Ale také pro diváka je v tom cosi nepříjemného. I jeho se v tu chvíli ono výročí týká nějak méně, protože jenom málokdo se cítí být „oni“ a každý je raději „já“ nebo „my“. Nejde však o slovesnou osobu. Další dvě v pořadí nejdůležitější zprávy toho rána totiž zněly: „KSČM podporuje R. Vondráčka (ANO) do čela sněmovny.“ a „ANO podporuje V. Filipa (KSČM) na post místopředsedy.“

Pomiňme fakt, že v pátek ráno šlo o zprávy staré téměř dvacet hodin a na obrazovce už dávno být vůbec nemusely. A nepohoršujme se nad nevkusem či pohodlností editora, který zvětralé informace o tom, že se komunistická strana domlouvá s vítězem voleb, zřejmě bez rozmyslu zařadil hned za připomínku toho, že jsme se před osmadvaceti lety komunistického režimu zbavili. Udělal-li to schválně, možná bychom měli spíš smeknout.

Pieta totiž není namístě a bílý pruh na obrazovce s odzbrojující přímočarostí vyjevil to, co je dnes nade všechnu pochybnost zjevné: z našich životů se vytratila dějinnost a čas se nerozděluje na „před tím“ a „po tom“. Přítomnost se propojila s minulostí v nepřetržitý proud zapomenutelných banalit, na němž se historické milníky pohupují vedle sebe, jako odpoutané bójky.

Uvědomil jsem si to při výsledcích letošních voleb. Nejpozoruhodnější na nich nebylo vysoké vítězství hnutí ANO, ale právě dramatický propad KSČM. To, co bych před pár lety přivítal s radostí, mne nyní naplnilo obavou. Pouhých sedm procent hlasů totiž znamená, že se komunistická strana v myslích lidí odpoutala od toho, co ji až dosud činilo výlučnou: přišla o spojení s bývalým režimem a tím také o protestní náboj, který měla vůči současnosti. Staré časy skončily. Vzdálily se natolik, že v dobrém ani ve špatném netvoří hodnotovou opozici vůči přítomnosti. Ale v okamžiku, kdy neexistuje „před“ a „po“, kdy čas přichází o kontakt s historií, ztrácí také svůj etický rozměr. Jinými slovy: dokud existovala silná komunistická strana, existovala i paměť, která poutala 17. listopad do našich životů jako zásadní hodnotový zlom a dávala naší současnosti etickou výhodu (nebo naopak nevýhodu) před minulostí.

Těžko říct, jaká ruka to lano s bójkou odvázala. Jestli to byla ona neviditelná ruka trhu, korupce a podivných mocenských zájmů, která většinu obyvatel přesvědčila, že je nakonec jedno, jestli vládnou ti nebo oni. Nebo jestli to byl jen čas, v jehož perspektivě se dnešní problémy před námi tyčí jako železobetonové mrakodrapy, zatímco ty minulé vypadají z dálky jako malebné chaloupky s doškovou střechou. Faktem je, že minulost a přítomnost vytvořily kontinuum, kde už neplatí, že to, co bylo spojeno s „před“, je jednou provždy špatné, zatímco dnešek bude už navždycky dobrý jen proto, že přišel „po“.

