Titul není jen pouhou hmotou dialogického textu. Nakladatelství Paseka ho skrze grafickou práci Vojty Sedláčka představuje jako knížku, která by měla ve vaší knihovně po přečtení zůstat. Černobílé schéma s fotografiemi Milana Jaroše umocňuje tíhu výpovědi, která mezi světem před rokem 1989 a po něm rozhodně nedělá tlustou oddělující čáru roku nula nového letopočtu.

Rozhovory vznikaly v Bratislavě mezi říjnem 2017 a lednem 2019. Každé z témat, které padlo na přetřes a k němuž Zajíček se Ščeblykinem připravili sadu poučených otázek, má daleko k veselému, nezávaznému interview. Posuďte sami: Nenávist, Uctívaná krajina, Země pod kontrolou, Zrada jazyka, Vydobýt si svůj prostor, Svět a budoucnost, Rozdělení, Mezi vojáky, Autority, Čekání na revoluci, Partnerství, Intelektuálové nepřevzali zodpovědnost, tak musel někdo jiný, Odmítnutí politiky, Odmítnutí levice, Vítězství ekonomů, Promiňte, Nová svoboda — nová víra, Generace a Po konci dějin. Bývalý šéfredaktor slovenského deníku SME a českého týdeníku Respekt, jehož životní disidentský příběh je pro pochopení československých poválečných dějin důležitý, se v rozhovoru ukazuje nejen jako zkušený komentátor politického dění a spletitosti občanského života totalitní a raně demokratické společnosti, ale také jako filozoficky uvažující člověk se zajímavými ponory do oblasti duchovního života a psychologie.

Jeho vyprávění o životě před sametovou revolucí, a tedy o dětství, dospívání, rodičích, škole, vojně, disentu a zmarněných šancích, volně navazuje na podobnou osobní historii lidí na okraji společnosti i těch, kteří z nezbytí odešli do exilu nebo do něj byli přímo vyhnáni. Popis českého a slovenského politického a kulturního prostředí druhé půle dvacátého století je děsivý a měl by být i pro ty, kteří se k této době navracejí jako ke zlatému času sociální rovnosti pod heslem „bylo kde bydlet, bylo co jíst, práce byla“. Šimečka a jeho rodina jsou příkladem režimem ostrakizovaných vzdělanců, kteří se nedovedli smířit s komunistickou brutalitou a lží — a tvrdě za to také zaplatili: ztrátou zaměstnání, Martin Šimečka pak mizivou šancí na vzdělání, cestování a společenské uplatnění. Je-li možno vůbec mluvit o nějakém benefitu, pak snad jen o zvláštním a nepřenositelném pocitu vnitřní svobody (mravní, filozofické a náboženské) a omezených, přesto však významných možnostech podzemního a autodidaktického vzdělávání. Negativa života v „socialismu“ však převažují a Šimečka je umí vyhmátnout s jedinečnou přesností. Vypráví totiž o sobě samém, spouští se do hlubiny vzpomínek a jakousi regresivní poutí prochází časem, který asi nejlépe popsal Jan Zábrana: „Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj.“ Cítíte, že v tomto světě ani jemu podobném byste žít nechtěli. Je to svět pahodnot, sprostoty, krádeží, politických zločinů za bílého dne, svět věčného ohlupování, agrese, výhrůžek, šedi, příšerného vztahu k přírodě, městům, památkám a lidem navzájem. Jenže jdete-li knihou dál, cítíte, že tato pachuť po roce 1989 nevyprchala, ale trvá, a je místy dokonce strašnější.

Martin Šimečka se jako špičkový novinář stal po pádu režimu součástí budování nezávislého tisku se všemi pozitivy i zápory. Čelil nátlaku polistopadových politiků a gaunerů všeho druhu. Jako málokdo jiný měl možnost pozorovat zákulisí vrchních pater politiky i byznysu (často tedy téhož), které se na běžného člověka příliš neohlížely. Oba světy, ten před i ten po, se jako vejce vejci podobají sovětskému režimu a jeho satelitním vazalům s minimální mírou politické kultury a ohledu vůči slabším. Politické kreatury, které u nás a na Slovensku dodnes drží moc v rukách, se zrodily často dávno před revolucí a — bůhví proč — přežily do dnešních dnů a zažívají spíš renesanci, než aby byly na cestě do zapomnění. Nemalá část občanů tyto zločince uznává, volí a ctí. Právě v hledání této spojitosti je Šimečka pro nás, Slováky i ostatní země a národy střední Evropy nepostradatelný. Syrová reflexe stávajícího dění, která připomíná některé slavné dystopie, nás i v zahraniční autorově cestovatelské a profesní zkušenosti ukazuje jako jen zpola svéprávné, leckdy rezignované občany, kteří přijali hru, že oni jsou tu pro stát a horních pár tisíc, a nikoli státní aparát pro člověka, natož toho v nouzi, nebo pro cizince na útěku.

Těžko říct, co si z knihy Jsme jako oni vzít. Přežít celý rozhovor bez ztráty posledních ideálů asi nelze. Všechny možnosti jsou otevřené: odchody na Západ, vnitřní exil, sázka na náboženství a církve, aktivní občanský život a odpor, nové pokusy o nezávislou žurnalistiku či revoluce. Zajímalo by mě, jakou variantu si vyberou čeští a slovenští intelektuálové, které Šimečka svou kritikou nešetří. Jsme jako oni? Nepochybně.


Kirill Ščeblykin — Filip Zajíček: Jsme jako oni. O liberálech, pokrytcích a fašistech. Rozhovor s Martinem M. Šimečkou, Paseka, Praha 2019