše, přesouvá k tomu, koho to zajímá, kdo to čte a jakou odezvu to vyvolává. Stoupenci angažované poezie upozorňují, že báseň nesmí zůstat do sebe uzavřenou samomluvou, a akcentují onoho příjemce; odpůrci poukazují na to, že promluva, má-li nést nějaký podstatný vzkaz, musí být vždy výrazem nějakého individuálního prožitku a nemůže jej popřít v pouhém ohledu na fakt, co by příjemce strávil snadněji. „Poezie není destilát osobního metafyzického prožitku či zjištění,“ tvrdí redakce Psího vína v textu, který opakovaně jako svého druhu programové shrnutí přetiskuje na svých stránkách.

Ačkoli k žádnému prudkému nárůstu čtenářského zájmu o psanou poezii jejím přímým angažováním se v celospolečenských tématech nedošlo, podařilo se určitým způsobem zjitřit její reflexi. Ve větším měřítku byli sami autoři nuceni znovu formulovat svůj pohled na to, co poezie je, jakou roli v životě člověka sehrává a může sehrát, jaké je její postavení v kulturním kontextu a ve společnosti. Akcentuje se hledačství nových způsobů a nutnost vypořádat se s varovnou otázkou, zda nehrozí básnické tvorbě jistá automatizace a přílišné setrvávání v ověřených poetických prostorech. „Jakýkoli daný stav nutí k zvýšené pozornosti,“ píše se přiléhavě v programovém shrnutí z Psího vína. Stejně tak se znovu vynořuje problém tendenčnosti a vztahu básníka ke čtenáři; znovu se zkoumá a ověřuje, kudy vede křehká hranice mezi básnickou výpovědí a obecnou proklamací, mezi potřebou oslovit čtenáře a pokušením vemluvit se mu do přízně.

 

Nárok

Volnost nastolená v devadesátých letech minulého století rozvinula v následujícím desetiletí svůj nejlogičtější důsledek: mnohost. Ta se netýká jenom velikého počtu autorů, starších i těch úplně nejmladších, kteří touží zkusit, jakou mocí může být nadáno slovo, je-li užito v básni. Týká se také neobyčejného rozvoje publikačních možností, z nichž komunikační prostor internetu představuje trend nejvýraznější. Jestli bude tato dekáda z literárněhistorického hlediska něčím charakteristická, pak nepochybně především jako dekáda, v níž také česká poezie naplno vstoupila do virtuálního světa počítačů a elektronických médií. Internet se svými světlými i stinnými stránkami toto období do značné míry symbolizuje. Je veřejným, sdíleným prostorem, a bezděčně tak obrací pozornost každého člověka k otázkám veřejného, společenského, komunikačního charakteru. Také další výrazný fenomén této doby, totiž poezie čtená, přednášená, hlasitě prezentovaná na nespočetných vystoupeních, symbolizuje napřenost do veřejného prostoru a rostoucí zájem o něj. Snad i proto v první dekádě nového tisíciletí dochází k novému potěžkání společenské pozice básníka a významu poezie.

Takovéto reflexe probíhají neustále a dělo se tak i dříve. Ale v devadesátých letech minulého století, poté, co padla všechna dlouholetá ideologická a cenzurní omezení, spočíval na básníkovi a jeho díle po určitou dobu význam jaksi samovolný — básník požíval status strážce svobodného projevu (který si namnoze dokázal uhájit i vzdor násilnému umlčování komunistickým režimem), poezie byla ztělesněním jazyka, který se nenechal zdeformovat do normalizační hantýrky, dokázal čelit znásilňování řeči do pouhých frází a usiloval o vyslovování života nezjednodušeného, niterného a komplikovaného. V následujícím období je však již mnohé z toho považováno za „samozřejmé“ a otázka básníkovy role v současné společnosti je tady znovu a žádá si nové zodpovězení. Kam doléhá hlas poezie, v čem a jaká je jeho síla a nezastupitelnost ve veřejném prostoru? Možná že právě někde tady se odvíjí skrytý příběh uplynulého desetiletí: jak uchovat básni její nezbytnou niternost a zároveň neztratit těsnou souvislost s vnějším světem. Plnohodnotnost básnického textu se neobejde bez hlubokého osobního prožitku (v tom je poezie vždy svrchovaně intimní) a neobejde se ani bez vědomí toho, že (bude-li publikován) musí zůstat promluvou, tedy vzkazem, jehož naplněním je sdílení a sdělnost, jakkoli složitá a proměnlivá. Tento nejednoduchý nárok se opakovaně ozývá, projevuje se v rozmanitých podobách a činí situaci poezie neklidnou — a v tom neklidu také spočívá její sebezáchova.


Petr Hruška je básník a literární historik. Text je zkrácenou verzí studie, která vyšla v knize V souřadnicích mnohosti.