Pro ty, kteří si listopad 1989 pouze nepřipomínají, ale stále ještě ho slaví, se s tím vyrovnává jen těžko. Ale fakt, že členství v KSČ ani spolupráce se Státní bezpečností nijak nediskvalifikovaly Andreje Babiše v očích třetiny voličů, je spolu s propadem preferencí KSČM důkazem, že éra komunismu ztratila přitažlivost pro ty, kteří se cítili v polistopadových časech nespokojení, a přestala působit i jako memento, které by většinu lidí činilo a priori loajálními k novému pořádku. Musíme si pak připustit, že hodnoty listopadu 1989 už neochráníme tím, že budeme rigidně (a vlastně i pohodlně) lpět na etické opozici komunistická minulost versus demokratická přítomnost. Že se budeme ohlížet, vzpomínat a přesvědčovat ty, kteří už tak daleko do minulosti nedohlédnou, že tam stále ještě jsou a stojí za to se k nim vracet. To dobré a správné, co listopad 1989 přinesl, může dnes uchovat pouze protektorát budoucnosti, to, jestli budeme schopni tyto hodnoty ukázat jako perspektivní cestu dopředu, jako ideál, který leží teprve před námi. Jakmile se bójky totiž jednou odtrhnou ode dna a dají se do pohybu, stává se tím nejdůležitějším směr, kterým je proud unáší.

Přemýšlím nad obratem „přestat se ohlížet“ a vybavuje se mi jedna scéna z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, v níž Gustáv Husák vyzývá pionýry, aby se nikdy neohlíželi. V jejím novém vydání ji však hledám marně. Rozumím tomu, že z něj Kundera vypustil pasáže týkající se Karla Gotta. Chápu, že by poselství románu mohlo být překryto politickými významy nebo jen nepochopením, že je zde nazván idiotem stárnoucí zpěvák, jehož neumlkající bel canto už dávno překrylo listopadové „před“ a „po“. Byla by to škoda.

Ale té jediné pasáže je mi přesto trochu líto.

Děti, neohlížejte se nikdy zpět [volá v ní Gustáv Husák na pionýry]. Znamenalo to, že nesmíme nikdy dopustit, aby budoucnost klesala pod tíhou paměti. Vždyť děti jsou také bez minulosti a jen v tom je tajemství čarovné nevinnosti jejich úsměvu. Historie je sled pomíjivých změn, kdežto věčné hodnoty trvají mimo historii, jsou neproměnné a nemají potřebu paměti. Husák je prezident věčného, nikoli pomíjivého. On je na straně dětí a děti jsou život a život, to je vidět, slyšet, jíst, pít, močit, defekovat, vnořit se do vody a pozorovat oblohu, smát se i plakat.

A chce se mi dodat: „Neblábolit a makat.“

Takže jak to je? Myslel tím Kundera, že pohled do budoucnosti znamená přitakání tomu věčnému a primitivnímu v nás? Chtěl říci, že jedině pohled do minulosti nás činí dospělými a myslícími bytostmi? Knihu smíchu a zapomnění psal v době, kdy nevěřil, že bude ještě někdy „po“, a my ji čteme v čase, který si přestává pamatovat své „před“. Může se tedy zdát, že jsme na tom podobně jako ony Husákovy děti a čeká nás opět ona věčná (nesnesitelná) lehkost bytí. Přesto se domnívám, že tomu tak být nemusí.

Ano. Kundera má pravdu. Jsou dva časy: trvající proud života a vrávoravá chůze dějin. Občas se protnou a občas se vzdálí natolik, že se zdá, že jeden může existovat bez druhého. Ale pokud se život člověka jen jednou jedinkrát s dějinami protne, pak navždycky ví, že není jen věčné trvání, ale také „před“ a „po“, které mu klade otázky: „jak?“ a „proč?“. A měl by vědět i to, že pokud se „před“ a „po“ ztratí při pohledu zpět, pokud zmizí za meandry všedního života bez otázek, pak se vzápětí znova vynoří před ním. A bude-li se stále otáčet, vpadnou mu dějiny nečekaně do zad.

Proto je také třeba dívat se dopředu. Ne proto, abychom se jako Husákovi pionýři nechali unášet trvajícím proudem života, v němž „před“ a „po“ ani „jak“ a „proč“ neexistuje. Ale abychom byli připraveni na ten okamžik, až se život a dějiny opět potkají. A třeba se v proudu života snažili manévrovat tak, abychom mohli v mezích našich slabých paží ovlivnit, kde a jak k tomu dojde.