Spánek rozumu plodí příšery, praví klasik. Jednou takovou příšerou se nám stal hidžáb, pokrývka hlavy muslimských žen. V souvislosti s nedávnou kauzou se vyrojila řada nových nesmyslů a pověr, jimiž si hýčkáme svůj strach.

Téma je to jistě složité a má mnoho aspektů. Podle mne je ale důležité oddělovat a strach zahánět, aby nezačal zahánět do kouta on nás. Proto jsem neváhal a připojil se k akci „Den v šátku“, organizované přes Facebook.

Zadání bylo jednoduché: strávit jeden den s šátkem na hlavě, jít v něm do školy nebo do práce a tam v něm setrvat. Účelem pak bylo demonstrovat svobodu šátek nosit stejně jako svobodu šátek nenosit.

Pracuji ve firmě, která nakládá s duševními obsahy, a zaměstnává tudíž oduševnělé lidi. Proto moje gesto nebylo žádným velkým hrdinstvím. Dovedu si ale představit firemní či školní prostředí, kde by mohl nastat problém. Už jenom toto pocítit není od věci.

Nepřestává mne udivovat, jak dneska frčí podivné „vlajkové“ organizace typu Řád strážců koruny a meče. Fanouškovská stránka s xenofobním nádechem, vedoucí na web s tajemně se tvářícím „řádem“, na jehož e-shopu místo kurzoru bliká mečík.

Proti nákupu „insignií“ nic nemám, horší však je, jaká moudra organizace produkuje: fotku implicitně propagující obnovení povinné vojenské služby, nebo alespoň tak interpretovanou, sdílelo tři a půl tisíce lidí. Fanoušků má stránka přes sto tisíc. S tím už se dá jít do voleb. Podotýkám, že zmíněná organizace rafinovaným způsobem oslovuje občany, jimž extremismus připadá cizí; ideální cílovou skupinou jsou zřejmě upracované existence, které o politiku záhy ztratily zájem, podržely si však v obývákovém životě špetku dávného ideálu: čeho se přidržet, ne-li něčeho pevného? Pohádková rétorika neznámé zájmové skupiny může asociovat prince na bílém koni nebo blanické rytíře, kteří nám spěchají na pomoc.

Není pochyb o tom, že obavy z přílivu muslimů rostou stejně jako obavy z džihádistického násilí. Politička chlubící se zákazem muslimského hřbitova je toho smutným dokladem. Stejně jako kdysi bylo undergroundem mít dlouhé vlasy, za chvíli bude undergroundem zahalená hlava.

Chovám o sobě představu, že jsem mírumilovný člověk. Když vedu zapálené nebo i konfliktní debaty, týká se to zpravidla práce nebo poezie. Z toho, co se dozvídám o stavu společnosti, jsem jenom bolavý. Bojím se, že pokud v této zemi nastane násilí, nepřijde zpoza hranic, nýbrž ze strany špatně pochopeného konzervativismu: přesně jak prorokuje jeden současný filozof, vraždící barbaři budou mít podobu starousedlíků, hájících „tradiční hodnoty naší kultury“.

Odhlížím od toho, že stát, v němž být kulturní znamená uzavírat se (přelakovat, zaarchivovat, mumifikovat platí v rozsáhlých oblastech institucionálního opatrnictví), si žádnou kulturu nezaslouží. Důraz kladu na otázku, kolik toho o oněch tradičních hodnotách vlastně víme. Koho například ještě překvapí básnický obraz, v němž „Filemon Baucis fackuje“? Jak to, že doslov k románu Tělo a krev interpretuje všechny možné významy názvu v angličtině, ale zapomíná na ten ústřední — eucharistický? Vždyť na čem stojíme, ne-li na zbytcích křesťanství a antiky, s přelivem průmyslových a jiných revolucí? Pokud bychom své hodnoty lépe znali, museli bychom mít mnohem víc úcty k symbolům, citu pro materiální vyjádření duchovnosti, porozumění pro řeč mýtu.

Celá poezie mě učí — slovy Gregoryho Corsa —, „že moje duše má stín“, že nejsem lepší. Individualita se projevuje na sto tisíc způsobů, ale přesto je nezpochybnitelně a dojemně podepřena člověčenstvím každého z nás. Čím důvěrnější bude náš kontakt s tím, co nás utváří, tím spíš budeme ochotni k dialogu i přátelské polemice. Naše kultura bude silná a veliká právě a jen tehdy, umožní-li velkorysé přijetí všemu odlišnému, co ji může dále oživit. Dokud zde chodím v těle, mám rytěřovati…  možná i v šátku.